Bedřich Horák

O 17. neděli v mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 138. žalmu. Ovšem vzhledem k tomu, že bychom se v komentáři k liturgickým textům opakovali, rozebereme si dnes jeden ze žalmů, který mezi liturgickými texty nenajdeme, a to 58. žalm. Poslechněme si jeho znění podle Českého ekumenického překladu:

2 Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva?
3 V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou.
4 Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou.
5 Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši,
6 aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání.
7 Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine!
8 Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy.
9 Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce.
10 Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou, smete je vichr, ať svěží či zprahlé.
11 Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka.
12 A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“

Ohledně literárního druhu bychom tedy mohli tento žalm nazvat prorockým. Nebo ho také můžeme zařadit mezi takzvané proklínací žalmy.

Proti komu jsou namířeny výpady tohoto žalmu?

Typ člověka vykreslený v těchto črtách představuje autoritu, která svou moc zneužívá k nespravedlnosti. Takoví lidé se oddávají zlu uvnitř a navenek, v srdci a pomocí rukou. Doslova zde najdeme formulaci „jednáte v srdci“, a to na místě, kde bychom spíš očekávali sloveso označující smýšlení, osnování, plánování. Básník zde však užívá slovesa „páchat“. Jde takto ke kořeni věci: ten, kdo nezřízeně touží ve svém nitru, již spáchal cizoložství (srov. Mt 5,28). Jedná se o promyšlený plán, o rozhodnutí, které vyúsťuje v pevný úmysl.

Originálním je taktéž sloveso propojené s „rukama“; v hebrejském textu najdeme doslova „vážíte“, „potěžkáváte“. Jako by bezbožníci zvažovali své násilnosti, vyvažovali je, aby pak z nich učinili závěry.

Bezbožníci mají především v sobě hadí jed (stejné slovo v hebrejštině označuje jak zmijí jed, tak hněv člověka). Tento obraz vystihuje sílu, je ústřední v básnické skladbě. Objevuje se v 5. verši a jeho přítomnost trvá ve slovech zaklínání, kterými se žalmista chrání před nebezpečím. Zaklínání se táhne až do verše desátého.

Had má ve Starém zákoně špatný zvuk. Poprvé se ukazuje se v rajské zahradě, aby podal jed ve svých slovech: místo uštknutí mluví a manipuluje s Božími slovy (Gen 3). Od té doby, kdy se vyhlašuje boj potomstva ženy proti němu (Gen 3,15), objevuje se v Bibli v různých podobách.

„Před hříchem utíkej jak před hadem, přiblížíš-li se, uštkne tě. Jeho zuby jsou jako zuby lva, rozsápou duše lidí“, varuje moudrý učitel svého žáka v knize Sirachovcově (Sir 21,2).

K hadům bývají přirovnávání též nepřátelé: „jazyky si ostří jako hadi, za rty mají jed jak zmije“ (Ž 140,4). Jsou to také nepřátelské mocnosti, Babylónie a Asýrie (Jer 8,17; Iz 14,29). Had vystupuje v různých mytologických podobách, bývá označován Rahab, Tannin neboli obluda, Leviatan a jam neboli moře (např. v Ž 74,13n; 89,10n). Had hraje významnou roli na konci času – u proroka Izaiáše a v Janově zjevení (Iz 27; srov. Zj 12,9-17 a 20,2.10). Převládající přítomnost hada má v žalmu vyšší funkci: vyjadřuje „zjevení zla“. V děsivém obrazu těch, kdo nespravedlivě a násilím uplatňují svou moc, se odhaluje vyšší moc, síla Zlého, který se zdá být silnější než člověk. Zde jsme postaveni tváří v tvář současným či minulým masovým masakrům, systematickým krutostem, zločinům proti lidskosti – člověk cítí, že je ohrožena jeho vlastní existence. Ohrožuje ho něco, co přesahuje jeho síly. Had svým jedem některé nakazí, jiné zabíjí. Je to opravdu odhalení zla v pravém světle. Žalm se nezastavuje nad konkrétním případem individuální nespravedlnosti; staví nás před temnou a strašlivou skutečnost.

