Marie Zouharová

O 31. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 145. žalmu. Také o tomto žalmu jsme však už v pořadu Bible v liturgii slyšeli, a proto se dnes budeme zabývat 74. žalmem.

Tento žalm vznikl nejspíš jako součást bohoslužby. Z hlediska literárního druhu patří k nářkům národa. Nelze ovšem s jistotou určit, která historická pohroma v dějinách izraelského národa by mohla odpovídat údajům v žalmu. V úvahu by připadalo zničení Jeruzaléma Babyloňany v roce 587 před Kristem. Tehdy byl chrám zničen a spálen – podobně jako Římany v roce 70 po Kristu. Uvažovat bychom mohli také o znesvěcení chrámu za krále Antiocha IV. Epifana v r. 168 před Kristem. Odůvodněně se můžeme domnívat, že 74. žalm pochází z doby, vymezené letopočty 550 – 520 před Kristem. V pozdější době byl však upravován a doplňován.

Žalm začíná vzpomínkou na hrozné chvíle, které nastaly, když nepřátelé dobyli a zničili jeruzalémský chrám. Spolu s národem prosí žalmista o Boží smilování.

Proč jsi nás, Bože, nadobro zavrhl,
proč dýmá tvůj hněv proti ovcím, které paseš?
Pamatuj na svou obec, kterou sis kdysi získal,
na svůj kmen, který sis vykoupil do vlastnictví,
na horu Sión, kde ses usídlil.

Ke komu by se měl národ obrátit ve své bolesti? Jedině k Bohu! Věta – “proč jsi nás, Bože, zavrhl” – je výčitkou Bohu, který řídí dějiny. Izraelité nechápali, jak mohlo dojít k takové katastrofě – k úplnému zničení chrámu, tedy Božího příbytku na Siónu. Nebylo jasné, v jakém vztahu je Hospodinova volba Siónu za místo přebývání k situaci, kterou chápali jako zavržení od Boha. Proč je Bůh tak přísný? Chce snad zahubit svůj národ? Může zklamat Boží věrnost? Prosící lidé jsou blízko zoufalství. Přesto však volají k Bohu, o němž věří, že je zcela neopustil.

Zaměř své kroky k dávným troskám:
nepřítel ve svatyni všechno zničil.
Tvoji protivníci hlučeli uvnitř svatého místa,
své korouhve tam vztyčili na vítězství.
Jsou podobní těm, kdo v houštině mávají sekyrou,
hned širočinou a kladivem rozbíjejí všechny její brány.
Tvou svatyni vydali ohni,
až do základů znesvětili příbytek tvého jména. Řekli si v srdce: „Vyhubme je naráz,
spalte všechny Boží svatyně v zemi!“

I když žalmista ví, že zničení chrámu nebylo Bohu neznámé, prosí ho: “Zaměř své kroky k dávným troskám.” To mu mělo být znamením, že Bůh svou smlouvu s Izraelem nevypověděl, že vyvolený národ neodvrhl a že je silnější než nepřátelé. To měl být důkaz Boží přízně vůči němu i národu. Kde totiž dříve zněly modlitby a zpěvy, zaznívala jen ozvěna bezbožného řevu. Kde byly znaky Hospodinovy svrchovanosti, objevila se válečná znamení nepřátel.

Z První knihy královské víme, že v době, kdy byl chrám budován, nesměly se v něm ozývat rány. Proto jej “budovali z kamene opracovaného již v lomu. V domě nebylo při budování slyšet kladivo ani dláto, vůbec žádné železné nástroje” (1 Kr 6, 7). Podle žalmu lze nyní slyšet hřmot ničících nástrojů. Nic nenasvědčuje tomu, že by Hospodin zasáhl. Jak dlouho se nechá prosit? Dosud mlčí. Autor líčí rezignovaně situaci, ve které se národ ocitl.

Už nevidíme svá znamení, nemáme proroka
a nikdo z nás neví, jak dlouho ještě.
Jak dlouho se bude, Bože, protivník rouhat,
jak dlouho bude nepřítel neustále tupit tvé jméno?
Proč odtahuješ svou ruku
a svou pravici necháváš ležet v klíně?

Žalmista nevidí ve své době Boží znamení. Znamení Hospodinovy vznešenosti jsou rozbita. Jen protivníci mají moc ve svých rukou. Proto přichází pro nářek typická otázka: “jak dlouho bude nepřítel tupit tvé jméno?” Tedy: Jak dlouho bude trvat tento stav? Hodlá Bůh zabránit urážlivým skutkům a machinacím nepřátel? Chce obnovit svou důstojnost, kterou bylo možné vnímat v nádheře chrámu? Boží shovívavost k nepřátelům je autorovi nepochopitelná. Nejde přece jen o národ, ale přímo o Boží čest. “Odtaženou rukou” je obrazně řečeno, že Bůh se odmlčel a nechal národ bez pomoci. Naopak, pozvednutí ruky, by bylo projevem Boží moci a ochrany. V 89. žalmu čteme: “Tvé rámě je mocné, silná je tvá ruka, zdvižena tvá pravice” (Ž 89, 14). Žalmista se však nedomnívá, že by Bůh nebyl schopen zasáhnout. Potvrzují to další verše.

