Marie Zouharová

O druhé neděli velikonoční uslyšíme jako druhé čtení úryvek z první kapitoly knihy Zjevení svatého Jana. Z této knihy budeme v tomto roce číst poprvé. Řekneme si tedy nejprve několik slov o ní.

Autor této knihy se sám nazývá na čtyřech místech Jan. Píše sice řecky, ale uvažuje jako člověk hovořící hebrejsky. Pravděpodobně je to křesťan ze židovství, který přišel do Malé Asie po roce 70. Je v obcích uznávanou duchovní autoritou a patří nejspíš k putujícím prorokům, kteří byli pověřeni úkoly pro celé společenství. V maloasijských obcích byl vážen, a protože nemůže přijít osobně, píše spis, který má na rozdíl od většiny židovských apokalyptických spisů formu dopisu.

Jeho spis pochází z let 94 – 95 po Kristu.

Svůj spis posílá sedmi církevním obcím v Malé Asii. Číslem sedm chtěl symbolicky vyjádřit dokonalost a úplnost. Sedm konkrétních obcí v jedné římské provincii představuje celou církev. Proč vybral zrovna tyto obce? Autor zřejmě znal dobře poměry v jednotlivých obcích.

Chceme-li knize porozumět, musíme znát jazyk a styl autorova myšlení. Povrchní zájem o tuto knihu vede obvykle k řadě nedorozumění.

Jan zde chce odhalit reálnou situaci jak křesťanů, tak protibožských mocností. O přítomnosti a budoucnosti rozhoduje jedině vztah k Bohu a ke Kristu. Jako prorok vykládá momentální situaci křesťanů. Používá k tomu apokalyptických obrazů. Podobně jako v jiných židovských apokalypsách je zvláštním rysem Janova Zjevení takzvaný dualismus. Autor navozuje dojem, že existují dvě protikladné skupiny: na jedné straně věřící, kteří jsou věrní Bohu a Kristu, na druhé straně protibožské mocnosti se svými přívrženci. Na konci se však Bůh prosadí proti svým nepřátelům a zničí je.

Kniha Zjevení má nahradit osobní přítomnost pisatele. Obsah zjevení není jeho výmyslem, ale poselstvím Ježíše Krista o spáse, a proto také Božím zjevením. Chce upozornit křesťany na jejich hrozivou situaci a současně jim ukázat, jak v ní mohou obstát.

Autorovi jde především o popis lidské existence před Bohem. Nemá v úmyslu předpovídat nějaké katastrofy. Jde mu o správný vztah člověka k Bohu, a proto tato kniha může oslovit i nás.

Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos.

V době zjevení pobývá Jan na ostrově Patmos. Je to malý skalnatý ostrůvek v blízkosti Milétu. Jan se nedostal na ostrov proto, že by zde chtěl přijmout vidění, ale byl tam poslán do vyhnanství – “pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi”, jak čteme v dalších kapitolách knihy Zjevení (Zj 6, 9; 20, 4).

A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení

Jan nazývá den svého vidění “dnem Páně”. Nejde o den soudu, ale setkáváme se s názvem pro neděli, která je zde v křesťanské literatuře takto označena poprvé.

Jan upadá do vytržení, aby byl schopen pochopit, co viděl a slyšel; aby to dokázal přiměřeným způsobem sdělit dalším. Tento stav vytržení je známý ze Starého zákona. Proto autor tento stav dále nepopisuje, ale hned přechází k tomu, co slyšel.

a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: “Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím: do Efesu, do Smyrny, do Pergama, do Tyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje.”

Podobnou formulaci můžeme číst v knize proroka Ezechiela: “Tu mě duch zvedl a uslyšel jsem za sebou mocné dunění…” (Ez 3, 12). Zároveň však zaznívá mocný hlas jako zvuk polnice, který také doprovázel Boží zjevení na Sinaji: “Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl” (Ex 19, 16). Troubení je známé i z rané židovské apokalyptické literatury. V Novém zákoně se objevuje v souvislosti s druhým Kristovým příchodem. V Prvním listu Soluňanům čteme: “Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve” (1 Sol 4, 16).

Přirovnáním hlasu ke zvuku polnice naznačuje autor, že takový prožitek nelze dostatečně zachytit lidskou řečí. Hlas, který slyší, je pravděpodobně hlasem Krista, nikoli hlasem anděla – podobně jako na konci kapitoly (v. 19).

Tento hlas pověřuje proroka, aby napsal vše, co slyšel; aby pak spis poslal sedmi církevním obcím. Jsou zde přesně vyjmenovány. Uvedené církevní obce zná prorok velmi dobře. Můžeme se o tom přesvědčit z jejich charakteristiky v následujících dopisech. Nejsou mezi nimi známé Kolosy a Hierapolis. Jestliže to souvisí s omezením na symbolické číslo sedm, které označuje plnost, pak byla vedle významu jmenovaných měst jako sídel římských úřadů a soudů určujícím faktorem při výběru také charakteristika nábožensko-mravního stavu obcí. Autor se stává věrohodným jen tehdy, když to, co říká o jednotlivých obcích, odpovídá skutečnosti. Jak uvidíme v dalších kapitolách (Zj 2 – 3), maloasijská církev byla ohrožena bludaři.

Nyní začíná vlastní vidění.

Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. Jeho hlava a vlasy jasné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako ohnivý plamen, jeho nohy jako z mosazi vyžíhané v peci, jeho hlas jako hukot množství vod. V pravé ruce držel sedm hvězd, z úst mu vycházel ostrý dvojbřitý meč a tvář zářila jako slunce v plné své síle.

