Bedřich Horák

O 27. neděli v mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 95. žalmu. Tento žalm jsme však již rozebírali dříve. Proto se dnes budeme věnovat 70. žalmu, který v liturgii mše svaté nenajdeme. Vyskytuje se pouze v Denní modlitbě církve – breviáři, a to ve středeční modlitbě uprostřed dne v 3. týdnu žaltáře. Tento žalm je rovněž součástí modlitby uprostřed dne v Denní modlitbě církve za zemřelé.

Vyslechněme si nyní jeho znění bez úvodního verše – tedy bez titulu žalmu:

2 Bože, prosím, vysvoboď mě,
Hospodine, na pomoc mi pospěš!
3 Nechť se zardí hanbou,
kdo mě touží zničit;
nechť ustoupí s pohanou,
kdo se těší z mého neštěstí.
4 Ať couvnou k vlastní potupě,
kdo se mi posmívají!
5 Nechť jásají, v tobě se radují
všichni, kdo tě hledají,
ať mohou stále říkat: “Buď veleben Hospodin!”
kdo touží po tvé pomoci.
6 Já jsem jen chudák a ubožák,
Bože, na pomoc mi pospěš!
Tys můj pomocník, můj zachránce:
Hospodine, neprodlévej!

Žalm 70 můžeme zařadit do kategorie individuálních žalozpěvů. Jednotlivec v nich předkládá Bohu svou tíživou situaci a prosí, aby ho z ní vysvobodil. Tento žalm je hutnou prosbou, velmi stereotypní. Můžeme v něm narazit na téměř doslovný závěr 40. žalmu (vv. 14 – 18); náš žalm má ovšem lépe propracovaný význam, zaznívá ve svém celku jako naléhavé volání. Toto volání je možné stručně vyjádřit dvěma slovy: Pomoc, ihned! Volající člověk se obrací k Bohu a žádá od něho pomoc. Nachází se totiž v ohrožení od svých nepřátel.

Zmínil jsem se o podobnosti 70. žalmu s posledními 5 verši 40. žalmu. Jaký je mezi těmito žalmy vztah? Buď je 40. žalm původní, tedy starší, pocházející z doby královské. 70. žalm by byl pak pouze jeho adaptací a zkrácením pro lidové použití v době po vyhnanství, kdy Davidovo království bylo minulostí a královská liturgie se už nepoužívala. Nebo tomu je naopak: 40. žalm si mohl přizpůsobit text 70. žalmu. Je také možné, že obě dvě verze čerpaly ze společného, blíže neurčeného pramene. 70. žalm má podobné znění i obsah ještě s dalšími žalmy: 22., 35., 38., 69., 71. a 102. To ukazuje na společný kontext, ve kterém tyto žalmy vznikly. Ve své současné formě mohou pocházet z poexilních izraelských komunit a skupin, které se považovaly za oddané Hospodinovy služebníky, toužící po jeho přítomnosti. Tyto komunity jsou charakterizovány hlubokou zbožností. Byly pravděpodobně blízce spřízněny se skupinou, v níž vznikala kniha proroka Izaiáše. Členové těchto komunit měly oči upřené do budoucnosti a s pokojnou důvěrou a zároveň s dychtivostí očekávali spásu od Hospodina.

Žalm má v názvu slova (v. 1): “Pro předního zpěváka. Davidův, lehazkir.” Poslední výraz tohoto názvu uvádím záměrně v hebrejštině. Může totiž vykazovat určitou příbuznost s obětí azkara, o které se zmiňuje hlavně Třetí kniha Mojžíšova (Lev 2,2.9.16; 5,12; 6,8 [15]; 24,7; také Num 5,26). Byla to část oběti, která měla být spálena, “obrácena v obětní dým”. Český ekumenický překlad převádí na těchto místech slovo azkara výrazem “k připamatování”. Tato oběť měla připomenout Bohu osobu, která ji přináší, nebo měla sloužit pro obětníka jako zástupné znamení celku, jako připomenutí skutečnosti, že všechno patří Bohu. Z toho důvodu můžeme usuzovat, že výraz lehazkir v názvu žalmů 38 a 70 může vyjadřovat, že tyto žalmy se zpívaly, když byla vykonávána oběť azkara. Anebo může připomínat Hospodinu tíseň jeho vyznavače. Tyto dvě možnosti se mohou navzájem doplňovat, ačkoli myšlenka přinesení oběti k připamatování se zdá být v 70. žalmu příhodnější. I řecký překlad našeho žalmu má v 1. verši “na připomínku, že mě Hospodin zachránil”.

Vlastní žalm je tedy modlitbou, v níž žalmista přednáší trojí prosbu: 1) Ať Bůh přispěchá na pomoc – tato prosba se nachází na začátku a na konci, 2) ať jsou nepřátelé zahanbeni, pokořeni a ať je zmařen jejich plán a 3) ať se radují a jásají ti, kdo hledají Hospodina.

