Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 47

Petr Chalupa

 

O šesté neděli velikonoční budeme po prvním čtení zpívat některé verše 67. žalmu. Tomuto žalmu jsme se však už v našem pořadu věnovali. Proto si dnes probereme podrobněji 47. žalm.

Z hlediska literárního druhu se většinou řadí k žalmům o Hospodinu jako o králi (srov. Ž 93, 96-99). Rozdělit jej můžeme na dvě stejně dlouhé sloky po deseti řádcích. Obě sloky sledují stavbu oslavné písně: nejprve přichází v množném čísle výzva ke chvále; následuje zmínka o adresátovi písně; pomocí spojky „protože“ je vždy uvozena hlavní část hymnu – odůvodnění zpěvu a zároveň samotná píseň.

Jako prostředí pro vznik žalmu připadá v úvahu nejspíš Jeruzalém v době před babylonským vyhnanstvím. Není však pravděpodobné, že by pocházel už z doby vzniku státu, jak se domnívají někteří vykladatelé. Datování závisí především na tom, kdy byl Hospodinu přisouzen titul král. Protože k tomu sotva došlo před 8. stol., připadalo by 8. stol. v úvahu jako doba vzniku základního textu 47. žalmu. Souviselo by to také s tehdy začínajícími úvahami o vztahu Hospodina k bohům jiných národů.

V rámci skladeb s nadpisem „žalm synů Korachových“ je 47. žalm pokračováním předcházejícího žalmu: 46. žalm líčí vítězství nad útočícími nepřátelskými národy, 47. opěvuje pak Hospodinův návrat na nebeský trůn a uznání jeho královské vlády ze strany národů, které požaduje 46. žalm ve verších 9 – 11.

Vlastní text žalmu začíná výzvou ke chvále:

Všechny národy, tleskejte rukama,
jásejte Bohu radostným hlasem,
protože Hospodin je vznešený, hrozný,

Výzva souvisí s hlavní výpovědí hymnu: Protože je Hospodin králem bohů a světa, vyzývá Izrael všechny národy, aby svému králi vzdávaly úctu jako poddaní. Ve 3. verši začíná spojkou „protože“ text, který mají národy provolávat jako projev své úcty k Hospodinu. V této větě jsou přitom na Hospodina přeneseny dva tituly kananejské tradice. „Vznešený“ vystihuje roli, kterou měl Bůh mezi kananejskými bohy a v kananejském výkladu světa. „Hrozný“ užívá o Hospodinu představ, které byly původně charakteristické pro Bála. Zatímco Bůh představuje staticko-univerzální království, je Bál jako bůh počasí a války spojen s děním v přírodě a s každoroční regenerací země, která je chápána jako „překonání chaosu“.

je to veliký král nad celou zemí.
Podrobuje nám národy,
klade nám k nohám pohany.
Vybírá nám naše dědictví,
slávu Jakuba, kterého miluje.

Skutečnost, že ani zničení Hospodinova chrámu a částečná deportace horních jeruzalémských kruhů do Babylónie nezpochybnila kralování izraelského Boha nad bohy a světem, chce ukázat poexilní dodatek odkazem na darování země na začátku izraelských dějin. To je chápáno jako prehistorický děj, jenž se odvíjí od kralování samotného Hospodina, a nemůže proto být zvrácen žádnou mocí. Izrael je ve 4. verši chápán jako královský národ, kterému „velký král“ Hospodin položil národy k nohám při zabrání země. Představa nepomýšlí na zničení národů, ale na jejich začlenění do řádu, který ustanovil Hospodin jako král bohů a světa; národům má být skrze Izraele jistým způsobem odňata jejich chaotická moc. Zároveň Hospodin vybral svému národu z četných území zvláštní díl země jako „dědičný podíl. “ Tato výpověď je velmi důležitá vzhledem k prožívanému vyhnanství! Vlastníkem této země je a zůstává Hospodin, on však tuto zemi předal svému milovanému synu Jakubovi – jako nezcizitelný, dědičný podíl.

Bůh se vznáší za jásotu,
Hospodin vystupuje za hlaholu trub.

Hospodinovo „vznášení“, které je v původní podobě žalmu rozvinutím božského titulu „vznešený“ a označovalo Hospodinovo prehistorické usednutí na trůn v jeho nebeském paláci, je třeba v nynější textové souvislosti číst jako návrat od sporů s národy a jako převzetí Siónu, který je Hospodinovým trůnem. Jak zdůrazňují dva údaje s předložkami „za jásotu“ a „za hlaholu trub“, zpívající obec chápe žalm jako místo a dobu, odkud začíná Hospodinova královská vláda ve světě a odkud svět prostupuje. Kterým konkrétním obřadem bylo toto „vznášení“ znázorněno, nelze ve Starém zákoně zjistit; procesí se schránou úmluvy, na které pomýšlí většina vykladačů, lze sotva prokázat.

Zpívejte Bohu, zpívejte,
zpívejte našemu králi, zpívejte!
Protože Bůh je králem celého světa,
zpívejte mu chvalozpěv!
Bůh vládne národům,
Bůh zasedá na svém svatém trůnu.

