Kalendář akcí

<< Květen 2022 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 60

Marie Zouharová

 

O dvacáté neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení několik veršů čtyřicátého žalmu. Tento žalm jsme však již v minulých vysíláních rozebírali. Proto se budeme dnes zabývat žalmem šedesátým.

Tento žalm se nejspíš ohlíží za národní katastrofou z roku 587 před Kristem, kdy babylonský král Nebukadnezar dobyl Jeruzalém a zničil judské království. V případě žalmů se však nemáme vždy držet konkrétní dějinné situace, spíš bychom ji mohli chápat jako model obecného ohrožení věřících.

V nadpisu se objevuje několik údajů. Nejprve věnování “sbormistru”, které zřejmě označuje člověka, jenž vedl hudbu a zpěv. Další údaj vyzývá: “podleLilie zákona” – tak se snad označoval určitý způsob přednesu. Hebrejské slovo “michtam” připomíná, že skladba měla být napsána nebo vytesána do kamene. Žalm je rovněž spojen se jménem krále Davida. Ten je vzorem modlícího se člověka. Další údaj je rozsáhlý: “K poučení. Když David bojoval s Aramejci z Mezopotámie a s Aramejci ze Soby a když Joab při návratu pobil v Solném údolí 12 000 Edomitů.” Snad byl tento žalm poučením, kterému se v Izraeli učili nazpaměť po vítězství, o němž dějepisné knihy mlčí. David prosí jménem svého národa o Boží pomoc k vítězství nad nepřáteli. O boji s Aramejci a Edomity se dozvídáme z Druhé knihy Samuelovy (8,1-14) a První knihy Paralipomenon (18, 12). Tento boj se však odehrával přibližně dvě stě let po Davidovi – v 8. století před Kristem.

Žalm je nářkem národa. Písně tohoto druhu byly složeny hlavně pro bohoslužbu v chrámě. Vedle obvyklých prvků – nářku, prosby a projevu důvěry – obsahuje i takzvané orákulum spásy. Orákulum označuje ve starověkých pohanských náboženstvích záhadný výrok, tajemnou předpověď bohů nebo duchů o budoucnosti či osudu lidí.

Izraelitům zakazovaly pohanské věštění předpisy Mojžíšova zákona: “…nebudete se obírat hadačstvím ani věštěním” (Lv 19, 26). “Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj” (Dt 18, 10). Zákonným prostředkem k poznání Boží vůle bylo používání losů. Kněží používali takzvané urím a tumím: “Vložíš do náprsníku Božích rozhodnutí posvátné losy urím a tumím; budou na srdci Árónově, kdykoli bude předstupovat před Hospodina. Árón bude ustavičně nosit Boží rozhodnutí pro syny Izraele na svém srdci před Hospodinem” (Ex 28, 30)¨.

V době proroků se už nepoužívaly a po návratu z babylonského zajetí se již neobjevují. Projevy a rozhodnutí Boží vůle se v Izraeli oznamovaly jen prostřednictvím proroků.

Orákulum je literární druh používaný ve Starém zákoně jako prostředek Božího zjevení. V tom smyslu se tedy mluví o “orákulu spásy”, které oznamuje vysvobození od zla nebo definitivní spásu. Poslechněme si příklad orákula z knihy proroka Izaiáše: “Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. …Nikdo už nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře” (Iz 11,6-9).

Začátek žalmu se obrací k Bohu. Žalmista jej obviňuje. Silnými slovy vzpomíná na zboření Jeruzaléma a odvlečení mnoha lidí do zajetí. Podle starozákonního přesvědčení dopouští Bůh utrpení jako trest. Žalmista předkládá bezútěšnou situaci Bohu. Je znázorněna obrazem zemětřesení a opojení vínem. Vyprošuje ukončení hrozného utrpení.

Bože, odvrhl jsi nás, rozbil jsi naše šiky,
v hněvu ses od nás odvrátil.
Otřásl jsi zemí, rozštěpils ji;
zacel její trhliny, neboť kolísá.
Dal jsi zakusit svému lidu tvrdý úděl,
napojil jsi nás vínem, až se potácíme.

Zde žalmista konkretizuje následky Božího hněvu. Zobrazuje Boha jako válečníka, který zničil zemi a svůj národ nechal vrávorat jako opilce, takže ztrácí orientaci. Bůh, který se dříve skláněl k svému vyvolenému lidu s láskou, nyní na něj zanevřel a obrátil se proti němu. Nevíme přesně, jaké nebezpečí nebo porážka je zde naznačena v dějinách vyvoleného národa. Žalmista popisuje následky Božího hněvu velmi dramaticky: “otřásl jsi zemí, rozštěpils ji.” Země se tedy hroutí, vznikají trhliny. Kdykoli se lid vzdaluje od Boha, ztrácí bezpečí. Důležité ovšem je, že na Božím vztahu k národu, na projevech Boží dobroty závisí dokonce celé stvoření.

Vztyčil jsi svým věrným korouhev,
aby unikli zásahům luku;
aby se zachránili tvoji miláčkové,
pomoz svou pravicí a vyslyš nás!