Žalmista tedy volá Boha na pomoc proti nepřátelům, kteří nesdílejí jeho závazky, spojené s obětí. Jak jsou charakterizováni tito nepřátelé? Jsou to lidé, říká žalmista, “kteří mě touží zničit”, “kteří se těší z mého neštěstí”, “kteří se mi posmívají”, doslova “ti, kdo říkají ha, ha, ha”. Můžeme se domnívat, že tito nepřátelé jsou zástupci zvláštní skupiny. Spíše se však dá předpokládat, že žalm reflektuje napětí a konflikty mezi různými skupinami v rámci celé kultovní komunity. Podobné problémy najdeme také v třetí části knihy Izaiáš (kapitoly 56 – 66). Bohužel, nemůžeme přesněji charakterizovat účel a funkci různých skupin v poexilních komunitách. Na druhé straně však nám texty dovolují nahlédnout do atmosféry, nabité emocemi, která v těchto komunitách panovala.

Zmínka o nepříteli vede žalmistu ke vzpomínce na přátele. Ti se neúčastní žalmistova volání o pomoc, žalmista se však už o nich zmiňuje jako o důsledku Božího jednání, které vede k osvobození. Jsou to Hospodinovi věrní, ti, kdo hledají Hospodina – v těch je vyjádřena určitá činnost – a ti, kdo touží po jeho pomoci – v těchto zase určitý postoj. Radost se odvíjí ve třech momentech: slavení, velebení, chválení; tedy činnosti, které staví proti pohaně, porážce, zmatku jiných. Symetrie těchto dvou skupin odhaluje zajímavé asymetrie: jednání a postoj špatných byly namířeny proti žalmistovi, zatímco jednání a postoj dobrých se obrací k Bohu. Porážka nepřítele odpovídá žalmistovu osvobození, toto osvobození bude příležitostí k oslavě pro Hospodinovy věrné.

Jaký charakter má žalmista? Říká o sobě: “Jsem jen chudák a ubožák”. Jinak o něm nevíme nic. Ve 40. žalmu, který odpovídá našemu žalmu, je mluvčím král, což vyplývá z toho, že žalm odráží královskou liturgii. Král předsedá liturgii a lidé vytvářejí velké shromáždění (Ž 40,10.11). Toto velké shromáždění se modlí za krále – jako například v 72. žalmu. Král samozřejmě mluvil jménem lidu a sdílel jejich zkušenost. 70. žalm, podobně jako některé další (22, 35, 40, 69, 71, 102), byl snad původně vytvořen k recitaci pro krále v předexilní liturgii. Avšak v současné podobě a umístěním v žaltáři pochází z doby po babylonském vyhnanství. Tehdy sloužily tyto žalmy jako modlitby pro kteréhokoli Hospodinova služebníka při vhodné příležitosti, ale pravděpodobně byly zvláště vhodné pro dny modlitby a postu ve společenstvích těch, kteří očekávali nový projev Hospodinovy spásné moci. Byli to hlavně Hospodinovi chudí, jeho praví služebníci, kteří žili v neustálé závislosti na Boží dobrotě, lásce. Žili bez dostatečného hmotného zajištění svého života, byli pronásledováni, pokořováni, nemohli tedy spoléhat na pozemské jistoty. Proto tím víc očekávali od Hospodina, že je nenechá v nouzi, že jim rychle přijde na pomoc. Mezi tyto “Hospodinovy chudé” patřil zřejmě i náš žalmista, který se nachází v tíživé situaci a počítá s rychlou pomocí Boží.

Žalm můžeme převést na toto základní schéma:

Bože, pomoz, ihned!
Moji nepřátelé ať se zahanbí,
tvoji přátelé ať se radují;
já jsem chudák,
Bože, pospěš! Ty jsi má pomoc.

Tento žalm se jistě neuchází o nějaké ocenění své básnické hodnoty. Jde v něm pouze o Boží vyslyšení, a to naléhavě.

Církevní otcové, mezi nimi sv. Cyril Alexandrijský, sv. Atanáš a sv. Augustin, vkládají tento žalm do úst Kristu, který prosí svého nebeského Otce ve jménu lidského rodu či lidské přirozenosti. Posměšky nepřátel jsou ty, které zaznívají pod Kristovým křížem: “Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: ‚Jsem Boží Syn!’” (Mt 27,42-43). K ustoupení nepřátel dochází v Getsemanské zahradě, když Ježíše přišli zatknout: Sotva jim Ježíš řekl: ‚Já jsem to!‘, couvli a padli na zem (Jan 18,6).

I Ježíš přichází “chudý”, protože jak píše sv. Pavel, on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým (2 Kor 8,9). Podle církevních Otců pospíchá Bůh vysvobodit Ježíše z područí nepřátel, zvláště největšího nepřítele, smrti. Děje se to při vzkříšení.

Kasián připomíná, že nikoli náhodou začíná Denní modlitba církve veršem: “Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání”. Tento verš zahrnuje všechna rozpoložení lidského ducha, hodí se do všech situací a okolností, ve kterých se člověk může nacházet, do tísně a smutku, do radosti a dobré nálady. Církev nám v tomto úvodním zvolání ukazuje, že Bůh neztrácí ze zřetele náš každodenní boj a nevzdaluje se od těch, kdo ho vzývají. Stejně tak v osobní modlitbě je vhodné tento žalm používat zvláště v době nejistoty a pokušení.