Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Život a smrt podle Bible

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme zabývat tématem, které je nám všem blízké, které se každého z nás dotýká. Člověk je živý tvor a obklopuje ho život. Setkává se však ve svém okolí také se smrtí a jednou každého čeká jeho vlastní smrt.

O životě čteme již na prvních stránkách Bible. V první kapitole První knihy Mojžíšovy čteme o stvoření. Nejdříve jsou tvořeny věci neživé a pátý den stvoření se objevují mořské bytosti a ptáci. Život však nezůstává jen ve vodě, ale přesouvá se na zem, která je vhodná pro život mnoha dalších živočichů. Posledním stvořitelským činem je stvoření člověka, který vzniká jako Boží obraz. Bible se zamýšlí také nad zrodem nového člověka. Přečtěme si několik veršů ze sto třicátého devátého žalmu: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. (…) Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. (…)Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země“ (Ž 139, 1.13.15). V místech, která jsou člověku skrytá, koná Bůh divy svého stvoření. Od početí sleduje růst a vývoj lidského zárodku. Zplození a zrození člověka budí velký obdiv a úctu ke Stvořiteli. Navzdory všem vědeckým poznatkům se musí člověk pokořit před svým stvořitelem, který dává život. Tělu dává oživujícího ducha. Bůh žehná člověku. Schopnost zplodit dítě by neměla být pro člověka samozřejmostí.

Život je krásným údělem člověka. Od počátku jej však Stvořitel varuje, aby tento vzácný dar dobře střežil. Jen jednou se Bůh rozhodl zničit vše živé – při potopě. Zachraňuje však Noeho, jeho ženu a syny s manželkami. Člověk ze své podstaty lpí na životě. Touha po smrti je vždy zapříčiněna náročnou a těžko řešitelnou situací. V Bibli najdeme toto přání u proroka Jonáše, který prosí lodníky, aby ho uvrhli do moře a on aby zemřel a nemusel plnit Boží příkaz. Po smrti toužil také Job, kterému zemřeli všichni jeho blízcí, a postihla ho těžká nemoc. To však jsou spíš výjimky. Pro člověka v Bibli je vždy největším požehnáním dlouhý život, šťastné stáří, naplněné životem a zdravím. U významných biblických osobností se dovršení života vyjadřuje slovy: „zemřel stár, sytý dnů.“ Tak se praví například o Abrahamovi: „I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu“ (Gn 25,8). Také o Jobovi čteme: „I zemřel Job stár a sytý dnů“(Jb 42,17).

Dlouhého a pokojeného života se přímo týkají také některá přikázání Desatera. Jedním z nich je přikázání: „Nezabiješ“ (Ex 20,13). Toto přikázání chrání člověka před svévolným usmrcením ze strany jiného člověka či vlastní rukou. Dalším přikázáním, které dbá na klidný život na zemi, je příkaz: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12). Děti jsou požehnáním rodičů a svým způsobem jim prodlužují život. Člověk dál žije ve svých dětech, v tom, komu umožnil přijít na svět.

Bible má zcela jiný pohled na stáří než dnešní doba. Pro dnešní společnost jsou staří lidé obvykle zátěží a svěřují se do péče různých zařízení. Bible si daleko více váží stáří a moudrosti, která se s ním spojuje. Pohled na starce v bráně města byl povzbuzením pro mnohé. Prorok Zachariáš povzbuzuje Izraelity, že se dožijí vysokého věku: „Toto praví Hospodin zástupů: Opět budou sedat na náměstích Jeruzaléma starci a stařeny, každý s holí v ruce pro vysoké stáří. Náměstí toho města budou plná chlapců a děvčat; ti si budou hrát na jeho náměstích“ (Zach 8,4-5).

Bůh nemá radost ze smrti a nestvořil člověka proto, aby jej vydal na pospas smrti, ale pro život, jak čteme v knize Moudrosti: „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt“ (Mdr 2,23-24). Bůh připravil člověku zahradu slasti, dal mu i strom života, jehož plody měly člověku podle určitého pojetí umožnit nesmrtelnost: „I řekl Hospodin Bůh: „…Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (…) Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života“ (Gn 3,22.24). Po hříchu a vyhnání z rajské zahrady ztratil člověk možnost žít navždy. Bůh však člověka nezavrhl zcela. Dává mu možnost poznat cesty života, jak říká žalmista: „Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho“ (Ž 16,11). Možná nás napadne otázka, milí posluchači, co se touto stezkou myslí? Knihy Mojžíšova zákona ji vidí jako zachovávání Hospodinových zákonů, v první řadě Desatera. Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít“ (Lv 18,5). Spravedlivý člověk zachovává všechna Boží doporučení a nařízení. Tak se může těšit na věčný život, neboť kniha Přísloví říká, že spravedlnost vede k životu: „Tak spravedlnost vede k životu, kdežto kdo se žene za zlem, spěje k smrti“ (Př 11,19).