Žalmista předkládá ostýchavě svou prosbu, líčí bezradnost lidu. Od koho mohou čekat pomoc, jestliže nepřijde od Boha? Jen Hospodin může vyslyšet, může pomoci a zachránit. Již svému lidu pomohl, už mu v minulosti propůjčil korouhev, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově: “I vybudoval Mojžíš oltář a pojmenoval jej: Hospodin je má korouhev” (Ex 17, 15). Pod touto korouhví zvítězí národ nad nepřáteli. Něco podobného líčí také dvacátý žalm: “Nad tvým vítězstvím zajásejme, korouhve vztyčme ve jménu svého Boha” (Ž 20,6). A na totéž naráží prorok Izaiáš: “Tehdy se objeví kořen Jesse jako korouhev národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné. V ten den opět vztáhne Pán svou ruku, aby získal zbytek svého lidu, který zbyl po vyhnanství v Asýrii a Egyptu, Pathrosu a Etiopii, Elamu a Šinearu, Chamatu a na mořských ostrovech. Zdvihne korouhev národům, sebere rozprchlé z Izraele a rozptýlené z Judy shromáždí od čtyř stran země” (Iz 11,10-12).

Na prosbu národa o Boží pomoc odpovídají následující verše orákulem spásy. Mohl je zprostředkovat kněz ve svatyni jako prorockou předpověď. Obsahově ujišťuje o Božím vítězství.

Bůh pravil ve své svatyni:
„S radostí rozdělím Sichem
a rozměřím údolí Sukkot.
Mně patří území Gilead a Manasse
a Efraim je přílba mé hlavy, Juda je mé žezlo.
Moab je nádoba k umývání,
na Edom hodím svůj střevíc,
vítězně zajásám nad Filištínskem.“

Namísto utěšující odpovědi hovoří Bůh jako vítěz nad nepřáteli, jako obnovitel Davidovy říše. Ztracené území by měl jeho lid dostat nazpět. Sichem byl významným městem severního království jak se dočteme ve dvanácté kapitole První knihy královské. Kdysi se v něm nacházela hlavní svatyně dvanácti izraelských kmenů (Joz 24). Sichem leží uprostřed Palestiny, Sukkot při ústí Jaboku v Zajordání. Zde se zdržoval Jakub: “Jakub vytáhl do Sukkotu a vystavěl dům a pro svůj dobytek udělal přístřešky. Proto pojmenoval to místo Sukkot, to je Přístřešky” (Gn 33, 17). Bůh zůstane pánem svého lidu v Kanánu i za Jordánem, na území severního Efraima i jižního Judy. Kmen Manasse zastupuje izraelské panství v Zajordání, Efraim a Juda jsou dva nejmohutnější kmeny v zemi mezi Středozemním mořem a Jordánem. Jsou obrazně “přilbou a žezlem”, tedy ochrannou izraelského království a Jeruzaléma.

Moab je připodobněn k umývadlu – snad proto, že leží u Mrtvého moře – zde si vítěz umyje nohy. Na Edom “hodí Hospodin svůj střevíc.” Takto se znázorňuje podřízenost. Hození střevíců bylo znamením, že území bylo přijato do vlastnictví, naopak zout střevíc znamenalo zříci se nároku na vlastnění. Zbytečný je válečný pokřik Filištínska, protože se také bude muset podrobit Bohu. Všechny vyjmenované oblasti byly připojeny k Izraeli v době vlády krále Davida; zdá se, že z tohoto stavu žalmista vychází.

Výroky o spáse dodávaly pochybujícím odvahu a novou naději, že Bůh je s nimi navzdory všem neštěstím.

S důvěrou v Boží slovo vyslovuje vůdce nebo velitel naději, že Bůh nezavrhl svůj lid:

Kdo mě přivede k opevněnému městu,
kdo mě dovede do Edomska?
Zda ne ty, Bože, jenž jsi nás opustil,
a již netáhneš, Bože, s našimi vojsky?
Přispěj nám na pomoc proti nepříteli,
vždyť lidská podpora je marná.
S Bohem si budeme vést udatně,
on rozdupá naše nepřátele.

Přestavitel Izraele si přeje naplnění prorocké předpovědi již nyní. Jeho záměrem je podmanit si území Edomitů. Edomsko znamená nejen zeměpisný pojem, ale zastupuje také nepřátelský postoj vůči Božímu lidu. V historické souvislosti ztráty země očekává národ pomoc od Hospodina. Má pomoci zbavit zemi nepřátel a obnovit zničený chrám.

Při prvním přečtení nebo poslechnutí se nám může zdát, že žalm patří výhradně do Starého zákona a nemá nám co říci. Naopak, může nás pohoršovat větami, jakou je například poslední věta žalmu: “Bůh rozdupá naše nepřátele.” Srovnáváme toto vyznání s Ježíšovou výzvou. “Milujte své nepřátele…” A jako křesťané skutečně cítíme jisté psychologické nesnáze, když si představíme, že bychom měli převzít tato slova jako svou vlastní modlitbu. Zkusme se však podívat jinak. Také my víme o různých katastrofách v minulosti. Také my jsme už dostali – obrazně řečeno – “korouhev”, a to v Ježíši Kristu. On je naším útočištěm a záchranou. Apoštol Pavel píše v listu Římanům: “Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?” (Ř 8, 31). Naše úvahy můžeme dnes uzavřít slovy Božího zaslíbení z Janova Zjevení: “Hle, všecko tvořím nové” (Zj 21,5).