Vidění začíná slyšitelným jevem. Jan slyší za sebou hlas. V Janově Zjevení se častěji setkáme s tím, že vidoucí slyší, a to dříve, než vidí, co vzbudilo jeho pozornost.

Po zaznění hlasu se Jan obrací a vidí sedm zlatých svícnů. Vidí je dříve než někoho, kdo vypadá jako Syn člověka. Kristus se ukazuje Janovi uprostřed sedmi svícnů. K vybavení místa pro náboženské uctívání císaře patřilo množství svícnů, jak bylo objeveno v Efezu.

Co jsou svícny? V závěru první kapitoly říká sám Jan: “sedm svícnů je sedm církevních obcí” (1, 20).

Tedy uprostřed obcí se objevuje oslavený Kristus. Nelze ho oddělit od církve. Je hlavou církve. To je smysl této části Janova Zjevení.

V tomto smyslu by se mělo číst sedm dopisů. Jsou poselstvím Krista sedmi obcím. Sám Kristus se objevuje v jejich středu.

Ten, který se zjevuje, je Kristus Král. Zlaté svícny jakoby potrhovaly královské hledisko vidění.

Kristus je zde označen jako Syn člověka. Tento výraz si Jan půjčuje od proroka Daniela, který spojuje s viděním nebeské bytosti vidění Syna člověka, který přichází na oblacích a přijímá královskou moc (Da 7; 10).

Postoj a vnější zjev bytosti popisuje Jan co nejpřesněji. Mesiáš se ukazuje v důstojnosti kněze a krále. Je oblečen v dlouhém, kněžském šatu, který popisuje Druhá kniha Mojžíšova: “Toto budou roucha, která udělají: náprsník a nárameník, říza a tkaná suknice, turban a šerpa; taková svatá roucha udělají tvému bratru Árónovi a jeho synům, aby mi sloužili jako kněží… Zhotovíš i další dva zlaté kroužky a připevníš je k oběma vrchním částem nárameníku dole na jeho přední straně těsně u švu, nad tkaným pásem nárameníku” (Ex 28, 4; 27).

Zlatý pás má popisovaná postava na prsou. Tento pás je další narážkou na Danielovo vidění: “Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jakýsi muž oblečený ve lněném oděvu. Na bedrech měl pás z třpytivého zlata…” (Da 10, 5). Zlato znamená důstojnost a majestát. Roucho i pás legitimují Krista jako královského velekněze.

Sněhobílé vlasy jsou u Daniela charakteristickým znamením samotného Boha: “Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna…” (Da 7,5nn). Nyní jsou atributem Syna člověka a tím je vyjádřeno, že je Pánem, rovným Bohu.

Výrazem jeho svrchované moci jsou i další obrazné výpovědi o jeho nohou a hlase: “, jeho oči jako ohnivý plamen, jeho nohy jako z mosazi vyžíhané v peci, jeho hlas jako hukot množství vod.” Přísluší mu soudcovský úřad, protože v ruce drží sedm hvězd, které byly symbolem vlády nad světem. On je soudcem, není zapotřebí římského císaře.

Soud uskutečňuje slovem, nikoli mečem: “z úst mu vycházel ostrý dvojbřitý meč”. Tento obraz se objevuje i na dalších místech: “Andělovi církve v Pergamu napiš: Toto praví ten, který má dvojbřitý ostrý meč.” “Naprav se tedy! Ne-li, přijdu na tebe brzo a budu s nimi bojovat mečem svých úst” (Zj 2, 12. 16). “Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy…” (Zj 19, 15). Meč je symbolem očišťující síly Kristova slova.

Jde o obrazy, které Jan převzal se Starého zákona a použil je tak, aby výstižně vyjádřil velikost a moc vyvýšeného Pána. Kristus je zobrazen uprostřed obcí, k nimž se tato kniha obrací a které představují celou církev. Je Pánem Božího lidu a zároveň je silnější než všechny ostatní mocnosti.

Podobně jako ve starozákonních zprávách o Božích zjeveních se prorok při vidění zděsí a padne na zem jako mrtvý.

Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mne položil pravici a řekl: “Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.”

Tato reakce upevňuje čtenáře v přesvědčení, že jde o někoho, kdo je rovný Bohu. Gesto vložení rukou a výzva “neboj se” pochází opět z knihy proroka Daniela: “A hle, dotkla se mě ruka a zatřásla mnou, takže jsem se pozvedl na kolena a dlaně rukou.” “Řekl mi: Neboj se, Danieli…” (Da 10, 10. 12). Oba úkony přenášejí na proroka moc a požehnání, a tak ho připravují na následující slova.

Narážkou na Ježíšovu smrt na kříži je sdělení, že byl kdysi mrtvý, avšak nyní je živ na věky věků. Proto také má moc na smrtí a podsvětím, jak napovídá obraz o klíčích.

Kristus není Kristem minulosti, ale Kristem dneška. Jeho opětný příchod uvede všechno do řádu. Dosáhl definitivního vítězství nad smrtí. Kristus má jako vládce nejvyšší moc na konci času.

V závěru svého vidění je Jan vyzván, aby je sepsal. Má být připraven jednat podobně v případě dalších vidění. – Těmito slovy jsme nepřímo vyzváni, abychom četli a znovu a znovu uvažovali nad významem toho, co Jan napsal.