Kalendář akcí

<< Srpen 2022 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 59

Marie Zouharová

 

O 19. neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 33. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již v pořadu Bible v liturgii zabývali. Proto se dnes budeme věnovat 59. žalmu.
V písni volá člověk k Bohu, prosí o jeho pomoc proti nepřátelům, kteří mu ukládají o život. Žalm je pozoruhodný tím, že se v něm opakují výrazy, myšlenky, ba i celé verše. Například sedmý a patnáctý verš jsou naprosto shodné. Rovněž se opakuje vyznání o Bohu – “tys mé útočistě” – , a to ve verši desátém, sedmnáctém a osmnáctém.
V nadpisu tohoto žalmu nacházíme několik údajů. Nejprve je věnován “sbormistru”, tedy zřejmě člověku, který řídil hudbu a zpěv při bohoslužbě. Pak se objevuje zvláštní pokyn “podle nezahub”, což je pravděpodobně odkaz na takto označený nápěv. Píseň má být zapsána či vytesána do kamene jako významný text a připisuje se Davidovi, který se v době jejího složení nacházel v tísni. Žalm vznikl údajně v době, kdy “Saul poslal muže a dal střežit dům, aby Davida usmrtil.” Více se o této události dočteme v 19. kapitole První knihy Samuelovy. Král Saul žárlil tehdy na válečnické úspěchy mladého Davida. Chtěl ho dokonce usmrtit: “Saul vyslal k Davidovu domu posly, aby jej střežili a Davida ráno usmrtili. Ale Davidova žena Míkal mu to oznámila. Řekla: Jestliže se ti nepodaří zachránit se v noci, budeš zítra mrtev. Míkal spustila Davida oknem a on prchl pryč a unikl” (1 S 19,11n). Z celého žalmu však vyplývá, že Saulova zášť vůči Davidovi je zde typickým příkladem nepřátelství.
Tento žalm patří k takzvaným nářkům jednotlivce. Střídají se v něm nářek, ujištění o nevině a výzvy Bohu-soudci s důvěrou a vděčností. Na jedné straně vystupují nepřátelé, kteří pronásledují a utiskují. Jejich protikladem je na druhé straně Hospodin, ochránce před hrozícím nebezpečím. Pokud lze v žalmu hovořit o ději, odehrává se ve městě, na které útočí nepřátelské vojsko. V noci je ohrožováno toulavými, hladovými psy. Jeden obraz navazuje na druhý: Za dne útočí na hradby města nepřátelé, v noci vyjí psi. Obojí nahání panický strach lidem ve městě. Bojí se, že se stanou kořistí. Zároveň však obyvatelé města věří, že jejich město je nedobytné, protože je chrání Hospodin. On je nejmocnější hradbou tohoto města.
Žalm zobrazuje jak útisk nepřáteli ponižovaného jednotlivce, tak cizím národem utlačovaného Izraele. Žalm byl nejspíš přepracován. K původnímu pronásledování jednotlivce byl připojen text o ohrožení národa. Došlo k tomu pravděpodobně uprostřed malého židovského společenství, které se cítilo ohroženo po příchodu z vyhnanství. Obávalo se o svou existenci a totožnost. Ohrožení vnímá žalm jako vyhlazovací válku. Současně však cítí bezpečí u Hospodina, který je – obrazně řečeno – bezpečným hradem.

Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože,
před mými protivníky mě ochraň.
Vysvoboď mě od těch, kdo páchají nepravost,
z moci vrahů mě vyprosť!

Čtyřikrát vyzývá žalmista Boha: “vysvoboď mě, ochraň, vysvoboď, vyprosť. Naznačuje tak tvrdý útisk nepřátel, kteří ho chtějí usmrtit. Opakuje stále svou prosbu, protože v této situaci pomůže jen Bůh.

Neboť hle, ukládají mi o život,
napadají mě mocní.
Jsem bez viny a bez hříchu, Hospodine,
nic jsem nezavinil, a přece vyrážejí a útočí.
Probuď se, pojď mi naproti a pohleď;
vždyť ty, Hospodine zástupů, jsi Bohem Izraele!
Procitni, potrestej všechny pohany,
neměj slitování s žádným zločinným zrádcem!

Mocní lidé ukládají žalmistovi o život, chtějí ho zabít, i když si není vědom hříchu, ani vzpoury proti Bohu. Autorova jistota o bezhříšnosti nepochází z jeho sebejistoty, ale je výrazem upřímného zápasu o trvalé společenství s Bohem. Jestliže se protivník vrhá na nevinného, prosí takový člověk naléhavě Boha soudce, aby se ho ujal. “Hospodin zástupů” je souhrnný titul pro veškerou Boží moc. Bůh může na záchranu žalmisty – i celého národa – vynaložit veškerou svou sílu. Nejde totiž pouze o záležitost žalmistovu, ale také Boží. Proto by měl být Boží zásah zjevný. “Zločinný zrádce” má pochopit, že Bůh s ním nebude mít slitování.
Žalmista vyzývá Hospodina: “procitni”! Dává tak celému žalmu nádech nedočkavosti. Z pohanského okolí Izraele známe podobné prosby. Žádaly obvykle probuzení přírodních božstev k novému životu v rámci střídání ročních dob. Izrael přijímal různé výrazy od svého okolí, ale naplnil je jiným duchem. Tak je tomu i zde: zvoláním při bohoslužbě vyjadřuje nevinně pronásledovaný člověk prosbu o účinný Boží zásah.

