Marie Zouharová

O 30. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat několik veršů 34. žalmu. Tento žalm jsme však již v pořadu Bible v liturgii probírali. Proto se dnes budeme zabývat 73. žalmem

Tímto žalmem začíná třetí kniha žalmů. Jde o žalmy 73 až 89. Pro tuto sbírku je charakteristické, že pro Boha používá označení Elohim – místo vlastního Božího jména, které se nahrazovalo slovem Hospodin. Prvních jedenáct žalmů této části žaltáře má v nadpisu zmínku: “pro Asafa.” Je možné, že tyto žalmy tvořily dříve – spolu s 50. žalmem, který je také takto označen -samostatnou sbírku, a teprve později byly zařazeny do žaltáře. Asaf byl králem Davidem pověřen, aby se spolu se svou rodinou postaral o liturgickou hudbu a zpěv při bohoslužbě. Tak se o tom dozvídáme z První knihy Paralipomenon (1 Pa 6,24-28; 15,17.19; 25,1-9).

Protože se v těchto žalmech často objevují jména Josef, Efraim, Benjamin, nebo označení synové Jakubovi či Jakub sám, domníváme se, že vznikly v severním, izraelském království před r. 722 před Kristem. Upraveny byly snad kolem r. 622 před Kristem – v době reformy krále Joziáše.

V úvodním žalmu dílčí sbírky se autor zamýšlí na lidským údělem. Rozvádí podobné téma jako žalmy 36 a 48 a kniha Job. Vypráví o velké životní krizi a o cestě z této krize. Na jedné straně pojednává o nerovném boji dobra se zlem, na druhé straně vypráví o záchraně. Píseň tedy vyzývá k cestě, která ho může vést z krize. Takto je žalm současně vyznáním, modlitbou, vyprávěním i zvěstí o Božím milosrdenství.

Na začátku se setkáváme se zbožným člověkem, který mluví otevřeně a upřímně o Boží spravedlnosti. Klade si otázku: Je-li je Bůh spravedlivý, jak je možné, že se bezbožným daří dobře, zatímco zbožné provází jedno utrpení za druhým?

Jak dobrý je Bůh k upřímným lidem,
jak dobrý je Pán k těm, kdo mají čisté srdce!
Téměř již zakolísaly mé nohy,
málem již uklouzly mé kroky,

Autor začíná vyznáním: “Jak dobrý je Bůh k upřímným lidem, jak dobrý je Pán k těm, kdo mají čisté srdce.” V celém Starém zákoně se setkáváme se svědectvím o nepomíjející Boží dobrotě. Lidé, o kterých je řeč, mají čisté srdce. Proto mají podíl na Boží dobrotě. Srdce věřícího a srdce nepřítele jsou ústřední pojmy této písně. Na lidském srdci záleží. Jaké je srdce člověka, takový je celý jeho život. Čisté srdce je vedené Boží láskou, je upřímně otevřené Božímu slovu. Tento poznatek prostupuje celý žalm. Tvoří jeho základ.

Žalmista vyznává svou víru a poukazuje na to, že vydržel nouzi a pronásledování, z nichž nalezl východisko. Navzdory krizi zůstal věřícím. Svou těžkou cestu vyjadřuje modlitbou před lidmi, kteří důvěřují Bohu.

Žalmista pokračuje vyobrazením bezstarostného života nepřítele. Jeho slova připomínají pátou kapitolu z knihy proroka Jeremiáše: “V mém lidu se objevují svévolníci, rozhlížejí se, krčí, jako ptáčníci líčí past a lapají lidi… Proto se stali velkými, zbohatli. Tuční jsou, tlustí, zlé události netečně přecházejí, nikoho neobhájí, ani sirotka, a přesto je provází zdar” (5,26-28). Mnoha lidem jistě imponovalo jednání těchto lidí, snad kolem sebe shromáždili oddané přívržence. Vždyť i žalmista se přiznává k závisti:

neboť jsem záviděl bezbožným,
když jsem pozoroval blahobyt hříšných.
Opravdu, nemají nesnáze,
jejich tělo je zdravé a dobře živené.
Netrápí je lidské strasti,
nemají soužení jak ostatní lidé.
Proto je obepíná pýcha jako náhrdelník,
násilnictví je přikrývá jakoby šatem.
Z dobrého bydla vychází jejich nepravost,
prýští výmysly srdce.
Posmívají se, vedou zlé řeči,
z povýšenosti hrozí útlakem.
Svými ústy míří do nebe,
jejich jazyk rejdí po zemi.
Proto se k nim obrací můj lid,
jako by se chtěl hodně nalokat vody,
a praví: „Jak by to mohl Bůh vědět,
má o tom Nejvyšší znalost?“
Hle, takoví jsou hříšníci,
klidně si žijí, hromadí bohatství.

Štěstí nepřátel vyvolává u žalmisty krizi víry. Se závistí pohlíží na život hříšníků. Všechna pozemská dobra, pro která snad stojí za to žít, zbožnému unikají, zatímco hříšník je užívá plnými doušky: zdraví, bezstarostný život, blahobyt.