Výzvu „zpívejte Bohu“ by bylo možné chápat jako pozvání pro bohoslužebnou obec, která by měla Hospodinu jako svému králi „zahrát na královském dvoře“ a tak mu projevit úctu. Pravděpodobnější je situace z první sloky, zejména když samotný text nenaznačuje změnu adresátů. Potom vyzývá bohoslužebná obec národy světa, aby po celém světě zpívaly a hlásaly, že Hospodin je králem celé země, protože se v prehistorii jednou provždy a při bohoslužbě aktuálně „stal králem“ a „usedl na svůj svatý trůn.“

Devátý verš zároveň zpřesňuje prehistorické a bohoslužbou aktualizované dění, které je podstatou tohoto kralování nad bohy a světem: Hospodinovo kralování se vztahuje na národy, tedy nikoli na mýtické bohy, nýbrž na konkrétní politické dějiny. V izraelské teologii Boha jako krále nastupují národy na místo božských chaotických mocností v kananejských představách o bohu jako králi. Zde se ukazuje zvláštnost izraelské teologie právě v jejím sporu s okolím: Právě proto, že Hospodin sedí na svém nebeském trůnu v neomezeném božství, je toto božství přítomno na Siónu takovým způsobem, že jsou jeho vládě podmaněny všechny národy. Sión je místem, na kterém se rozhoduje nejen o osudu Izraele, ale o osudu všech národů. Jestliže Hospodin trůní na Siónu, ustavuje – prehistoricky daný – kosmický a politický řád, který zaručuje a chrání zdárné soužití národů – navzdory všem dílčím narušením.

Knížata národů se přidružují
k lidu Abrahamova Boha.
Vždyť Bohu patří vládcové země,
je nadmíru vznešený.

Izrael trval na tomto v podstatě optimistickém pojetí světa navzdory prožívání exilu, jak ukazuje zpracování závěrečné vize. Po stránce významové navazuje tento verš na představu z Páté knihy Mojžíšovy (Dt 33,5), podle které se Hospodinovo kralování v počátcích Izraele ukázalo jako uznané tím, že „knížata národů“ se „shromáždila“ k jeho svatyni. Autor přetváří tuto představu jako eschatologické dění v dějinách světa: Teprve tehdy dojde královská vláda izraelského Boha plnosti, až se „knížata národů“ ochotně a dobrovolně shromáždí, aby se jejich národy staly „lidem Abrahamova Boha“. V pozadí je tradice o Abrahamovi, která byla poprvé formulována v knize Jozue (Joz 24,2-3) a která pak byla široce rozvinuta v raném židovství. Abraham je v této teologické tradici člověkem, který se odvrátil od nepravých bohů a rozhodl se sloužit jedinému pravému Bohu Hospodinu. To je teologická perspektiva shromáždění, ke kterému Jozue „shromáždil“ všechny izraelské kmeny do svatyně v Sichemu (Joz 24,1). Jestliže se „knížata národů“ odvracejí od svých bohů a uznají za svého krále jediného pravého Boha Hospodina, stávají se „lidem Abrahamova Boha“, tedy poddanými toho Boha, který vysvobozuje (srov. Ž 46,11; 48,15; a Jr 16,19-21) z područí falešných bohů (srov. Joz 24,2). Vize neruší zvláštní totožnost Izraele ani jednotlivých národů, všechny je však spojuje slavnostním uznáním Hospodinovy vlády nad světem. Všimneme-li si původního situování hymnu, tedy podzimní „slavnosti stánků“, vyjadřuje závěrečný verš poexilní naději, podle které přijdou o slavnosti stánků na Sión všechny národy země, aby tam uctívaly Hospodina jako svého krále (srov. Iz 66,23; Za 14,16 Ž 102,23) a aby se tam naučily Zákonu jako mírovému programu, který mění svět (srov. Iz 2,1-5; Mi 4,1-5 a Ž 46,10).

Poslední řádek žalmu říká, že Hospodin autoritativně prosadí tento řád světa: Je „nadmíru vznešený“ – vystoupil na Boží horu a posadil se na svůj svatý trůn na Siónu, zbavil moci všechny pozemské mocnosti – a je jen otázkou času, kdy se tato skutečnost zjeví v dějinách.

Při dosavadních úvahách jsme si všimli, že 47. žalm se otevírá definitivní budoucnosti. Křesťan, který se modlí tento žalm, si jej tedy může doplnit naukou o definitivní spáse v Ježíši Kristu. Od nejstarších dob užívá církev 47. žalm v liturgii Nanebevstoupení Páně. Jako povýšený po pravici Boha Otce se Kristus podílí na Boží vládě nad světem – je „Pánem pánů a Králem králů“, jak čteme v Janově Zjevení (Zj 17,14; 19,16). K jeho lidu patří již v putující církvi lidé všech ras a národů, dokud se nenaplní výrok z téže novozákonní knihy (5,13): „Všechno tvorstvo na nebi, na zemi, v podsvětí i na moři, celý vesmír jsem slyšel volat: Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!“ Pak se také dokonale splní, co Ježíš předpověděl: „Mnozí přijdou od východu a od západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jakubem v nebeském království“ (Mt 8,11).