Petra Matějová

O slavnosti Seslání Ducha svatého zpíváme každý rok po prvním čtení některé verše 104. žalmu. Tento žalm jsme už tedy v našem pořadu probírali. Věnujme se proto dnes 49. žalmu.

Nejprve k žalmům obecněji: Žalmy vždy zaujímaly zvláštní místo při bohoslužbě. Ve starozákonní době však měla bohoslužba jinou strukturu, než na jakou jsme zvyklí dnes. Šlo při ní především o viditelné znázornění spasitelných Božích skutků.

Žalmy jsou rozděleny do pěti knih. 49. žalm náleží do druhé knihy žalmů. Některé z žalmů jsou v nadpisu označeny “pro Korachovce”. Těchto žalmů je celkem jedenáct (42, 44 – 49, 84n , 87n) a patří mezi ně i náš žalm. Druhá kniha žalmů obsahuje převážně nářky. Často se u těchto žalmů objevují pojmy jako “den soužení” (Ž 50,15) nebo “zlé dny” (Ž 49,6). V takových dobách jsou lidé odloučeni od svého Boha a vydáni zlovůli svých nepřátel. To může být jedním z důvodů, proč se v těchto žalmech neužívá vlastního Božího jména, ale mluví se obecně o Bohu.

Text 49. žalmu je na některých místech špatně zachovalý, proto se dá jen s obtížemi přeložit. To je důvodem, proč se jeho překlady už od nejstarších dob mezi sebou liší. Navzdory této těžkosti je však celkový smysl žalmu jednoznačný a svým myšlenkovým obsahem se blíží knize Kazatel.

49. žalm patří mezi poučné žalmy a zabývá se tématem odplaty. Autor žalmu rozvíjí myšlenku údělu člověka a ptá se po smyslu života. Z celého žalmu se dá vyčíst, že Bůh je jediným Pánem života.

Slyšte to, všichni lidé,
všichni obyvatelé světa, naslouchejte,
ať jste rodu prostého anebo urození,
boháči i ubožáci.

Úvodní verš oslovuje cílovou skupinu lidí, na kterou se žalm obrací – jsou jí “všichni obyvatelé světa”. Poselství žalmu je určeno nejen bohatým, ale i chudým. Netýká se tedy jen určité skupiny lidí, ale všech bez rozdílu.

Moje ústa budou vyhlašovat moudrost,
mé srdce bude rozjímat o rozumnosti.

Žalmista se na začátku žalmu představuje jako člověk, který bude hlásat moudrost – jako učitel moudrosti. Hebrejské pojetí moudrosti znamená praktickou schopnost správně se rozhodovat, být prozíravý. Moudrost je jeden z titulů, které se ve Starém zákoně používaly pro označení Boha, protože z úcty k Božímu jménu se hledaly výrazy, kterými se toto jméno opisovalo, aby nemuselo být vysloveno.

Nakloním své ucho ku příslovím,
při citaře předložím svou hádanku i výklad.

Pojem přísloví, se kterým se setkáváme v pátém verši, lze vyložit několika způsoby. Může označovat podobenství nebo přísloví (v hebrejštině se pro oba pojmy užívá stejné slovo). Kromě těchto dvou výrazů vyjadřuje totéž slovo i posměšné výroky a věštby. Přísloví označuje výrok, který má určitý význam a dosah, a sice proto, že je vyslovován s určitým důrazem. Tímto příslovím se autor žalmu obrací ke “všem národům”, protože Hospodin je Pánem celého světa (Ž 24,1).

Citara, která je v žalmech často zmiňovaná, byla strunný hudební nástroj (většinou měla 10 strun). Užívala se především při chrámové bohoslužbě. Na struny se bilo speciální hůlkou, takzvaným plektrem. Citara byla používána k posvátným účelům i mezi proroky.

Proč bych se bál ve zlých dnech,
když mě obklopují zvrhlí záškodníci,
kteří spoléhají na své jmění
a svým velkým bohatstvím se chlubí?

Žalmistovu narážku na zlé dny si můžeme vyložit i tak, že bylo mnoho lidí, kteří o moudrost nestáli, a proto Hospodinovy “moudré” pronásledovali. Domnívali se, že díky svému bohatství si mohou dovolit všechno. Boží vyvolení vystupující proti těm, kteří stavěli na mamonu a jimž se pozemské štěstí stalo modlou, se proto často ocitali v nebezpečí života a volali k Hospodinu o pomoc. Šlo o projev důvěry v Boží spravedlnost, podle které nikdo neujde spravedlivé odplatě.

Zmíněné slovo mamon je semitského původu, ale ve Starém zákoně se nevyskytuje, pouze v hebrejských a aramejských výkladech Starého zákona. Toto slovo označuje to, v co člověk doufá, čemu věří a na co spoléhá. Označuje jednak jmění, ale i majetek získaný na úkor bližního, popř. i úplatek, kterým byl umlčován svědek nebo soudce.

Nikdo nevykoupí ani bratra,
není schopen vyplatit Bohu sám sebe.
Výkupné za lidský život je tak velké;
že se každý musí provždy zříci toho,
že by natrvalo, neustále žil
a nedočkal se zkázy.

Vykoupení znamenalo ve Starém zákoně vysvobození z otroctví. To bylo povinností i právem nejbližšího příbuzného. Výraz vykupitel se používal také o Hospodinu. S tímto označením se setkáme především u proroka Izaiáše, který tímto slovem chtěl vyjádřit, že Hospodin, který stvořil Izraele, je jeho nejbližším příbuzným – připraveným vysvobodit jej z ponížení. Ale člověk sám není schopen zajistit si toto vykoupení, určitě ho nedosáhne svým bohatstvím.