První reakcí žalmisty na tuto situaci je hrůza a zděšení. Druhou je vnitřní vzpoura a úpěnlivá prosba. Prosíme Boha, aby zasáhl proti satanské moci nespravedlnosti a násilí.

V souvislosti s obrazem hada se básník uchyluje k drsným či pitoreskním zaklínáním nebo exorcizmům. Hadí jed se má přeměnit v neškodnou „vodu“, která „odtéká pryč“, bez určení, bez užitku, v neplodném plynutí a víření. Strašlivý had se stává neškodným slizkým slimákem, téměř beztvarým, který se rozplizne – had z ráje se plazí a žere přitom prach. A bouře převrací, pohlcuje zbytky toho, co je s ním spojené – spaluje plevel, houštiny, místa, kde se nebezpečný plaz mohl skrývat…

Musíme však dát pozor, abychom se neztratili v pitoreskním popisu věcí. Je zde něco navíc: zaznívá zde řeč vyjadřující zapálení, rozhořčení – tváří v tvář nespravedlnosti. Co dělá modlící se osoba, když ji obklopuje strašlivá podívaná? Prchá před ní a pak se skrývá za překrásnými chvalozpěvy? Dává se do zpěvu písní plných důvěry? Ne: páchaná nespravedlnost ji roznítí, vzbouří v ní celé nitro. Nespokojuje se s touto nespravedlností, nerezignuje před ní. Utkává se s ní v Boží přítomnosti. Zakouší žízeň po spravedlnosti, která stravuje a projevuje se slovy.

V této vnitřní vzpouře a jejím imaginativním výrazu se zjevuje protipól nespravedlnosti či zla. Zjevuje se spravedlnost, která přesahuje člověka jako jednotlivce a skrze ni se zjevuje Ten, který je spravedlivý, tedy Hospodin. Když vychází najevo zlo, dochází zároveň k teofanii, tedy ke zjevení Boha. Zdá se, že vichr, bouře, vzpomínaná v 10. verši, má v sobě prvky Božího zjevení. Jestliže člověk pociťuje žízeň po spravedlnosti, pak proto, že v ni věří: považuje ji za uskutečnitelnou a nezbytnou. I když shledává, že zatím není možná dokonalá spravedlnost, přesto je přesvědčen, že má cenu bojovat, aby se k ní přiblížil. Tato dokonalá spravedlnost se stává ideálem, dynamickým cílem, který láká a přitahuje. Tímto cílem je poslední instance spravedlnosti, Bůh sám, nejvýš spravedlivý. Žízeň, touha po dokonalé spravedlnosti se tedy stává touhou po Bohu. Jsou chvíle, kdy člověku nezbývá nic jiného než modlitba. V těchto chvílích se může člověk setkat s Bohem ve svém rozhořčení – tváří v tvář nespravedlnosti a násilí.

Pro lidi zvrácené od narození by bylo lépe, kdyby se nenarodili. Bylo by lépe, kdyby byli jako potracený plod, který neuzřel světlo slunce.

Jako potracený plod „neuzřel“ světlo slunce, tak zase spravedlivý „uzří“ pomstu. Slovní výraz „omyje si nohy v krvi svévolníka“, by mohl připomínat mstu po způsobu krvavé řeže. Nicméně toto vyjádření náleží spíše do obrazného vyjádření utrpení, nikoli krutého rituálu mstitele.

Pomsta, o níž se zde mluví, není pomstou, jak ji chápeme my, ale mstící se spravedlnost. „Bože mstiteli, objev se!“, praví se v 94. žalmu (Ž 94,1). Spravedlivý nevykonává pomstu vlastníma rukama, neodpovídá násilím na násilí; když však vykonává spravedlnost Bůh, raduje se a oslavuje ho. Ten, kdo žízní, nachází blaživé utišení pitím.

