Petr Chalupa

O 4. neděli adventní uslyšíme jako 2. čtení úryvek z 10. kapitoly novozákonního listu Židům. Tento list pojednává o Ježíši Kristu jako o pravém veleknězi. Ve své první části ukazuje nadřazenost nového Božího zjevení. Ve druhé části se popisuje Kristovo kněžství: Ježíš, náš velekněz, je Boží syn a prostředník nové smlouvy. Odtud je vybrán úryvek pro nedělní liturgii. Pro úplnost je třeba uvést obsah poslední, třetí části listu: ta napomíná křesťany k vytrvalosti ve zkouškách a při pronásledování.

List Židům předpokládá čtenáře, kteří znají velmi dobře Starý zákon. Adresáty byli nejspíš křesťané ze židovství, kteří museli při útěku opustit Svaté město – Jeruzalém. Vyhnanství je tíží. S bolestí vzpomínají na lesk chrámové bohoslužby. Snad byli zklamaní ze své nové víry, která neměla tolik vnějšího lesku. Nebyli ještě pevní v křesťanské víře a byli vystaveni pronásledování. Očekávané Boží království dlouho nepřicházelo. Byla snad jejich naděje marná? Číhala na ně různá nebezpečí: mohli se vrátit zpět k židovství, mohli také zvlažnět a odpadnout od živého Boha. Proto se list zabývá neviditelností spásy, mravní slabostí a nepřátelstvím světa.

Autor listu cituje Starý zákon v řeckém překladu – z takzvané Septuaginty. Víme, že tento překlad byl rozšířen mimo Palestinu, adresáty listu mohli tedy být také křesťané z pohanství. Není jisté, kdy a kde byl list sepsán. Jednu možnost navrhuje řešení, které předpokládá autora, jenž se nachází se v Itálii a píše ještě před zničením jeruzalémského chrámu Římany.

Z hlediska literárního druhu je list Židům napomenutím. Jde možná o zapsané kázání, které se týká určité křesťanské obce, a proto se zabývá mnoha konkrétními věcmi.

K porozumění vybranému úryvku jsou nezbytné verše bezprostředně předcházející. Odhalují nedostatečnost starozákonních obětí:

Zákon obsahoval jen stín budoucích dober, ne však tyto věci ve skutečnosti. A proto nemá vůbec sílu, aby svými oběťmi, stále stejnými, které se rok co rok pořád opakují, udělal dokonalými ty, kdo se blíží k Bohu.

Ty oběti by přece už dávno musely přestat, kdyby se jimi dosáhlo u těch, kdo ony obřady konají, že by jim svědomí už nic nevyčítalo, protože už jednou byli od hříchů očištěni.

Místo toho je však při těch obětích každý rok znova o hříších řeč.

To proto, že krev býků a kozlů nemůže odstranit hříchy.

Pro tato tvrzení se nyní uvádí důkaz z Písma. Bůh zavrhuje obětování zvířat a požaduje poslušnost. Citovaný 40. žalm je děkovnou písní zbožného člověka, který zakusil Boží pomoc a děkuje za ni. Nikoli ovšem prostřednictvím oběti. Žalmista se zde podobá prorokům, kteří kladli utváření života podle smluvních požadavků Desatera nad jakékoli oběti. Podle Izaiáše a Amose nenávidí Bůh obřady lidí žijících v hříchu. Podle těchto proroků požaduje Hospodin poslušnost, lásku a věrnost.

List Židům vidí 40. žalm jako Kristovo oslovení Boha Otce před vtělením.

A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: Dary ani oběti nechtěl, ale připravils mi tělo.

Slovní vazby „přijít na svět“ se používá o narození. Slova se pravděpodobně týkají vtělení toho, jenž existoval, dříve než byl svět. Novou skutečností je v listu Židům výklad 40. žalmu s ohledem na Krista. V souvislosti s křížem vidíme v novém světle tato starozákonní slova. List Židům sleduje na tomto místě řecký překlad, ve kterém čteme: „připravils mi tělo.“ Původní hebrejský text žalmu má na tomto místě slova: „otevřel jsi mi uši.“ Právě pro zmínku o těle v řeckém překladu volí však autor listu 40. žalm. Chce říci, že Bůh dal svému synu tělo, aby je mohl přinést v oběť.

Žalm svědčí o podivuhodné Boží spravedlnosti a věrnosti vůči hříšníkovi. Do protikladu vůči kritizovaným obětem staví nejen poslušnost člověka vzhledem k požadavkům Zákona, ale Boží věrnost a touhu po spáse. Pro autora listu Židům je „nová píseň“, o které se žalm zmiňuje, svědectvím o nové smlouvě. Namísto starých obřadů nastupuje nová Boží milost, která zachraňuje hříšníka.

V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.

Jestliže byly v předcházejícím verši zavrženy dary a oběti, nyní jsou zamítnuty také celopaly a oběti za hřích. Veškeré přinášení obětí je prohlášeno za nedostatečné. Pravou Boží vůli nalezl už žalmista ve „svitku knihy“, tedy v Mojžíšově Zákoně, který obsahuje pokyny pro správné jednání.