Ještě více bije do očí chování nepřátel, kteří se přímo opíjejí pozemským štěstím a pýchou, která provází násilí a vede k utiskování slabých. Z bohatství vzniká zatvrzelé srdce, které není schopné přijmout Boží slovo. Povýšenecké a zatvrzelé chování je vzdaluje od Boha. Nic jim není svaté. Svou pýchu, násilné činy a špatné myšlenky vystavují na odiv. Domnívají se, že všemu rozumějí. Mluví, jako by byli bohy. Při tom všem mají neuvěřitelné štěstí a Bůh to dopouští. Nejsou tito hříšníci zářným příkladem toho, že je možné žít bez Boha? Snad proto přijímají dychtivě jejich slova lidé, kteří nepoznali Boha. Domnívají se, že se na takové cestě budou moci doslova “hodně nalokat vody”, tedy užívat si života. Mýlí se ovšem, když si myslí, že právo je na jejich straně, že ve světě nevládne Boží spravedlnost, že Bůh nic neví a nebude je volat k odpovědnosti za jejich činy – jako by vše záviselo jen na člověku, na jeho chytrosti a obratnosti. Žalmista ví, že také on sám zápasí s podobným pokušením.

Marně jsem tedy zachoval své srdce bez úhony
a v nevinnosti myl své ruce?
Stále jsem v soužení
a den co den v trestu.
Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“,
zradil bych rod tvých synů.
Hloubal jsem, jak bych to poznal,
ale zdálo se mi to obtížné,
až jsem vnikl do Božích tajemství
a přihlédl k jejich konci.

V těchto větách odhaluje žalmista své vnitřní napětí a rozháranost, kterou prožívá. Zde začíná jeho zápas o pochopení Božích cest. Osobně se cítí bez viny. Ale proč tedy je denně vystaven trestu a soužení? Tyto zarážející a mučivé otázky, spojené se závistivým pohledem na osud rouhačů, zanechávají v něm zahořklost. Dnes vidí, že jeho chování bylo bláhové a nerozumné.

Je si ovšem vědom své příslušnosti k Božímu lidu a to mu pomáhá překonat pochybnosti. Zachraňuje ho věrnost tomuto společenství. Snaží se podívat na vše z jiného hlediska. Začíná chápat, že lidský rozum nedokáže pochopit celé Boží tajemství. Musí se naučit dívat na Boží tajemství očima víry, i když je to obtížné. Nevíme, zda k tomuto poznání dospěl v chrámu nebo ponaučením kněze nebo čtením Písma nebo osobní modlitbou nebo během bohoslužby.

Věru, stavíš je na kluzkou cestu,
do zhouby je vrháš.
Jak se zhroutili v mžiku,
zhynuli, pominuli se hrůzou!
Jako člověk pohrdá snem, když se probudí,
tak, Pane, až povstaneš, pohrdneš jejich výmysly.

Pýcha a domýšlivost přivedla hříšníky na kluzkou cestu. Jejich zdánlivé štěstí není založeno na pevných základech. Jako by stále tančili nad propastí. Přesvědčení o životní jistotě a bezpečí je iluze a klam. Jako sen, který se po probuzení rozplyne. Člověk se probudí do skutečnosti, které je jiná než sen. Celá existence hříšníků je v Božích očích zavrženíhodná. Až Bůh “povstane, pohrdne jejich výmysly.”

Když se mé srdce jitřilo
a bolest bodala v ledví,
byl jsem nerozumný a nechápal jsem,
byl jsem před tebou podobný němé tváři.
Já však chci stále být u tebe:
uchopils mě za pravici,
povedeš mě svou radou
a potom mě vezmeš do slávy.
Koho mám na nebi kromě tebe?
Když jsem u tebe, nevábí mě země.
Touhou hyne mé tělo i duše,
Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.

Pravé štěstí člověka je v živém společenství s Bohem. Pouhé uvažování o Boží spravedlnosti nepřivede člověka k cíli. Musí se nechat poučit Bohem, jinak zůstává podobný “němé tváři”, která je řízena jen svými pudy. Bůh se vždy zastává člověka – jako partner ve smlouvě – ať už je nemocný nebo zdravý, v životě i ve smrti. Bůh má své plány, podle kterých vede svůj lid i svět. Zde žalmista vyznává, že potřebuje Boží vedení. V Bohu již není smrt jako vyčlenění z živého společenství s Bohem, “vzít do slávy” znamená umožnit účast na jeho království. To je pravá hodnota, které se nic nevyrovná. I když žalmistu tíží ještě všelijaké zkoušky, není opuštěn a ztracen. V Bohu má pevné útočiště.

Vždyť hle, kdo se od tebe vzdaluje, zahyne,
zahubíš všechny, kdo jsou ti nevěrní.
Mé štěstí však je být nablízku Bohu,
mít útočiště v Pánu, Hospodinu.
O všech tvých skutcích budu vypravovat
v branách siónské dcery.

V závěrečných verších shrnuje žalmista své myšlenky a nauku. Lidé, kteří by si chtěli přivlastnit všechny hodnoty světa, ale nesloužili by Bohu, spějí do záhuby. Ztrácejí Boží blízkost. Žalmistova cesta je jiná: “být nablízku Bohu, mít útočiště v Pánu, Hospodinu”. To považuje za pravý smysl a jistotu života. Chce o tom svědčit druhým, aby také oni našli svou záchranu v Bohu.

Tento žalm nám může pomoci k pochopení spásy, která vede z ponížení k povýšení, jak to vidíme na Kristu. Matoušovo evangelium shrnuje náš žalm slovy: “Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha” (Mt 5,8). A v Pavlově listu Římanům čteme: “Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu” (Ř 8,38n).