Bůh však je mým králem od pradávna,
tolikrát popřál vítězství v zemi.
Ty jsi svou mocí rozdělil moře,
ve vodách jsi zdrtil hlavy oblud.
Tys roztříštil leviatanovy hlavy,
hodils ho za pokrm netvorům moře.
Tys dal vytrysknout pramenům a potokům,
tys vysušil mohutné řeky.
Tvůj je den a tvá je noc,
tys učinil měsíc i slunce.
Tys vymezil všechny hranice země,
ustanovil jsi léto i zimu.

Žalmista chválí Stvořitele. Považuje ho za pravého krále. Pozemská moc je schopností, která je jím propůjčená. Autor textu nerozvádí “vítězství” v minulosti. Zabývá se prvopočátečním Božím dílem, stvořením. Vyznává tak svou víru ve všemohoucího Boha. Bájné obrazy přemožených oblud a mořského netvora leviatana, které převzal od Kananejců a z Mezopotámie, ukazují Hospodinovu nadřazenost vzhledem ke všem ostatním silám. Je možné, že autor textu pomýšlel na nepřátelské síly Egypta, které Hospodin rozdrtil, když vyvedl svůj lid na svobodu vysušeným mořem: “Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš” (Ex 14,21). Prameny a potoky nemají význam jen jako stvořené zdroje vody. Na poušti dal Bůh svému lidu vodu ze skály: “Já tam budu stát před tebou na skále na Chorebu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít” (Ex 17, 6).

Hospodin není jen králem svého lidu, ale také pánem nad celým světem: “Tvůj je den a tvá je noc, tys učinil měsíc i slunce”. Podobně jako zvítězil nad chaotickými mocnostmi, zvítězil i nad tmou. Stvořením světla umožnil upořádání času.

Boží moci podléhá tedy celý vesmír, neboť jej stvořil. Bůh je neomezeným Pánem stvoření. Proto ani zboření jeruzalémského chrámu nemůže zničit jeho vládu. Pro věřícího z toho vyplývá, že Bůh Izraele žije a zachovává smlouvu i po zničení chrámu. Věřící lidé se mohou na něho stále obracet se svými prosbami, octnou-li se v nouzi.

Boží starostlivost sahá ještě dál. Ustanovením pevného řádu v přírodě zajistil Stvořitel život. V První knize Mojžíšově čteme: “Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země” (Gn 8,22).

Pamatuj na to: nepřítel se ti rouhal, Hospodine,
pošetilý národ tupil tvé jméno.
Nevydávej supovi život své hrdličky,
nezapomínej natrvalo na život svých chudých!
Shlédni na svou smlouvu,
vždyť zákoutí země i pole plna jsou násilí.
Ať se ponížený nevrací zklamán,
ubohý a nuzný nechť chválí tvé jméno!
Povstaň, Bože, ujmi se své věci,
mysli na potupu, kterou tě den co den stíhá blázen.
Nezapomínej na křik svých protivníků,
povyk tvých odpůrců stále se vzmáhá.

Žalm začínal nářkem: “Proč jsi nás, Bože nadobro zavrhl, proč dýmá tvůj hněv proti ovcím, které paseš.” Další část byla hymnickým vyznáním víry v Boží všemohoucnost. Nyní jsme slyšeli prosbu o Boží zásah. Bůh musí opět zjednat úctu svému jménu, jinak by se mu mohli nepřátelé posmívat. Jestliže nepřátelé urážejí vyvolený národ, urážejí tím i Boha. Proto jej žalmista vyzývá, aby nenechal bez trestu rouhání nepřátel, aby se někdo nedomníval, že pýcha a násilí jsou všemocné. Hospodin nemůže zrušit smlouvu, kterou uzavřel se svým lidem. Izraelský národ je bezbranný jako holubice, která se nemůže ubránit supovi. Přesto však tento národ důvěřuje ve všemohoucnost milosrdného a laskavého Boha, o které píše Izaiáš: “Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu” (Iz 49,15).

Při izraelské bohoslužbě se připomínaly Hospodinovy záchranné činy. Snad se také dramaticky znázorňovaly nejen tyto činy, ale také dřívější i současné utrpení a pokoření. Stopy této praxe nacházíme v žalmech. Časem se však ztratil původní smysl některých liturgických textů, které byly dříve spojeny s historickými událostmi. Musíme tedy odhalit jejich význam, který obsahuje nadčasové pravdy, které platí nejen pro tehdejší dobu. Takovou pravdou je například přesvědčení, že Bůh vítězí nad všemi silami temnoty.

Církev je podle Nového zákona novým Izraelem a novým Božím chrámem. Také z této skutečnosti vyplývají závažné důsledky, jak píše apoštol Pavel ve svém Prvním listu Korinťanům: “Nevíte, že jste Boží chrám a Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy” (1 K 3,16-17). Bůh uzavřel s církví novou a věčnou smlouvu v Kristově krvi. Zlo se však může ničivě projevovat až do druhého Kristova příchodu. Ježíš to předpověděl a napomíná nás, abychom se nebáli těch “kdo zabíjejí tělo, protože duši zabít nemohou” (Mt 10,28).