Kalendář akcí

<< Červen 2022 >>
PÚSČPSN
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Žd 12,1-4

Marie Zouharová

 

O 20.neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme opět, podobně jako minulou neděli, čtení z listu Židům. Tentokrát první čtyři verše dvanácté kapitoly,.

V předcházející, 11. kapitole jsme četli o velkých postavách biblických dějin Abrahamovi, Sáře, Mojžíšovi a Izákovi. Ti všichni uvěřili Bohu. Závěrečné verše jedenácté kapitoly zní: „A ti všichni, i když dostali pro svou víru skvělé uznání, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno. To proto, že Bůh přichystal něco lepšího nám, takže nemohli dosáhnout dokonalosti dříve než my” (Žid 11,39n). Všechny starozákonní postavy byly podle listu Židům věřícími v plném slova smyslu. Měly starozákonní zaslíbení budoucí spásy a směřovaly k ní. Přesto však slíbeného cíle nedosáhly. V křesťanském smyslu proto, že dějiny spásy nezahrnují pouze období Starého zákona, ale velký oblouk dějin spásy se klene až do současnosti církevní obce, předpokládané v listu Židům. Tak jsou všichni věřící pojati do společenství, které je vykoupené Kristem. Pro autora listu nejsou izraelské dějiny spásy něčím bezcenným a vyřízeným. Podle něho nejsou ještě dovršeny. Bůh čekal s dokončením spásy věřících, protože nechtěl, „aby dosáhli dokonalosti dříve něž my”. Když autor listu poukázal na takový „zástup svědků” a jejich vytrvalou víru, obrací se v dvanácté kapitole přímo na své čtenáře. Chce, aby pochopili, že všechny zkoušky patří k životu z víry na tomto světě.

Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen.

V prvních verších dvanácté kapitoly vyslovuje autor zvlášť naléhavě požadavky víry. Snaží se objasnit je pomocí obrazu. Celou obec – i sebe – vyzývá, aby se přidali k těm, kteří se v dějinách spásy osvědčili, a ukázali tak, že dějiny spásy byly vždy na jejich straně. Podobně jako při závodu se běžci zbavují všeho, co jim překáží v závodění, máme také my „odhodit všechno, co by nás mohlo zatěžovat a rozptylovat”. V řeckém textu se hovoří přímo o hříchu. Slovem hřích je zde pravděpodobně myšleno odpadnutí od víry. Při průběžné četbě listu Židům se s něčím podobným setkáme už v desáté kapitole: “Jestliže schválně hřešíme, když jsme už jasně poznali pravdu, není už možná oběť za hříchy” (Žid 10,26). Ze souvislosti je tedy jasné, že se nemíní jakýkoli vědomě vykonaný, nespravedlivý čin. Jediný těžký hřích, po kterém může následovat odsouzení, je odpadnutí od víry. Hranice mezi takzvanými těžkými a lehkými hříchy probíhá v listu Židům jinak, než tomu bylo v pozdější kající a zpovědní praxi či v morální teologii. Proti tomuto hříchu staví autor listu “vytrvalost”.

Pouhá vytrvalost by však nestačila. V dalším verši upozorňuje tedy autor listu obec na to, co je rozhodující:

Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.

Po výzvě k vytrvalosti poukazuje autor na Ježíše, jehož vytrvalost je základem spásy. Kdykoli mluví o Ježíši jako člověku, zvláště při jeho utrpení a ukřižování, vidí jej jako někoho blízkého vůči pronásledovaným křesťanům. Ježíš stojí na straně těch, kdo v něho věří – chce “vysvobodit všechny ty, kteří po celý život byli drženi v otroctví strachem před smrtí ” (Žid 2,15), jak se dočteme už v druhé kapitole listu Židům.

V žádném z novozákonních listů se nesetkáme tak často se jménem Ježíš jako v listu Židům. Vyslovení jeho jména je vždy spojeno s velmi závažnou teologickou výpovědí. Ježíš je korunován ctí a slávou, právě proto, že utrpěl smrt (Žid 2,9). Skrze Ježíšovu krev máme otevřenou novou a živou cestu (Žid 10,19n). „Ježíš podstoupil utrpení za branou, aby vlastní krví posvětil lid” (13,12). Proto se Ježíš stal „ručitelem lepší smlouvy” (7,22) a „prostředníkem nové smlouvy” (12,24). Jak jsme slyšeli v citaci z probíraného úryvku, „vede naši víru k dokonalosti” (12,2). Právem se nazývá „veliký pastýř ovcí” (13,20). Ježíšovo jméno je tedy spojeno s důležitými výpověďmi. List Židům nechce tedy pouze historicky vzpomínat na Ježíše, který žil zde na zemi mezi námi. Chce spíš nově osvětlit význam Ježíšova lidství, a tím i obsah víry. Ježíšovo lidství je chápáno jako ztotožnění Božího Syna s těmi, kteří mu patří – až po pokušení, utrpení a smrt.