Spravedliví rozvažují nad vítězstvím spravedlnosti, po které žíznili a o kterou se modlili. Veřejně uznávají, že této spravedlnosti bylo dosaženo Božím řízením. Boží spravedlnost se neprojevuje jen v nebi, ale Bůh ji zajišťuje nyní a zde na zemi, která se zdála být nezpochybnitelným panstvím bezbožníků. On je soudce, kterému musí složit účty lidé, kteří dostali moc na zemi.

58. žalm přináší křesťanskému cítění určité problémy. Kvůli nim byl tento žalm vypuštěn z Denní modlitby církve i z liturgie mše svaté. Hlavní námitka proti tomuto žalmu zní: objevuje se v něm údajně touha po pomstě, „neskrývaná radost ze zla někoho jiného, nelítostné úsilí pomstít se, vlastní netolerantnímu náboženskému fanatizmu.“ Podle těchto námitek odporují myšlenky, obsažené v žalmu, duchu Kristova učení, jeho hlásání snášenlivosti a odpuštění. Sám Ježíš, když podkládal své učení citáty ze Starého zákona, vypouštěl z nich verše, které obsahovaly touhu po pomstě. Příkladem může být Ježíšova řeč v nazaretské synagoze na počátku jeho veřejného působení. Když cituje 61. kapitolu z knihy proroka Izaiáše, vypouští z ní verš, který hovoří o dni Boží pomsty.

Východiskem z tohoto problému není jen vypustit tento žalm z oficiálních bohoslužebných textů, vyhýbat se mu v běžném používání křesťana. Jsou i jiné způsoby, jak učinit tento žalm přijatelným pro křesťanské cítění.ění.

I dnes může být aktuální nespravedlnost, popsaná v tomto žalmu, a typ člověka, který je jejím nositelem. Rozdíl mezi dávnou situací a současností spočívá snad v tom, že dnes může být křesťan a velká část lidstva více informována a provokována problémem spravedlnosti a jejího porušování. Jde o případ nespravedlnosti, kterou trpí bližní, i když se nachází někde v daleké zemi. I v současné době se zlo vyskytuje ve svých četných projevech krutosti. Může snad říci křesťan, který objektivně pohlíží na svou Církev, že z ní úplně vymizely všechny nespravedlnosti? Nebo se snad had vloudil i do nového ráje?

Jak se má zachovat křesťan tváří v tvář závažným nespravedlnostem a násilí, často organizovanému a právně nepostižitelnému, páchanému převážně těmi, kdo mají moc?

Má utéci? Má zapomenout na tolik neštěstí, když se odevzdá do Boží lásky? Má zpívat radostné chvalozpěvy? Jako příklad jednání v takovéto situaci je nutné brát samotného Ježíše. Ve svém nitru se postavil proti nespravedlnosti, šel jí vstříc a riskoval tím život, vystupoval proti ní svým prorockým hlasem. Jeden z příkladů: Ježíš se rozhodně postavil proti farizeům popuzen jejich pokrytectvím, když ho chtěli obžalovat z uzdravování v sobotu: „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ (Mk 3,4). Jedním z blahoslavenství je hlad a žízeň po spravedlnosti a spravedlnost zde není jen vztah mezi jednotlivcem a Bohem. V tomto bodě se Ježíšova reakce neliší od reakce žalmistovy. A můžeme dodat, že Ježíš ve svém úsilí o spravedlnost postupně zjevoval Otcovu lásku.

Může křesťan žádat Boha, aby učinil spravedlnosti zadost tím, že potře zločince? Může se modlit za nezdar plánu vyhlazení určité skupiny lidí, určitého národa? A jestliže v modlitbě vyjadřuje svou žízeň po spravedlnosti nebo je dokonce na něm, aby prorocky vystoupil proti nespravedlnosti, jaký způsob řeči má použít? Je neslučitelné s křesťanským duchem, když při tom použije vášnivý, energický styl řeči?

