Marie Zouharová

O páté neděli postní budeme po prvním čtení zpívat některé verše 126. žalmu. Tento žalm jsme již podrobně probírali v rámci cyklu nedělních čtení, který je označen velkým písmenem A. Proto se dnes budeme zabývat 37. žalmem, se kterým se sice setkáme v mešní liturgii několika všedních dnů v liturgickém mezidobí nebo v Denní modlitbě církve, kde je zařazen pro “modlitbu se čtením” v úterý druhého týdne žaltáře.

37. žalm patří mezi skladby, které vznikly po návratu z babylonského vyhnanství. Po stránce literárního druhu jde o naučnou báseň. Podobně jako jiná starozákonní literatura, zabývající se moudrostí, uvádí praktické návody k zbožnému životu.

Z hlediska stavby je pozoruhodné, že postupující verše začínají vždy dalším písmenem hebrejské abecedy. Někde je však sled veršů porušen a myšlenky se nerozvíjejí souvisle, jde spíš o mozaiku průpovědí, volně spojených v celek. Tímto rysem se 37. žalm podobá knize Přísloví nebo knize Job.

Podle slov ve 25. verši – “byl jsem chlapec, a už jsem stařec” – může pocházet od moudrého a zkušeného starého muže. Vše, co za svůj dlouhý život prožil, chce dát do služeb otázky, které si kladou zbožní: “Jak se srovnává štěstí a zdraví zločinců s Boží spravedlností? Taková otázka se objevuje ve Starém zákoně často. Řeší ji kniha Job, zabývá se jí také 49. a 73. žalm. Spravedlivý je v žalmu napomínán k důvěře a trpělivosti. Sám Bůh zjednává odplatu. Člověk by snadno mohl sejít ze správné cesty – ve svém rozhořčení a rezignaci.

Nehněvej se na ty, kdo konají zlo,
nezáviď těm, kdo páchají nepravost,
vždyť zvadnou rychle jako tráva,
jako zelená bylina uschnou.
Doufej v Hospodina a čiň dobro,
pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu.
Raduj se v Hospodinu
a dá ti, po čem touží tvé srdce.

První verš se významově shoduje s textem z knihy Přísloví: “Nerozčiluj se kvůli zlovolníkům, nezáviď svévolníkům” (Př 24,19). Žalmista se v obou případech obrací na zbožné, kteří jsou uvnitř rozčilení, protože se vede dobře lidem, kteří se odvracejí od Boha. Svým zvoláním chce uchránit zbožné, aby nepáchali nepravost jako zločinci. Zlí přece nemohou pokračovat trvale ve svém jednání. Žalmista je přirovnává k “zelené bylině”, která uschne působením slunce a horkého pouštního větru. Stejně nestálá je existence a štěstí zlých lidí. Své varování žalmista zdůrazňuje v dalším verši, když ukazuje jak se má zbožný chovat : “Doufej v Hospodina a čiň dobro, pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu”. Bůh daroval zaslíbení praotcům a národu. Proto by měl moudry člověk věřit Bohu, měl by ho s důvěrou a radostí očekávat.

Další radou nabádá žalmista:

Hospodinu svěř svůj osud,
v něho důvěřuj, on sám bude jednat.
Tvé spravedlnosti dá vzejít jako světlu,
tvému právu jak polednímu jasu.

Je třeba svěřit vše Bohu a spoléhat zcela na něho. Když někdo trpí, dostává obvykle odplatu za své hříchy. Spravedlivého se však Hospodin v pravý čas zastane a ukáže, že není hříšník, ale člověk věrný Hospodinově smlouvě. Tehdy jej potvrdí jako spravedlivého, protože byl věrný za všech okolností a důvěřoval v Boží vedení.

Spočiň v Hospodinu a důvěřuj v něho!
Nezlob se na toho, kdo má v životě štěstí
a při tom strojí úklady.