Ježíš se nacházel ve stejné situaci jako věřící, kteří procházejí zkouškami: “Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu” (Žid 2,17). Podobně jako Ježíš vytrval navzdory všem protivenstvím na cestě nezbytné pro spásu lidstva až po smrt na kříži, mají také adresáti listu Židům překonat se stejnou vytrvalostí všechny dosavadní potíže. Je tedy pro ně výzvou. Mají vnímat sebe a svou konkrétní situaci nově – ve světle víry v Ježíše. Takto se celé společenství, zkoušené ve víře, vydává na cestu za svým veleknězem, Kristem. Jestliže se s touto cestou ztotožní a vytrvá na ní, získá vlastní, „pravou” zkušenost s vírou. Jistotu ve víře, která je základním tématem listu Židům, nelze poznat rozumem, ale musí se prožít.

Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.

Zde se ukazuje základní problém adresátů: mají překonat krizi víry. Už jsme slyšeli, že Ježíš je jako ukřižovaný člověk velmi blízký zkoušené obci. Zastává se těch, kdo v něho věří. Svůj příchod na svět chápe jako naplňování Boží vůle, jejímž cílem je oběť na kříži (10,5-7). Právě vytrvalost, která působí obtíže čtenářům listu, přivedla Ježíše až na kříž. Nyní však – jak jsme slyšeli v předcházejícím verši našeho úryvku – „sedí po pravé straně Božího trůnu” (12,2).

Jestliže se křesťané dají vyburcovat Ježíšovým příkladem k novému smýšlení, obstojí ve zkoušce, stejně jako Kristus. Autor listu Židům vnímá jejich krizi víry ve světle Kristovy cesty – jako tutéž zkoušku, v níž velekněz Ježíš obstál svou poslušností a vytrvalostí.

Autor zde adresáty kárá, ale zároveň povzbuzuje. Připomíná jim, že ještě v odporu proti hříchu nedospěli ještě na hranice svých možností: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve“ (12,4). Ze souvislosti vyplývá, že „boj proti hříchu” není nějakým povšechným bojem proti nějakému mravnímu pochybení, ale jde o odpadnutí od víry, které podle listu Židům ohrožuje křesťanské společenství.

V roce 2001 vydala Papežská biblická komise dokument s názvem „Židovské Písmo svaté v křesťanské Bibli. Poslechněme si z něho několik myšlenek o modlitbě a bohoslužbě ve Starém a Novém zákoně.

Ve Starém zákoně zaujímá modlitba a bohoslužba význačné místo, protože tyto činnosti jsou výsadními okamžiky osobního a společného vztahu Izraelitů k Bohu, který je vyvolil a povolal k tomu, aby s ním žili ve smlouvě.

Ve vyprávěních z Pěti knih Mojžíšových se objevují typické situace modlitby, zvláště v první (Gn 12-50). Nalézáme zde modlitby v neštěstí (32,10-13), prosby o přízeň (24,12-14), díkůvzdání (24,48) i přísahy (28,20-22) a porady s Hospodinem ohledně budoucnosti (25,22-23). Při putování pouští se Mojžíš přimlouvá za lid a jeho přímluva zachraňuje před vyhlazením (32,10.14).

Bohoslužba je darem od Pána. Na tom trvá mnoho textů Starého zákona. Zjevení Božího jména je naprosto nezasloužené (Ex 3,14-15). Je to Pán, kdo umožňuje slavení obětí, protože poskytuje krev zvířat k tomuto účelu (Lv 17,11). Prvotiny a desátky jsou Božím darem pro lid (Dt 26,9-10), než se stanou obětními dary pro Boha. Je to Bůh, kdo ustanovuje kněze a levity, a určuje, jak má vypadat posvátné nářadí (Ex 25-30).

Bohoslužba je podle církevních Otců Božím přizpůsobením lidským bytostem, neboť Bůh ustanovil kult kvůli odpuštění, očištění, posvěcení a přípravě na přímý kontakt s jeho přítomností.

K hodnotě modlitby velmi přispívá kniha proroka Jeremiáše. Obsahuje ”vyznání”, rozmluvy s Bohem, ve kterých prorok jako jedinec i jako představitel svého lidu vyjadřuje hlubokou vnitřní krizi ohledně vyvolení a uskutečnění Božího plánu (Jr 11,19-20; 12,1-4; 15,15-18). V mnoha prorockých knihách se nalézají žalmy a chvalozpěvy.

