Marie Zouharová

O dvanácté neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 63. žalmu. Tento žalm jsme již však v našem pořadu probírali, proto se dnes budeme zabývat 57. žalmem.

Tento žalm můžeme rozdělit na dvě části. V první popisuje žalmista své svízelné postavení, v druhé oslavuje Boží dobrotu. Nelze určit přesně, kdy tento žalm vznikl. Velmi pravděpodobně to však bylo ještě v době před babylónským vyhnanstvím.

Žalm má poměrně dlouhý nadpis. S takovými nadpisy se setkáme u 13 žalmů v rámci celého žaltáře. Popisují vždy krátce určitou situaci z Davidova života. V této situaci se David modlil, a tak stal se vzorem pro každého věřícího člověka. Nejprve se v nadpisu setkáváme s určením “sbormistru.” Nejspíš to byl hudebník, který sám při bohoslužbě zpíval nebo hrál, a přitom řídil celé hudební těleso. Pak v nadpisu následují tajuplná slova “kéž nevyhladíš” – nebo podle latinského překladu – “kéž nerozptýlíš”. Zmínce o vyhlazení bychom mohli rozumět v souvislosti s důvodem Mojžíšovy modlitby v Páté knize Mojžíšově: “Čtyřicet dní a čtyřicet nocí jsem se vrhal před Hospodina, protože Hospodin řekl, že vás vyhladí. Modlil jsem se k Hospodinu: Panovníku Hospodine, neuvaluj zkázu na svůj lid…” Potom se v nadpisu objevuje označení “Davidův”, které znovu připomíná krále Davida jako vzor modlícího se člověka. Následuje charakteristika “nápis vytesaný do kamene”. Ve starověku měli králové ve zvyku nechat vytesat do opracovaného kamene text, který byl významný, a proto se měl v této podobě uchovat. Na závěr je v nadpisu zmíněn Davidův útěk před Saulem do jeskyně. První kniha Samuelova vypráví o dvou případech, kdy se David skrývá před Saulem. V prvním případě: “David odešel a uchýlil se do jeskyně Adulámu. Když o tom uslyšeli jeho bratři a celý dům jeho otce, sestoupili tam k němu” (1 S 22,1). V druhém případě: “Saul vstoupil do jeskyně… v odlehlém koutu jeskyně však seděl David se svými muži” (1 S 24, 4).

Při hledání situace, která text utvářela, se můžeme domnívat, že žalm naznačuje soudní jednání v chrámě. Obě strany sporu musí v chrámu přenocovat. Následující ráno přijímají závazný rozsudek.

Modlící se člověk ví, že podle lidských měřítek je ztracen. Proto se obrací k jedinému, který ho může zachránit: k svému Bohu. Izaiáš mohl vnímat Boha právě v chrámě: skvěl se jako král v nebi a serafové volali: “Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy” (Iz 6, 3). Žalmista prosí Hospodina, aby ho ukryl v této své božské, královské nádheře.

Zaposlouchejme se do první části žalmu:

Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se,
neboť k tobě se utíká má duše,
uchyluji se do stínu tvých křídel,
dokud se nepřežene zkáza.
Volám k svrchovanému Bohu,
k Bohu, který mi prokazuje dobro.
Ať zasáhne z nebe a zachrání mě,
ať zahanbí ty, kteří se na mě sápou,
ať Bůh sešle svou milost a věrnost.

Na velikost nebezpečí ukazuje žalmistovo dvojí zvolání – “smiluj se”, kterým se obrací k Bohu. Zřejmě se dovolává práva na azyl v chrámě, na který má jako pronásledovaný nárok. Použitý obraz – “uchyluji se do stínu tvých křídel” – znamená, že u Hospodina hledá ochranu. Tento obraz může mít dvojí původ. Může souviset s výrokem v Páté knize Mojžíšově: “Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší…” (Dt 32, 11; srov. Ex 19, 4). Může však také vycházet z pohledu, který se naskýtal návštěvníkům svatyně při pohledu na ochranná křídla cherubů, postavených nad posvátnou archou. Jestliže se obrací k Bohu “svrchovanému”, odkazuje tím na starobylou jeruzalémskou tradici, protože jako svrchovaný byl Bůh uctíván v Jeruzalémě už v době před Davidovým zabráním města. Podle První knihy Mojžíšovy byl jeruzalémský král Melchisedech knězem svrchovaného Boha (srov. Gn 14, 18). Žalmista zároveň ztotožňuje Boží přebývání v chrámě s Božím příbytkem v nebi. Proto je Bůh, který si vyvolil Izraele a začal přebývat na Siónu, oslavován jako Bůh celého světa, který však současně celý svět přesahuje. Od něho očekává žalmista pomoc proti nepřátelům, kteří ho neprávem obviňují. Je si jist, že mu Bůh pomůže a zastane se ho. “Milost a věrnost” nejsou jen Boží vlastnosti, ale síly, které viditelně působí ve světě a přetvářejí jej. Jestliže se “svrchovaný Bůh” sklání k ohroženému člověku, zahanbuje tak jeho odpůrce, “ty, kteří se na něho sápou”.