Vždyť vidí, že umírají moudří,
hynou stejně jako hlupák nebo tupec
a své jmění zanechají jiným.

Jedenáctý verš poukazuje na pomíjivost pozemského života. I když si člověk shromažďuje majetek, do hrobu si ho stejně nevezme.Svým velkým bohatstvím si nemůže zachránit život, protože smrti stejně neunikne. A jeho majetek zůstane jiným.

Ti však myslí, že tu jejich domy budou věčně,
jejich příbytky po všechna pokolení,
svými jmény nazývají role.

Bohatí dávali jména svým pozemkům, napodobovali tím krále, kteří po sobě nechávali pojmenovat celá území. Svým jednáním ale popírali, že jediným vlastníkem země je Hospodin, který ji dal do užívání všem lidem, nejen několika vyvoleným.

Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat,
podobá se zvířatům, jež zajdou.

Zaslepený člověk, který vidí své štěstí pouze v pozemských věcech a není schopen se povznést k Bohu, je v žalmu přirovnán ke zvířatům. Jinými slovy: zaslepenost vůči smrti sráží člověka na úroveň zvířete.

To je cesta těch, kdo bláznovství se drží,
za nimi jdou ti, kdo si libují v jejich řečech.

Pojmem blázen je ve Starém zákoně označován člověk, kterému se nedostává moudrosti, tedy člověk žijící bez Boha. Žalm nazývá bláznovstvím stav, kdy lidé vidí pomíjivost lidského života, a přesto je ani jistota blízké smrti nepřivede k rozumu. Místo, aby se ptali po smyslu života, raději si po smrti bohatých “libují v jejich řečech”.

Ženou se jak ovce do podsvětí,
Sama smrt je pase.

Ovce se vyznačuje přítulností, ale zároveň i bezmocností, když je odkázána sama na sebe. Ovce je ve Starém zákoně častým obrazem, který vyjadřuje Boží péči o izraelský národ. V patnáctém verši nejde ovšem o dobrého pastýře Hospodina, ale “zlým” pastýřem je sama smrt.

Smrt byla izraelskými sousedy Kananejci chápana jako bůh smrti Mot. Pro žalmistu není smrt božstvem, ale pouze nástrojem Boží vůle. Jediným Pánem a Soudcem je Hospodin.

Zrána je pošlapou lidé přímí,
a co vytvořili, zhltne podsvětí,
trvání to nemá.

Přímí lidé, zmínění v tomto verši, stojí věrně při Hospodinu a dodržují jeho Zákon.

Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí,
On mě přijme!

Žalmista věří, že Bůh vykoupí svého věrného a dá mu podíl na svém životě. Žalm se nezabývá otázkou posmrtného života, ale chce vyjádřit jistotu víry, že Hospodin je schopen přemoci smrt. Jakým způsobem, zůstává v žalmu nevyřešeno. Důraz je položen na “vykoupení”: člověk není schopen vykoupit sám sebe, ani nikoho jiného – něco takového dokáže jen Bůh.

Jen se neboj, bohatne-li někdo a množí slávu svého domu,
zemře, nic nevezme s sebou, jeho sláva za ním nesestoupí.
I když zaživa si dobrořečil: “Chválí tě, že sis to zařídil tak dobře”,
Musí se přidat k pokolení svých otců, kteří nikdy nezahlédnou světlo.

V poslední části se žalm obrací na všechny, kteří jsou pod tlakem ze strany mocných. Poukazuje na pomíjivost světské slávy a pozemského vlastnictví.

Světlo bylo ve starověkých náboženstvích pokládáno za něco božského, někdy i za božství samo. I pro starozákonní lid byl Bůh v úzkém vztahu ke světlu. Prorok Izaiáš nazývá Boha “světlo Izraelovo” ( Iz 10,17). Světlo bylo pro Izraelity přímo totožné s požehnáním, spravedlností a pokojem. Opakem světla bylo odebrání Boží spravedlnosti člověku – tedy smrt.

Člověk, byť byl ve cti, nemusí mít rozum,
podobá se zvířatům, jež zajdou.

Žalm končí slovy, která už jednou zazněla ve třináctém verši. Lidé, kteří se starají jen o časné hodnoty, jsou opět přirovnáváni k dobytku, který zajde.

Tematicky pojednává 49. žalmu o spravedlivé odplatě. Na toto téma navazuje novozákonní poselství – sám Ježíš reagoval na tuto problematiku. Např. v podobenství o rozsévači znázorňuje, jak touha po majetku dusí v člověku Boží slovo (Mk 4,19). Jinde mluví Ježíš o pomíjivosti pokladů, které si člověk shromažďuje na zemi (Mt 6,19). Člověk nemůže sloužit dvěma pánům, musí se rozhodnout, jestli bude sloužit Bohu nebo mamonu (Mt 6,24). Z pohledu Nového zákona se však můžeme dostat ještě dál – je to Ježíš, kdo zaplatil za člověka výkupné a svou smrtí na kříži mu daroval život. To si připomínáme při každém slavení Eucharistie. Zároveň je důležité, aby člověk odpověděl na tuto “výzvu a přinesl při mši svaté s dary chleba a vína sám sebe jako “oběť, ve které Bůh nalezne zalíbení.”