Pro spiritualitu modlitby jsou nesmírně důležité tři poetické knihy. V první řadě Job: s ryzostí hodnou umělce sděluje Job všechny stavy své duše přímo Bohu. Další knihou je Pláč, ve kterém se mísí modlitba s nářkem. A samozřejmě Žalmy, které tvoří samotné srdce Starého zákona. Ve skutečnosti vzniká dojem, že si židovská Bible ponechala tak málo míst, kde se rozvíjí téma modlitby, proto, aby se všechny paprsky světla soustředily na jednu jedinou sbírku. Žaltář je nenahraditelným klíčem, umožňujícím “číst” nejen život izraelského národa, ale i celou židovskou Bibli. Na jiných místech Písmo obsahuje spíše neurčité obecné principy a některé ukázky více či méně propracovaných hymnů a modliteb.

Pokud dokážeme rozlišovat mezi trvalými a postradatelnými prvky myšlení a jazyka, může pokladnice modlitby Izraele sloužit k hlubokému vyjádření modlitby lidí ve všech dobách a místech. V tom spočívá trvalá hodnota těchto textů. Některé žalmy však vyjadřují druh modlitby, který bude postupně překonán. To se týká zvláště zlořečení a kleteb, vrhaných proti nepřátelům.

V kontrastu se Starým zákonem neobsahuje Nový zákon žádný detailní systém, který by se týkal bohoslužebných institucí a obřadů; zato klade silný důraz na modlitbu.

V evangeliích často vidíme Ježíše při modlitbě. Jeho synovská láska k Bohu Otci jej vedla k tomu, aby této činnosti věnoval mnoho času. Vstává brzy, aby se modlil, a to i po noci, která byla náročná kvůli množství nemocných lidí (Mk 1,32.35). Někdy stráví v modlitbě celou noc (Lk 6,12). Aby se mohl lépe modlit, odlučuje se a chodí na ”osamělá místa” (Lk 5,16) nebo vystupuje ”na horu” (Mt 14,23). Lukáš ukazuje, že intenzivnější modlitba připravuje nebo doprovází nejdůležitější okamžiky Ježíšova poslání: jeho křest (Lk 3,21), volbu Dvanácti (6,12), otázku po Ježíšově totožnosti, položenou dvanácti apoštoly (9,18), jeho proměnění (9,28) a utrpení (22,41-45).

Evangelia se jen vzácně zmiňují o obsahu Ježíšovy modlitby. Ze sdělovaného mála lze vyvodit, že Ježíšova modlitba vyjadřovala jeho důvěrnou blízkost vůči Otci, kterého při vzývání nazýval ”Abba” (Mk 14,36), důvěryplným oslovením, které se pro vzývání Boha v judaismu jeho doby jinde nenalézá. Ježíšova modlitba je často díkůvzdáním po vzoru židovské žehnací modlitby. Během poslední večeře Ježíš zcela přirozeně ”zpívá žalmy” předepsané pro rituál velké slavnosti. Ve čtyřech evangeliích cituje jedenáct různých žalmů.

Syn si vděčně uvědomuje, že všechno pochází z lásky jeho Otce (J 3,35). Na konci řeči při poslední večeři vkládá Jan do Ježíšových úst dlouhou prosebnou modlitbu za sebe a za své učedníky, přítomné i budoucí, a tak odhaluje, jak má být jeho utrpení chápáno (J 17). Synoptická evangelia zaznamenávají Ježíšovu pokornou modlitbu ve chvíli smrtelného smutku v Getsemanech (Mt 26,36-44 a par.), modlitbu provázenou velkodušným přilnutím k Otcově vůli (26,39.42). Na kříži si Ježíš přivlastňuje bolestiplný výkřik z 22. žalmu nebo modlitbu opuštěného v 31. žalmu (Lk 23,46).

Pavel pravidelně uvádí příklady modlitby díkůvzdání na začátku svých listů, ať už v té či oné podobě. Vyzývá křesťany, aby ”za všech okolností děkovali” a ”bez ustání se modlili” (1 Te 5,17).

List Židům uznává platnost starobylého obětního kultu jako předobraz Kristovy oběti (9,18-23). Přebírá však kritiku, vyjádřenou v Prorocích a v žalmech a upírá obětování zvířat veškerou účinnost vzhledem k očištění svědomí a nastolení hlubokého vztahu k Bohu. Jedinou plně účinnou obětí je oběť Krista, která z něj činí dokonalého velekněze, ”prostředníka nové smlouvy”. V moci této oběti se můžeme přiblížit k Bohu (Žd 10,19-22) s díkůvzdáním a životem v sebedarování (13,15-16).