Alžběta Drexlerová

Dnes se budeme zabývat žalmem 92. V židovské tradici patří k žalmům, které se zpívají na uvítání šabatu. Je dokonce prvním žalmem po mytické písni Lecha Dodi, během níž se Židé symbolicky uklánějí směrem k Jeruzalému. Tam odtud totiž v tu chvíli přichází „královna šabat“. Žalm 92 Židé také zpívají při ranní bohoslužbě v sobotu. Také podle nadpisku žalmu v Písmu jde o píseň, určenou pro sobotní den. Možná v návaznosti na židovskou oslavu sobotního dne zařadil katolický breviář tento žalm do sobotních ranních chval 3. a 4. týdne v mezidobí. Poslechněme si nejprve celý text:

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný!
Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost
Na desetistrunné harfě a lyře, písní s doprovodem citery.
Neboť mi působíš radost, Hospodine, svými činy, z díla tvých rukou se veselím.
Jak velkolepá jsou tvá díla, Hospodine, jak hluboké tvé myšlenky!
Pošetilý člověk to nechápe, nerozumný nemá pro to smyslu.
I když bezbožníci raší jako tráva, i když kvetou všichni zlosynové,
Určeni jsou pro věčnou zkázu, ty však jsi vznešený navěky, Hospodine!
Neboť hle, tvoji nepřátelé, Hospodine, hle, tvoji nepřátelé zahynou, rozprášeni budou všichni zlosynové.
Mně však jsi dal buvolí sílu, pomazals mě nejčistším olejem.
Mé oko s pohrdáním hledí na mé nepřátele, mé uši s radostí slyší o osudu mých protivníků.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu.
Kdo jsou zasazení v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží,
Aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.

Hlavním tématem žalmu je oslava velkých skutků, které Hospodin činí pro své věrné, pro ty, kdo na něj spoléhají. Ti budou požehnáni i ve stáří a jsou přirovnáni k vznosným, dlouhověkým stromům, čerpajícím vodu v domě Hospodinově. Oproti nim jsou svévolníci vyobrazeni jako tráva, která může krásně kvést, ale uschne tak rychle, jako vyrašila. Žalm je tématicky i jazykově rozdělen do pěti celků po třech verších, a tyto celky budeme dnes postupně rozebírat.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný!
Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost
na desetistrunné harfě a lyře, písní s doprovodem citery.
Žalmista vnímá chválu Hospodina ne jako povinnost nebo jako něco, co se „sluší“, ale jako činnost, která je dobrá a milá. K opěvování Boha patří zejména hlásání jeho milosrdenství, tj. jeho milosti a věrnosti. Tuto chválu chce autor vyzpěvovat ve dne i v noci, tedy neustále. Velebení Boha si zasluhuje důstojnou a slavnostní podobu, a proto chce žalmista ke svému zpěvu přidat i hru na strunné nástroje.

Neboť mi působíš radost, Hospodine, svými činy, z díla tvých rukou se veselím.
Jak velkolepá jsou tvá díla, Hospodine, jak hluboké tvé myšlenky!
Pošetilý člověk to nechápe, nerozumný nemá pro to smyslu.
Nyní se autor dostává k tomu, proč vlastně je dobré Boha chválit: protože se raduje z Hospodinových činů. Pod těmi činy si čtenář z biblické doby nejspíše představil, jak byl Izrael vysvobozen z Egypta a obdarován Tórou, zároveň se ale může jednat o jakýkoli zásah Boží prozřetelnosti, projevující ze v životě věřícího člověka. Nad takovými zásahy Božího milosrdenství se člověk raduje a podle původního hebrejského významu si i zavýská. Z Božích činů, které jsou důvodem člověčí radosti, nemůžeme vyloučit ani stvoření světa na počátku a jeho stálé znovu-tvoření v našich dnech.
Od veselosti se myšlenky žalmisty přesouvají k úžasu nad Boží nesmírností: Jak velkolepá jsou tvá díla, Hospodine, jak hluboké tvé myšlenky! Podobnými slovy se podivuje i svatý Pavel v Listu Římanům: Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! (Řím 11,33). Boží jednání v každém ohledu přivádí člověka k úžasu. Takového postoje ovšem není schopen každý: Pošetilý člověk to nechápe, nerozumný nemá pro to smyslu. Ten, kdo se Hospodinem nezabývá, ten nevidí zázračnost Božího řízení ve stvoření a znovu-tvoření světa, v majestátních dějinách izraelského národa, ani ve svém životě. V originále je označen jako „zvířecí muž“, což Kralická bible přeložila půvabně jako „člověk hovadný“. Takoví lidé zkrátka „nemají smyslu“ pro zázračnost, pro úžas nad životem. Dobytek vidí jen na půlkruh trávy, kterou právě spásá. Také k trávě jsou svévolníci přirovnáni v dalších verších:

I když bezbožníci raší jako tráva, i když kvetou všichni zlosynové,
Určeni jsou pro věčnou zkázu, ty však jsi vznešený navěky, Hospodine!
Neboť hle, tvoji nepřátelé, Hospodine, hle, tvoji nepřátelé zahynou, rozprášeni budou všichni zlosynové.
Po období dešťů, které představují v Izraeli zimu, se asi na měsíc zaskvějí pouště překrásnými pestrými květy a bujnými travinami, které vyrůstají takřka přes noc. Objeví se velmi rychle a ve velkém množství, a asi i proto je žalmista použil jako obraz pro zlovolníky, kterých je velké množství a jejichž moc třeba rychle vzrůstá. Jejich nečisté plány vycházejí, a proto zlosynové „kvetou“. Mají bohatství a žijí v hojnosti, ale i kdyby žili v sebe-nádhernějších plácích, jsou určeni pro věčnou zkázu a budou rozprášeni, podobně jako uschlá tráva, kterou někdo proti větru rozemne v ruce. Stejně prchavé bude jejich trvání před tváří Hospodina, který je na rozdíl od nich „vznešený navěky“. Proto se žalmista nemusí znepokojovat nad tím, že se zlosynům daří tak dobře. Jejich štěstí je prchavé, protože nakonec skončí ve věčné zkáze. Oproti nim se v dalších verších staví žalmista, který hledá svou záchranu u Hospodina:

Mně však jsi dal buvolí sílu, pomazals mě nejčistším olejem.
Mé oko s pohrdáním hledí na mé nepřátele, mé uši s radostí slyší o osudu mých protivníků.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu.
Žalmista hlásá, že s pomocí Boží lze zvítězit nad nepřáteli. Ten, kdo spoléhá na Hospodina, dostane sílu se účinně bránit, sílu větší, než jaká je v běžných lidských možnostech. Navíc bude pomazán nejčistším olejem, bude tedy vybavený pro zápas, posvěcený, osvěžený. A ještě k tomu svou sílu ani nebude muset použít. V žalmu nenacházíme ani slovo o tom, že věrný Hospodinův by sám musel jakkoli bojovat. Hned po zmínce o tom, jak jej Hospodin vyzbrojil mocí, jsou již nepřátelé poraženi. Ten, který spoléhal na Hospodina, jakoby bez hnutí pevně stojí a dívá se, jak sám Hospodin nakládá s osudem jeho protivníků. Žalmista přitom pohrdá těmi, kdo tvrdošíjně spoléhali jen na svou vlastní sílu a na své nekalé plány. Raduje se z toho, že Boží spravedlnost vítězí, a že lidské intriky a bezpráví nemají poslední slovo. Dnešními slovy bychom mohli říct: cítí zadostiučinění za mnohá příkoří, kterými ho nepřítel sužoval.
Situací, kdy Hospodin bojoval za svůj lid, je v dějinách izraelského národa mnoho. První z nich bylo uvedení deseti ran na Egypt a utopení faraónova vojska v Rákosovém moři. Hospodin se osvědčil také v mnoha bitvách, při kterých Izraeli zaručil vítězství v boji. Někdy ovšem Izraelité nemuseli ani vztáhnout ruku. Takovým dojmem působí žalm 48, který popisuje pravděpodobně útok králů Resína a Pekacha proti judskému králi Achazovi, který sídlil v Jeruzalémě: Neboť hle, sešli se králové, spolu učinili útok. Jen se však podívali, užasli, ve zděšení prchli. Hrůza je tam zachvátila, křeč jak ženu, která rodí, jako když východní vítr rozbíjí taršíšské lodi (Ž 48,5-8). Jiným příkladem je Boží zásah v době, kdy byl Jeruzalém za vlády krále Chizkijáše obležen Asyřany. Hospodin tehdy poslal anděla, a ten zahubil v asyrském táboře všechny velitele, bohatýry a vévody. Král Sancheríb musel odtáhnout s nepořízenou, aniž by došlo k bitvě.
Z podobného jednání Hospodina v dějinách Izraele a možná i v osobních dějinách žalmisty vyplývá závěr: Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Na rozdíl od trávy, která se rychle rozbují a rychle zvadne, je spravedlivý Hospodinův přirovnán ke dvěma vznosným, pevným stromům. Oba stromy jsou navíc stále zelené a dožívají se vysokého věku: palma žije i 200 let, cedr i tisíc let. Palma přináší po mnohých květech i hojné plody, cedr je zas v semitském prostředí ustáleným symbolem krásy a síly. Proto jsou tyto stromy vhodným obrazem člověka, zakořeněného v Bohu. Tento obraz rozvíjejí poslední tři verše žalmu:

Kdo jsou zasazení v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží,
Aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Zatímco tráva svévolníků čerpá svou sílu jen z deště, po kterém nastává dlouhé období sucha, spravedliví věřící jsou zasazení „v domě Hospodinově“, a přímo z Hospodina čerpají svou životadárnou sílu. Také oni pokvetou, ale jim nehrozí rychlé seschnutí ani věčná zkáza. Hospodinovo požehnání není jen chvilkové, protože Bůh je věrný. Své spravedlivé obdaří dlouhověkostí, ale jejich stáří nebude nečinným časem, uplynulým naprázdno. Protože jsou zakořeněni hluboko v Hospodinu, mohou nést bohaté plody i ve svém stáří. Jejich pramen nevysychá, a proto zůstávají svěží a plní životní šťávy. Takové stáří není utrpením ani přítěží, ale požehnáním pro mladší pokolení.
Zkušení a moudří lidé, kteří ani po náročném životě neztratili důvěru v Boha, mohou vydávat důvěryhodné svědectví o tom, že Hospodin je spravedlivý, že je pevnou skálou, že v něm není tmy ani nepravosti. Kéž i my dokážeme důvěřovat Bohu natolik, abychom jednou v budoucnosti mohli vydávat přesvědčivé svědectví o jeho milosti i věrnosti, zrána i v noci, i když u toho třeba nebudeme hrát na harfu.