Očekává křesťan s modlitbou příchod Božího království spravedlnosti, které je pouze v nebi, nebo po něm touží a bojuje za jeho uskutečnění už zde na zemi? Když upřímně a s důvěrou prosí „přijď království tvé“, uskutečňuje se na něm blahoslavenství toho, „kdo lační a žízní po spravedlnosti“. Věřící nemůže být bez zájmu o spravedlnost „na zemi“, i když ví, že jí zde nelze dosáhnout dokonale. Právě proto, že věří a doufá v její dokonalou formu na věčnosti, věří také, že je možné ji částečně a postupně uskutečňovat na zemi. V Janově Zjevení čteme: „Nebesa, radujte se nad tím, i vy, svatí apoštolové a proroci, že se vás Bůh proti velikému městu Babylónu zastal tím, že ho odsoudil k úplné zkáze“ (Zj 18,20).

Když vezmeme v úvahu všechny tyto skutečnosti, nemůžeme říci, že by byl správně interpretovaný 58. žalm nekřesťanský. Může být vyjádřením žízně po spravedlnosti, o které nás poučil Kristus. Jistě, když se podíváme ve světle evangelia na určité výrazy v žalmu, je třeba pozměnit úhel pohledu a učinit některé úpravy.

Prvním hlavním bodem v tomto ohledu je rozlišení a spojitost mezi modlitbou a činem. Žalm nehlásá ani neospravedlňuje násilné jednání, naopak, odporoučí spíše Bohu, aby vykonal spravedlnost. Na druhé straně však, poněvadž modlitba živí určitý postoj a podněcuje určité chování, je třeba doplnit žalm tím, co vymezuje Kristův příklad. Kdo se vroucně modlí za spravedlnost, nemůže být nezaujatý v jednání. Nemusí však ani převést do praxe energické a obrazné výrazy svého horlení – ve světle jiných Kristových poučení a jeho příkladu.adu.

Dále je třeba velmi pozorně zkoumat, koho ztotožňujeme s osobami, které v žalmu vystupují. Kdo jsou tito bezbožníci? Kde se nachází had, kde je pole jeho působnosti? Modlitba „Otče náš“ končí prosbou „ale zbav nás od zlého“ – Zlý zde může být i osoba. Většinou se touto prosbou míní ochrana před zlem, které nás může ohrozit zvenčí, před vnějším nepřítelem. Ale je možné a potřebné obrátit tuto prosbu proti sobě, proti zlu, které by mohlo vycházet z nás, z našeho nitra. Nebezpečí tkví v tom, že můžeme ztotožnit „bezbožníky“ z žalmu s druhými lidmi, „spravedlivého“ pak se svou skupinou, národem, se sebou jako jednotlivcem. Určitě je možné jasné rozdělení v určitých případech, ale i tehdy prochází hranice mezi dobrem a zlem každou skupinou, každou osobou. Vždy hrozí nebezpečí, když nějaká skupina dá sama sobě nálepku „spravedlivých.“ Spravedlivý je pak jenom člen této skupiny a všichni „mimo“ jsou špatní. Právě tehdy proniká do takové skupiny hadí jed, protože toto přesvědčení povede členy skupiny k páchání nespravedlnosti.

Zde je zřejmě pravý problém při modlitbě tohoto žalmu: modlit se ho s jistotou, že špatný je ten druhý. Pro křesťanský život může být důležité vztáhnout tento žalm na sebe: překonat jistotu, že spravedlivý jsem já, moje skupina, objevit nespravedlnost v sobě a s důrazností usilovat o jejich odstranění. Důležitou součástí pravé žízně po spravedlnosti je úsilí, aby se spravedlnost projevovala ve mně samém.