Podobně jako v předcházejících verších varuje autor před zlobou a znovu radí: “spočiň v Hospodinu a důvěřuj v něho”! Ve svých radách pokračuje:

Přestaň se hněvat a zanech zlosti,
nepohoršuj se, to vede jen k zlému.
Neboť zločinci budou vyhlazeni,
kdo však doufají v Hospodina, budou vlastnit zemi.

I když se někdo hněvá právem kvůli hříchům druhého, může snadno propadnout moci zla. Zdá se, že není správný ani tento spravedlivý hněv.

Věta – “spravedliví budou vlastnit zemi” – se opakuje na dalších třech místech 37. žalmu (v. 11.22.29). Pomýšlí se na Zaslíbenou zemi. Rovněž blahoslavení z Matoušova evangelia (Mt 5,5) budou vlastnit zemi. Avšak zločinci budou údajně “vyhlazeni”. Sami se rozhodli odvrátit od Boha, připravili se o jeho dary, o věčné život s Ním.

Ještě chvíli a bezbožník zmizí,
nadarmo se budeš pídit po jeho stopě.
Pokorní však budou vlastnit zemi,
budou se těšit z hlubokého klidu.
Bezbožník strojí úklady spravedlivému,
skřípá proti němu zuby.
Pán se mu však směje,
vidí, že se blíží jeho den.
Bezbožní tasí meč, napínají svůj luk,
aby skláli chudáka a ubožáka,
aby povraždili ty, kdo žijí správně.
Meč jim však vnikne do vlastního srdce
a jejich luky se zlámou.

+Po prvních napomenutích a varováních věrných Hospodinu kdy staví proti sobě žalmista zločince a chudé nyní také ty, kdo se rouhají a spravedlivé. Zločinci svou neposlušností prohráli zemi i Boží zaslíbení. Jejich hříchy mají v sobě zárodek zkázy a zničí ty, kteří chtějí “vraždit ty, kdo žijí správně. Ale věrní Bohu zdědí zaslíbenou zemi i Boží království.

Lepší je troška, kterou má spravedlivý,
než velké bohatství bezbožníků,
neboť ramena bezbožníků budou zpřerážena,
ale spravedlivé Hospodin podpírá.
Hospodin pečuje o život bezúhonných,
dědictví jejich přetrvá věky.
Nebudou zahanbeni v dobách neštěstí,
nasytí se ve dnech hladu.
Ano, bezbožníci zhynou,
nepřátelé Hospodinovi zajdou jako květ luhů,
vyvanou jako dým.
Bezbožník si půjčuje, ale nesplácí,
spravedlivý se však ustrne a rozdává.
Ti, kterým Bůh žehná, vlastnit budou zemi,
ti, kterým zlořečí, zhynou.
Hospodin dává krokům člověka sílu, má zalíbení v jeho životní cestě.

Ani bohatství nedává svévolníkům jistotu a pokoj, proto jim není co závidět. Jestliže se bohatství neslouží k oslavě Boha a k prospěchu vše, stává se člověku modlou, spoutává ho a žene stále k neustálému hromadění dalšího jmění. I když jeho bohatství mu umožňuje, aby byl “více vidět” “zajde jako květ luhů” i když jsou ozdobou louky, v letní horku vadnou. Spravedlivý si je však jistý stálou Hospodinovou péčí.

Jestliže padne, nezůstane ležet,
protože mu Hospodin podpírá ruku.
Byl jsem chlapec, a už jsem stařec,
ale neviděl jsem, že by spravedlivý byl opuštěn,
že by jeho děti žebraly o chléb;
pokaždé se ustrne a půjčí,
za to na jeho dětech spočine požehnání.

Že klesá svévolník se opakuje na mnoha místech. Zde vidíme, že i spravedlivý může klesnout.Zde je zde myšleno vnitřní pochybení spravedlivého nebo veřejné, žalmista neříká. Může se však o Boha opřít, ten jen zároveň i podporuje. Jeho láska dovede vždy odpustit a člověk může začít znovu. Žalmista nám toto dosvědčuje: “byl jsem chlapec, a už jsem stařec, ale neviděl jsem, že by spravedlivý byl opuštěn”. Jeho zkušenosti posiluje víru spravedlivých. Strach a závistivé toužení po bohatství zde není na místě.

