Marie Zouharová

Dnes uslyšíme čtení z listu Židům, které se čte 21. neděli v liturgickém mezidobí. Je to v pořadí třetí neděle, kdy se budeme zabývat tímto listem. Minulou neděli jsme slyšeli začátek 12. kapitoly listu Židům a dnes budeme slyšet její další verše.

V poslední větě II. čtení předcházející neděli autor adresáty kárá, povzbuzuje a upozorňuje je na to, že ještě “v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev”. Ze souvislosti vyplývá, že boj proti hříchu není nějaký obecný boj proti všelijakým mravním pochybením, ale je to boj proti odpadu od víry, který hrozí celé obci.

Následující verše mohou znít jako obžaloba.

Pustili jste z hlavy, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: “Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna”.

Autor cituje svým čtenářům slova z knihy Přísloví (Př 3, 11n) ve které po slibech hojnosti a dobrého života na zemi, je také napomenutí. Tak jako u dětí je i u dospělých potřeba podřídit se Božímu vedení. Při neuposlechnutí následuje trest. Smyslem trestu není zničení člověka, ale jeho náprava a přivedení k dobrému. Bůh je Otcem, i když trestá. Utrpení je proto výchovným Božím prostředkem a tak se stává znamením jeho lásky a věrnosti k Izraeli a tím zároveň i k jednotlivcům. Podobná napomenutí můžeme číst i na jiných místech knih Starého zákona. “Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna” (Dt 8, 5); “Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská: “Potrestal jsi mě a byl jsem ztrestán, býval jsem jak nezkrocený býček. Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty Hospodine, jsi můj Bůh” (Jr 31, 18); “Hospodin mě přísně trestal, ale nevydal mě smrti” (Ž 118, 18)

Tvrdý postup je na jedné straně prvkem výchovy, kterým otec trestá špatné jednání dětí, ale na druhé straně je však chrání před smrtelnou zkázou a zároveň připravuje na skutečné někdy až tvrdé životní situace. Tento pohled je založený na pozemském výchovném názoru, že právě bolestivá výchova je pravým důkazem otcovské lásky. Náboženská představa je až v Novém zákoně určena tím, že spása není dosažena teprve výchovným otcovským chováním, ale předpokládá nejprve milost.

Speciálně pro list Židům platí, že Boží trestající láska se v žádné případě nevztahuje na neschopnost a hříchy synů. Vzpomíná na to, že “Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy” (Ž 5, 8n); tedy sám bezhříšný “naučil se poslušnosti z utrpení”. Pavel zakouší “rány” jako pomoc, aby se nepovyšoval: “A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: “Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla” (2 K 12, 7 – 9).

Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?

Tento verš navazuje na napomenutí k víře. Podle tehdejšího všeobecného pojetí “trest” patří k výchově. Bůh vychovává stejně – trestá každého koho miluje. Tato výpověď Písma připouští jako důsledek zakoušeného utrpení poskytnutí Boží lásky. Bůh jedná s lidmi jako se svými “vlastními dětmi”. Protiklad k vlastním dětem je nevlastní (nelegitimní) dítě, které vyrůstá bez otce a je ponecháno na pospas sobě samému. Autor setrvává ještě na tomto důležitém aspektu a hledá ještě důkaz tohoto svého závěru.

Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?

Zde je obrat: kdyby chybělo Boží výchovné utrpení, museli bychom se “pozastavit” a pochybovat, že jsme v plném smyslu Božími dětmi. Zde vidíme dřívější židovské smýšlení, že Bůh cizí národy přenechává jim samým, takže oni jsou si sami měřítkem hříšnosti, zatímco Boží lid se právě tímto potrestáním obrátí a tím zachrání.

Když my se podřizujeme našim tělesným otců a uznáváme jejich právo na výchovu, oč více bychom tak měli činit vůči Bohu, který svou výchovu směřuje k trvalému životu. Je to otec, “který dává Ducha a život” . Bůh zde není myšlen jako otec andělů a světa duchů, ale jako prazáklad života v plné smyslu a to je více než jakékoliv tělesné otcovství. Autor posuzuje střízlivě výchovné metody “našich tělesných otců”, protože to, co náleží jen do oblasti těla nemůže být dokonalé. Tato přísná metoda je “jen pro krátký čas” a naši tělesní otcové nás vychovávali podle svého uvážení jak můžeme slyšet v další části našeho úryvku.

A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná ale potom to nese těm, kdo tou školou prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost.

Boží výchova je dokonalá, protože vede člověka k podílu na Boží svatosti a tím na životě Božím. Každá výchova, která je přísná, působí nejdříve bolest a je nepříjemná. Je to ovšem bolest dočasná a vnější. Kdo však vydrží a obstojí obdrží – i když ne hned – “ovoce míru, totiž spravedlnost”.

Souhlasit s Boží výchovu a trestem znamená přijmout i utrpení. Je zde ovšem útěcha když si položíme otázku co je nyní a co potom. Nynější potíže nám v budoucnosti přinášejí bohaté ovoce radosti. To platí jak pro výchovu pozemskou tak i pro výchovu Boží. I výchova pozemská přináší po zármutku radost, je to součást životní cesty, člověk se jakoby otuží (zpevní). Platí to ve zvláštním smyslu i o Boží výchově. I při setkání s ní přichází někdy zkušenost zármutku. Musíme ji hodnotit pod zorným pohledem víry, že Bůh “nás vychovává k vyššímu cíli k podílu na své svatosti”. Abychom toho dosáhli je třeba vytrvalosti: “Mějte z toho radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti” (Jk 1, 3). Pod pojmem “ovoce míru” je spojen výraz klid, osvěžení, a také spravedlnost. Na pojmem spravedlnost se bezpochyby váže slovo soud, obsahuje soudní prvek a připomíná tak boje pro víru a zároveň vysvobození: “Avšak můj spravedlivý –říká Bůh – bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení” (Ž l0, 38).

Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil.

Minulou neděli jste na začátku dnešní 12. kapitoly četli větu: “Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu”. Nyní jakoby autor připomínal tuto větu, aby nedošlo k únavě. Tuto větu čteme také u Izajáše: “Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím” (Iz 35,3). U Izajáše, stejně tak jako zde, nejde však o obyčejnou připomínku, ale o útěchu plnou posily a víry. U Izajáše je to posila pro lid, který zakusil nouzi v exilu. Má jim být útěchou Boží blízkost a jistota: “Řekněte nerozhodným srdcím: “Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit” (Iz 35, 3-4). Tuto výzvu si autor listu Židům jakoby osvojil. Vyzývá proto členy společenství ve víře: “posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena”. Chce tím pomoci najít znovu jistotu víry a vyzvat jednotlivce, aby se každý vydal na cestu dobra. Tato jeho myšlenka je také potvrzena v knize Přísloví: “Sledujte stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné. Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu” (Př 3, 26n). Pro našeho autora je odchýlení od cesty, tedy hřích, odpad od pravé víry. Proti tomuto nebezpečí zla hledá povzbuzení pro Boží lid. Proto nabízí motiv přímé cesty, odstranění překážek na které by mohli narazit. Obraz přímé cesty doslova koleje, v které může vůz bezpečně jet. Má jasnou stopu a nemůže tedy vyjet na nesprávnou cestu.

Také v evangeliích jsou upozornění na různé překážky: “To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést” (J 16, 1); “Ježíš jim řekl: “Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou” (Mk 14, 27).