Slova „tady jsem“ vyjadřují rozhodnost, se kterou se člověk vydává na novou cestu poslušnosti vůči Bohu. Žalmistova sebejistota se stává dokonale pravdivou, když ji vyslovuje Boží syn. Autor listu Židům chce svědčit o Kristu. Syn plnil Boží vůli přijetím všech zkoušek, které jej čekaly v jeho lidském životě. List Židům tvrdí o Ježíšovi na jiném místě, že se „utrpením naučil poslušnosti“ (5,7n). Bůh tedy připravil v Ježíšově těle pravý obětní dar, který měl Ježíš v oběť přinést.

Po prvních slovech: dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu – a přece to všechno se obětuje podle Zákona –

Autor listu nepovažuje za nutné vysvětlovat citovaný žalm. Pokládá jej za dostatečně jasný. Ale čtenář má dobře porozumět tomu, co se vztahuje na Krista. Proto se po krátkých citacích objevují výkladové poznámky. Znovu uvádí všechny druhy obětí, aby zdůraznil svou kritiku starozákonních obřadů. Upírá Mojžíšovu Zákonu, že by plně zjevoval Boží vůli.

hned dodává: Tady jsem, abych plnil tvou vůli. To první ruší, aby ustanovil to druhé.

Pravé zjevení Boží vůle v Kristu je postaveno do protikladu k Zákonu. I plnění Boží vůle je spojeno s Kristem, neboť tak si to přeje sám Bůh. Vyhrocená formulace o rušení prvního a ustanovení druhého vyjadřuje zřetelně víru prvotní církve. Posvátné tradice Izraele jsou překonány definitivní Boží záchranou v Ježíšově smrti a vzkříšení. Před napsáním tohoto listu uvažoval podobně – o nedostatečnosti Mojžíšova zákona – už apoštol Pavel.

A touto „vůlí“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

Výsledek je naplněním proroctví. Znovu se objevují klíčová slova citovaného žalmu: vůle a tělo. „To druhé“ z předcházejícího verše představuje nový řád spásy. Podle autora textu povede jedině tento řád k spáse. „Posvěcení“ znamená opětné dosažení společenství s Bohem. Pro toto společenství jsou všichni lidé stvořeni jako Boží děti. Hřích však odděluje člověka od Boha. Do Boží blízkosti může tedy přivést jen odpuštění hříchů. Není třeba žádných dalších výkonů a snah. Prostřednictvím Ježíšovy smrti se dostáváme do nové a definitivní Boží blízkosti.

List Židům představuje Kristovu smrt jako oběť, která převyšuje starozákonní oběti. Setkáváme se zde s určitým napětím: na jedné straně jsou už starozákonní oběti neúčinné, na druhé straně představuje Ježíšova smrt vrchol oběti. Jestliže je obětí Kristovo tělo, můžeme pomyslet také na svátost Kristova těla, i když se tato myšlenka v listu Židům neobjevuje. Autorovi tohoto listu nejde však o liturgii, ale spíš o teologii. Objasňuje očistné a posvěcující působení Kristovy oběti. Uschopňuje tak věřící, aby mohli „s důvěrou předstupovat před oltář milosti.“ Uvádí do tajemství víry, když teologicky odůvodňuje a prohlubuje víru ve smírné účinky Kristovy smrti. Odvážně vkládá Ježíšovi do úst 40. žalm. Je přesvědčen, že Starý zákon je zaměřen ke Kristu. Proto jej může vykládat tímto způsobem.

Dalším důležitým pojmem je Boží vůle. Zmiňuje se o ní mimo jiné modlitba Otče náš. Svou vůlí povolal Bůh tvory k bytí. Svou vůlí řídí dějiny. Jeho plán spásy se uskutečňuje jako projevy Otcovy lásky. Syn sdílí Otcovu vůli. Také ji však vykonává. List Židům ukazuje, že obětování Kristova těla je naplněním Boží vůle. Starozákonní oběti byly nedostatečné. Teprve Kristova oběť dává najevo, v čem má Bůh zalíbení. Svým příchodem na svět zrušil Kristus starozákonní obřady a ustanovil novou oběť ve svém těle. Vtělení a utrpení patří nerozlučně k sobě. Celé Ježíšovo dílo bylo vstupem do Boží svatyně.

V době adventní nám může být úryvek z listu Židům výzvou, abychom podle Kristova příkladu zůstali věrní svému povolání k víře a neochabovali v plnění Boží vůle. S Kristovým příchodem na svět nastává rozhodující doba. Z hlediska křesťanské víry je všechno ostatní v dějinách přípravou na tuto rozhodující dobu.

Vstupní modlitba 4. neděle adventní – jde zároveň o text, kterým končí modlitba „Anděl Páně“ – se obrací k Bohu, aby nás uschopnil svou milostí k účasti na svém díle spásy:

„Prosíme tě, Bože, vlej nám do duše svou milost, abychom stále hlouběji prožívali tajemství našeho vykoupení: a dej, ať nás všechny, kteří jsme z andělova zvěstování poznali, že se tvůj Syn stal člověkem, jeho umučení a kříž přivede k slávě vzkříšení.“