V další části žalmu zaměřuje pohled na poslušnost k Božím přikázáním.

Chraň se zlého a čiň dobré,
a přežiješ věky,
neboť Hospodin miluje spravedlnost,
neopouští svoje zbožné.
Zločinci však zajdou,
potomstvo bezbožníků bude vyhlazeno.
Spravedliví budou vlastnit zemi,
budou ji obývat věčně.

V těchto verších se znovu opakuje počáteční “doufej v Hospodina a čiň dobro” (v.3). V následujících verších je zdůvodnění: “neboť Hospodin miluje spravedlnost, neopouští svoje zbožné (v. 28). Protože Bůh miluje právo, musí tedy spravedlivý z lásky k Bohu, plnit jeho příkazy. Opět pisatel potvrzuje, že Bůh takového člověka neopustí, a naopak znovu líčí zkázu bezbožníků.

Ústa spravedlivého mluví moudře,
jeho jazyk hovoří, co je správné.
Boží zákon mu ovládá srdce,
proto nevrávorají jeho kroky.

Spojení zbožného s Bohem je zde opět vidět. Jeho řeč i jednání je správné. Boží zákon nese ve svém srdci. Ví, že Bůh, který miluje spravedlnost, mu dopomůže k právu.

Bezbožník číhá na spravedlivého,
snaží se ho zabít.
Hospodin však mu ho neponechá v moci,
nedá ho odsoudit, až bude souzen.
Doufej v Hospodina
a drž se jeho cesty,
povýší tě, abys vlastnil zemi,
s radostí uzříš zkázu bezbožníků.
Viděl jsem zpupného bezbožníka,
vypínal se jako košatý cedr.
Přešel jsem – a hle, už ho nebylo,
hledal jsem ho – a nenašel.

Konec líčí žalmista z vlastní zkušenosti. Bůh nenechá nepřátele vyrůst jako stromy do nebe. Boží spravedlnost se vždy ukáže, i když nyní v této momentální těžké situaci je skryta.

Všimni si člověka bezúhonného, pozoruj poctivého:
Vždyť budoucnost patří pokojným lidem.
Hříšníci však budou všichni zničeni,
vyhlazeno bude potomstvo bezbožníků.
Ale spravedlivým přichází spása od Hospodina,
v dobách tísně je jim útočištěm.
Hospodin jim pomáhá a je vysvobozuje,
bezbožníků je zbavuje a chrání je,
protože se k němu utíkají.

Poslední napomenutí tohoto zbožného, moudrého učitele je zaměřeno opět na důvěru k Bohu, poctivý život a na budoucnost. Rozdíl mezi zbožnými a bezbožníky je v tom, že hříšníci budou zničeni a zbožní spaseni. Jejich naděje je Bůh. Jemu mají dát všechnu svou důvěru. Jen On jim může pomoci, je ochránit a zachránit. V něm má život smysl a naději.

Bůh smlouvy zůstává věrný svým zaslíbením. Věrnost smlouvě znamená trvání v Božím přátelství, naopak porušení smlouvy vede k záhubě. Tato základní nauka žalmu nebyla v Novém zákoně zrušena, ale prohloubena. Např. v návaznosti na v. 11: “Pokorní však budou vlastní zemi” čteme v Mt evangeliu: “blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví” (Mt 5,5). Stejně tak v evangeliu Lukášově je vedle oslavy chudých a ponížených varování bohatým (L 6,20-26). Totéž se zobrazeno v podobenství o boháči a stodolách (L 12, 16-21) a také v podobenství o boháči a Lazarovi (L16, 19-31).

Není zde ovšem poučení o Boží spravedlnosti na základě odplaty a trestu, ale na základním postoji Boha. On je věrný svým zaslíbením. A kdo je věrný Božímu řádu, zůstává v jeho přátelství, milosti. Naopak ten, kdo tento řád porušuje svými hříchy a v nich zůstává, se sám odsuzuje do neštěstí.