Nyní se budeme, milí posluchači, zamýšlet nad tím, co o životě a smrti říká Nový zákon. V původním řeckém textu Nového zákona najdeme pro české slovo život dokonce tři výrazy. Starý zákon popisuje život nebo vypráví o životě na tomto světě. Všechny radosti člověka se odehrávají během života na zemi. Život byl pevně uzavřen do pozemských mezí. V Novém zákoně je tomu naprosto jinak. Ježíš Kristus svou smrtí a vzkříšením prolamuje tento rámec. Ježíš je hlasatelem života. Pro Ježíše je život důležitá skutečnost. Jeho záchrana a zkvalitnění je důležitější než sobotní klid, jehož přísné zachovávání požadovali Židé: „Ježíš se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli“ (Mk 3,4). Ježíš nemocného uzdravil, daroval mu obnovený život. Ježíš měl schopnost zachránit člověka před smrtí, vysvobodit ho z její moci. Připomeňme si třeba Lazara nebo Jairovu dceru. Ježíšova schopnost darovat život je znamením Ježíšovy moci nad hříchem. Ve schopnosti darovat život můžeme cítit i určitou předchuť života věčného, života bez ohrožení smrti. Ježíš však nepodporuje bezohledné lpění na pozemském životě. K tomu říká: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Mt16,25-26). Chce-li člověk dosáhnout života věčného, musí se vydat úzkou cestou, vzdát se bohatství, všech závislostí i sebe sama a dát se zcela od služeb Ježíše Krista.

Ježíš má život od věčnosti. Je vtěleným Božím slovem, jak čteme v prvních verších Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. (…) V něm byl život a život byl světlo lidí“ (J 1,1.4). Ježíš má jako vtělené Boží slovo v sobě život, který je schopen rozdávat okolo sebe. Všichni známe Ježíšovy výroky z Janova evangelia, v nichž se označuje jako zdroj života. Ježíš o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,6). Nebo před vzkříšení Lazara: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ (J 11,25-26). „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (J 8,12). Kdo Ježíše přijímá do svého života, ten dostává živou vodu, která se stává pramenem života věčného. Tak to Ježíš vyjádřil při rozhovoru se samařskou ženou: „Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“ (J 4,14). Ježíš dává sám sebe za pokrm. Přirovnává své tělo k chlebu. Nejedná se o manu, kterou jedli Izraelité na poušti a nakonec stejně museli zemřít. Kdo však bude jíst Ježíšovo tělo, nezemře navždy: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť. (…) Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (…) „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (J 6,27.48-54). Proto každý, kdo uvěří v Ježíše Krista, přechází podobně jako on ze smrti do života. Ježíš říká svým učedníkům: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24). Křtem se člověk ponořuje do Kristovy smrti a získává naději na věčný život. Na naší zemi se na každém z nás projevuje Kristův život přijetím utrpení a smrti. Smrt není pro člověka zkázou, ale bránou do nového, věčného života. Smrt tvoří předěl mezi životem zde na zemi a životem věčným. Pak budeme blíž Bohu, budeme ho vidět tváří v tvář. Vždyť jsme byli stvořeni k jeho obrazu. Před čtrnácti dny jsme ve druhém čtení slyšeli úryvek z listu Kolosanům:„Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“ (Kol 3,3-4). Pavel zde mluví o věčném životě v Božím království, v nebeském Jeruzalémě. Mnoho obrazů věčného života najdeme také ve knize Zjevení svatého apoštola Jana.

Pro křesťany je však v této problematice nejdůležitější, že Ježíš Kristus přemohl svou smrtí na kříži smrt a svým vzkříšením nám dal věčný život. S touto nadějí, či jistotou víry, se člověku umírá daleko snadněji. Po ukončení tohoto života, plného radostí, ale také utrpení, čeká nás život věčný.