Zvečera se vracejí, štěkají jako psi
a potulují se městem.
Hle, chvástají se svými ústy, urážky jsou na jejich rtech:
„Kdopak to slyší?“

Ne Starém Orientu nebyli psi – narozdíl od nynějších zvyklostí – domácími zvířaty, ale byli považování za polodivoká, potulná zvířata, podobně jako šakalové a vlci. Tyto šelmy se vydávají na lov večer. Jsou obrazem nepřátelských a zištných snah. Své nepřátele přirovnává žalmista k psům, kteří za soumraku pobíhají městem a hledají potravu mezi odpadky. Právě takovou nenasytnost nalézá žalmista u nepřátel, kteří ho obklopili, aby se mohli na něho vrhnout. Nestarají se o Boží trest, když ve svém vzteku urážejí a tupí nevinného.

Ty však, Hospodine, se jim směješ,
k smíchu jsou ti všichni pohané.
Má sílo, k tobě vzhlížím,
neboť ty, Bože, jsi mé útočiště,
můj Bůh, má láska!

Podobně jako ve druhém žalmu – “směje se ten, který na nebesích trůní, jsou Pánu k smíchu” (2,4) – je i zde důvěra v Boha vyjádřena smíchem: “k smíchu jsou ti všichni pohané.” Smíchem vyjadřuje žalmista Boží sílu, na kterou se může spolehnout. Hospodin je jeho “útočištěm.” U něho je chráněn před nepřáteli a zakouší ochranu. Taková důvěra mu pomáhá překonat všechna nebezpečí.

Kéž mně Bůh pomůže,
ať mi dá popást se pohledem na mé nepřátele!

Žalmista zapřísahá Boha, aby nepřátele porazil. Pak by mohl zachráněný prosebník triumfovat nad svými pronásledovateli.

Bože, pobij je, aby nesvedli můj lid,
pokoř je svou silou, sraz je,
naše ochrano, Pane!
Jsou to hříšná slova, co mluví jejich rty,
ať jsou chyceni svou pýchou, kletbami a lží, kterou mluví.
V hněvu je znič, znič je, ať už nejsou,
nechť se pozná, že Bůh vládne pokolení Jakubovu i končinám země!

Přání, která zde žalmista přednáší, jsou velmi svérázná. Bůh nechce protivníky zabít, ale pokořit. Mají být živým znamením Božího trestu. Ponížení pomýšlí na stavbu babylonské věže: “Lidé si řekli vespolek: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které lidé budovali. …..I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města….” (Gn 11,1-9).
Projev Boží spravedlnosti má trvalé důsledky. Musí být jasné, že Bůh, který vládne “pokolení Jakubovu” je králem světa, který prosadí spravedlnost. Zlo musí být zničeno a s ním všichni, kdo je páchají. Ve své pýše si sami připraví pád.

Zvečera se vracejí, štěkají jako psi
a potulují se městem.
Toulají se na pokrmem,
vyjí, když se nenasytí.

Znovu se objevuje obraz nepřátel jako toulavých psů. Pronásledovatelé dorážejí marně, jsou jako vzteklí psi, kteří nenalézají kořist.
Žalmista však oslavuje Hospodina, kterému vděčí za svou záchranu.

Já však budu opěvovat tvoji moc,
zrána jásat nad tvou přízní,
neboť ses osvědčil jako mé útočiště,
jako úkryt, když je mi úzko.
Má sílo, tobě budu zpívat,
Bože, tys mé útočiště,
můj Bůh, má láska!

Můžeme se domnívat, že ohrožený žalmista hledal útočiště ve svatyni a zde očekával Boží pomoc.
Zmínka o jitru v závěrečné části souvisí nejen s tím, že podle starobylé představy mají temné síly v nočních temnotách více možností ke své činnosti a s prvním světlem mizí. Biblicky je jitro doba začínajícího života, počátků spravedlnosti a spásy. Vyznání důvěry potvrzuje jistotu, že Bůh se “osvědčil jako útočiště”. Základním motivem tohoto závěru je chvála a dík, které určují i budoucí chování vůči Bohu. Bůh je “silou, útočištěm a láskou.”
Žalmistovi jde v první řadě o potvrzení víry v Hospodinovy mocné činy, nikoli o vlastní slávu a vážnost. V mocných Božích činech se ukazuje celému světu Boží vláda.

Utrpení, vylíčené v žalmu, dosáhlo svého vrcholu v nepřátelství, které podle evangelií obklopovalo Ježíše. Také on mluvil o soudu, nepoužíval ovšem tvrdých slov 59. žalmu. V Lukášově evangeliu čteme: “bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí” (L 21,22-24). Z Ježíšových úst slyšíme na adresu nepřátel tvrdá slova: “plemeno zmijí” (Mt 3,7). Ježíšův požadavek – “milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují” (Mt 5,43) – nevylučuje přísná slova proti všemu, co odporuje Bohu a lidskosti. Také my se můžeme modlit 59. žalm v duchu slov, která čteme v knize Janova Zjevení: “Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo” (Zj 15, 4).