Žalm pokračuje slovy:

uléhám uprostřed lvů,
kteří lačně požírají lidi.
Jejich zuby jsou kopí a šípy
a jejich jazyk naostřený meč.
Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože,
nechť je tvá sláva nad celou zemí!
Léčku připravili mým nohám,
zkrušili mou duši,
vykopali přede mnou jámu:
ať do ní spadnou!

Autor písně naříká, že musí se svými protivníky strávit celou noc. Přirovnání – “uléhám uprostřed lvů” – se podobá obraznému vyjadřování o nepříteli v 10. žalmu: “Číhá v úkrytu jako lev ve svém doupěti, číhá, aby lapil ubožáka, lapí ho a vtáhne do své sítě”.

Obžaloby protivníků zasahují duši jako meč. Další obrazy o nastražené léčce a vykopané jámě prohlubují pocit ohrožení. Nepřítel připravil osidlo, aby pronásledovaného chytil. Zlo však vždy obsahuje zárodek sebezničení – obrací se proti člověku, který je chystal pro druhého. Podobný výrok o zločinci nacházíme v 7. žalmu: “Jámu vykopal a vyhloubil, ale do pasti, kterou připravil, sám spadl” (Ž 7, 16).

Prosící člověk doufá, že bude zproštěn obžaloby. Prosí Boha, aby se zjevil jako vznešený, spravedlivý vládce světa. Žalmista jde se svou prosbou tak daleko, že se odvažuje prosit, aby se Bůh kvůli němu zjevil ve své slávě nad celou zemí. I když soudní řízení sotva začíná, Bůh mu dá jako soudce za pravdu a osvobodí ho.

Žalmisty se zmocňuje pocit bezpečí, má jistotu, takže již nyní začíná zpívat děkovnou píseň.

Plné důvěry je mé srdce, Bože, plné důvěry je mé srdce;
budu zpívat a hrát.
Probuď se, má duše, probuď se, citero a harfo,
chci vzbudit jitřenku.
Budu tě chválit mezi národy, Pane,
budu tě oslavovat mezi pohany,
protože tvá milost je veliká až k nebi,
tvá věrnost až do oblak.
Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože,
nad celou zemí nechť je tvá sláva!

Žalmistův dík přechází v oslavnou báseň. Jeho očekávání se soustředí na přicházející ráno. V žalmech je ráno velmi často dobou, kdy Hospodin sesílá spásu a pomáhá. I zde žalmista očekává, že s ranní jitřenkou přijde osvobozující Boží rozsudek.

Boží zásah změní žalmistův život. Nyní je schopen chválit Boha před celým světem. Očekává obnovu Siónu jako středu celého světa. Zde uctívá Izrael Hospodina. Žalmista je naprosto svobodný. Má odvahu vyznávat a chválit Hospodina i před cizinci. Takto se šíří poznání Hospodina i mimo vyvolený národ. Snad se blíží pouť národů na Sión, o které čteme v knize proroka Izaiáše: “Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky, budou k ní proudit všechny národy. Budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách! Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny… ” (Iz 2, 2-4).

Žalm je zakončen opakovanou výzvou Hospodinu: “Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože, nad celou zemí nechť je tvá sláva”. Žalmistova důvěra v Hospodina a v jeho osvobozující rozsudek je pevná. Boží sláva se projeví vysvobozením vyvolených z každé nouze.

Z Nového zákona víme, že se Ježíš modlil žalmy. Také 57. žalm se mohl modlit bez obtíží. Tento žalm byl naopak zvláště vhodný, neboť dokáže vystihnout utrpení a zmrtvýchvstání. Celým žalmem se vine představa o všeobecném významu Božího spásonosného jednání. Jako křesťané jsme přivtěleni k Ježíši Kristu. V žalmu můžeme vytušit takřka celý novozákonní svět.

Před obnovou liturgie Druhým vatikánským koncilem se tento žalm zpíval u Božího hrobu na Bílou sobotu večer jako úvod ke slavnosti vzkříšení. Navazovalo se přitom na zmínky o vítězství nad úklady nepřátel, o ohrožení, o neklidném spánku, ranním rozbřesku a zjevení Boží slávy. To vše se vztahovalo na Kristovo utrpení, na hrob střežený vojáky a na slavné vzkříšení. Pravoslavná liturgie vztahuje žalm na Kristovo nanebevstoupení.

V listu Kolosanům povzbuzuje apoštol Pavel křesťany: “Skrze jeho božskou moc se vám dostane všestranné síly, abyste všechny zkoušky trpělivě vydrželi. Radostně pak budete děkovat Otci, že vás učinil účastnými údělu věřících ve světle, když vás vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů” (Kol 1,11-14).