Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Zj 22,12-20

Jiří Voleský

 

Velkolepý závěr Janova Zjevení, který máme v hlavních rysech před sebou, hovoří především o příchodu Pána Ježíše. Prvotně jde o Ježíšův druhý příchod ve slávě na konci věků. Z celé souvislosti se ovšem zdá, že se spíše jedná o duchovní příchod Pána, jenž je vzýván pronásledovanými křesťany, aby zasáhl svou aktivní přítomností v tomto světě a čase pro záchranu a vysvobození svých věrných. Zároveň však je v některých výrocích míněn i druhý Kristův příchod na konci věků. Názory biblistů se zde různí, převládá však mínění, že jako podstatný je vyprošován a slibován Pánův duchovní příchod, který bude působit jako posila a útěcha křesťanů v jejich nouzi. Zároveň máme před sebou text, který je plný obrazů a symbolů, kterým je třeba dobře rozumět. Vydejme se tedy do duchovního světa proroka Jana, který uzavírá svou knihu Zjevení.

Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů“. Kristus zde již podruhé slibuje svůj brzký příchod, přičemž hovoří o odplatě každému podle jeho činů. V souvislosti s prvním slibem svého brzkého příchodu zavazuje naléhavě k naplňování slov této prorocké knihy. V obou případech se pak pomýšlí na soud a odměnu. V citovaném verši však jednoznačně převládá důraz na pozitivní odměnu pro ty, kteří jsou ve svém životě spravedliví, tedy zbožní a dobří. Přitom není v první řadě myšlena odměna posmrtná, ale pohled se obrací také k pozemskému životu. Podle celého kontextu hovoří Kristus nejen o odměně jednou na věčnosti, ale o odplatě již zde na zemi. Musíme totiž mít stále na paměti, že kniha chce přinést útěchu a posilu křesťanům, kteří by mohli pod tíhou společenské šikany rezignovat na svou víru. Tito lidé potřebují naději nejen do nejistě vzdálené budoucnosti, ale již zde a nyní, tedy co nejblíže. Zároveň jsou Kristova slova odpovědí na volání věřících Přijď Pane Ježíši!, se kterým se setkáváme na konci celého úryvku. Tato krátká modlitba je plná touhy po Pánově zachraňující přítomnosti a byla pravděpodobně používána při společných bohoslužbách. První křesťané vkládali do této modlitby naději, že Pán je vyslyší svým brzkým a stále se opakujícím navštívením, při kterém je odmění za jejich věrnost a vytrvalost. V Písmu se stále opakuje myšlenka, že Bůh odměňuje člověka podle jeho skutků. Hovoří o tom jak historické, tak mudroslovné knihy Starého zákona, hovoří o tom Ježíš i apoštolé.

Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Všechny tři dvojice, které jsou v tomto Pánově prohlášení spojeny do jediné věty, nacházíme v celé knize již po několikáté. Můžeme je chápat jako trojí vyjádření jedné a téže myšlenky, která však chce být zdůrazněna a vystupňována trojím opakováním. Trojí opakování je typické pro zdůraznění neohraničenosti nadpřirozeného Božího světa a zde v první řadě samotného Boha. Vzpomeňme jen na známé Izaiášovo zjevení Boží slávy a svatosti, při kterém andělé třikrát hymnicky provolávají „Svatý, svatý, svatý!“ – Hospodinu, který sedí na majestátním trůnu uprostřed svého chrámu. Jestliže tedy v našem případě opakuje Kristus třikrát charakteristiku své osoby, znamená to na jedné straně zdůraznění této charakteristiky, na druhé straně se tímto způsobem označuje sám jako věčný Bůh. Hospodin se v Izaiášově proroctví dvakrát označuje jako první a poslední, a to právě na místech, kde je zdůrazněna jeho všemohoucnost a majestát: Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve!“ V druhém případě se Hospodin označuje tímto přívlastkem v souvislosti s plnou mocí nad počátkem i koncem celého stvoření a lidských dějin. Kristus je tedy v tomto srovnání naprostým a všemohoucím Pánem nad celými dějinami stvoření a hlavně lidstva. On je Pánem času, aniž by se ho čas svým rozdělením na minulost, přítomnost a budoucnost nějak dotýkal. I v tomto pohledu můžeme spatřovat zamýšlené prolínání poslední doby s konkrétní přítomnou situací křesťanských obcí. Kristus zasáhne nejen rozhodujícím způsobem do dějin lidstva na konci času, ale již zde a nyní zasahuje do lidské společnosti, především tam, kde ho někdo prosí a vzývá. Toto slavnostní Kristovo prohlášení má liturgický charakter. Zdá se, že již od počátku bylo používáno při křesťanských bohoslužbách, nakonec i v moderní liturgii nalezlo své jedinečné místo při svěcení svíce na počátku velikonoční vigilie. Výrok – „já jsem alfa i omega“ – známe dobře z obrazů pro liturgii, hlavně v souvislosti s hlásáním Božího slova.

Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města. V tomto výroku se setkáváme s „blahoslavenstvím“. Odvozuje se od řeckého slova „makarios“, které znamená „blažený, šťastný.“ Dobře známe proslulá Ježíšova „blahoslavenství“ z „kázání na hoře“. Blahoslavenství vždy ve své první části označuje jako šťastné ty, kteří se chovají určitým způsobem, ve své druhé části pak přidává zaslíbení budoucí Boží odměny, vázané na uvedený způsob chování. Zde jsou nazváni šťastnými ti, kteří „si vypírají šaty.“ Boží odměna, která je za tuto činnost slíbena, je konkrétně označena právem přístupu ke stromu života a vstupem do Města. To vše jsou opět, jak jsme již zvyklí, obrazy a symboly. „Vyprat si šaty“ je působivý symbolický obrat, vyjadřující zachování živé víry v Krista i v situaci ohrožení a pronásledování. V 7. kapitole knihy Zjevení čteme jako vysvětlení: Potom jsem viděl …veliký zástup, …jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. …To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. „Vyprat si do běla roucho“ znamená v této souvislosti „osvědčit se vytrvalostí a věrností“ vůči Kristu v nepříznivé situaci pronásledování. „Vybílit šaty v Beránkově krvi“ je zase obraz solidarity pronásledovaného, trpícího Krista s jeho věrnými. Kristus šel cestou věrnosti a vytrvalosti při naplňování vůle svého nebeského Otce, přičemž šel až do krajnosti prolitím své krve. Jeho mučednická krev je v našem verši „bělicím prostředkem“ pro šaty Kristových věrných, kteří jdou v jeho stopách. Symbolika šatů pro znázornění určitého životního postoje je v Bibli běžná. Hospodin je u proroka Ezechiela znázorněn jako snoubenec mladé ženy, kterou omývá a následně obléká do krásných rouch. Apoštol Pavel vybízí křesťanskou obec: „Oblékněte se v Krista Ježíše“ – myslí tím vnitřní ztotožnění věřících s Ježíšovým smýšlením a jeho postoji. Tento starý symbolický obrat je blízký našemu rčení „šaty dělají člověka“, i když zde se pomýšlí na ironický, protikladný význam ve smyslu kritizování přetvářky. Můžeme se však dále ptát, zda Kristus má skutečně na mysli jen mučedníky, kteří svou násilnou smrtí zpečetili jednorázově svou věrnost a osvědčenost ve víře. Zdá se, že nejsou myšleni pouze tito krvaví mučedníci, neboť celý obraz je na to příliš všeobecný, hlavně s ohledem na zaslíbenou odměnu. Spíše jsou zde míněni všichni ti, kteří i v atmosféře odporu, společenského znevýhodňování a šikanování zůstanou dlouhodobě věrní své víře v Krista, ačkoli právě ona je důvodem jejich nespravedlivého utrpení. Prostřednictvím krásných obrazů jsou připojena dvě zaslíbení, aby toto povzbuzení a napomenutí nezůstalo pouze v rovině „je třeba vydržet.“ První zaslíbení se týká přístupu ke stromu života. Jde o odkaz na starozákonní vyprávění o ráji, původním domovu prvních lidí. Stvořitel uvádí člověka doprostřed ráje, aby jej obdaroval krásným prostředím, bohatým pokrmem a láskyplnou společností. Uprostřed zahrady dá vyrůst dvěma stromům: stromu poznání dobrého a zlého a stromu života. Požívat plody ze stromu poznání je člověku výslovně od Boha zakázáno, kdežto jíst ovoce ze stromu života je – zdá se – dovoleno. Výsledek známe: člověk volí raději pyšnou vzpouru proti Bohu, ve které si slibuje „poznávat jako sám Bůh“. Odmítá dar nesmrtelnosti, který je však podmíněn dokonalou poslušností vůči Stvořiteli. Hospodin pak vyhání člověka z blízkosti stromu života. V našem úryvku je tento přístup k nesmrtelnosti opět otevřen Pánovým zaslíbením – jako odměna za věrnost Kristu a vytrvalost ve víře uprostřed pronásledování. Kristův dar nesmrtelnosti pramení z jeho vzkříšení, do kterého zahrnuje všechny, kteří se k němu vírou přiznávají. Věřící člověk má otevřený duchovní přístup k ovoci ze stromu života, který se opět člověku otevírá prostřednictvím Pánova vykoupení. Nemusíme snad podotýkat, že nejde o naivní představu o tělesné nesmrtelnosti, ale o naději na věčný život s Bohem a vzkříšení smrtelného těla. Zajímavé je pozdější propracování této myšlenky církevními otci, kteří strom života ztotožňují s Ježíšovým křížem. Druhé, neméně přitažlivé zaslíbení, jsou otevřené brány do města. O jaké „město“ jde, se dozvídáme z předcházejícího obrazu „nebeského Jeruzaléma“. Opět jej v této souvislosti můžeme chápat jako prolínání přítomnosti a eschatologické budoucnosti. Plné prožívání obrazu, o kterém jsme rozjímali minulou neděli, je člověku umožněno až na věčnosti. Jeho zakoušení skrze víru a naději se však může v určité míře otevírat již zde na zemi.

Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, abych vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Tento verš musíme číst ve spojitosti s předcházejícím: Tato slova jsou věrná a pravá: Pán, Bůh dávající Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby oznámil svým služebníkům, co se má brzo stát. Zde je pramenem celého zjevení Bůh. Probíraný verš chce podtrhnout božskou autoritu zjevení uvedením Ježíše jako pramene předcházejících slov. Ježíš je tedy jednoznačně postaven na roveň Bohu ve své autoritě, která zvýrazňuje naléhavost a závaznost celé knihy.

Já jsem výhonek z Davidova kořene a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda.Zde se Ježíš ztotožňuje s Izaiášovým proroctvím, ve kterém prorok vidí budoucí spásu, uskutečněnou skrze Davidova potomka, kterého připodobňuje k „výhonku“: I vzejde proutek z pařezu Jesse a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce … Ježíš je zaslíbeným mesiánským králem, o kterém ve slavném proroctví říká Hospodin králi Davidovi skrze proroka Nátana: …upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem.Ježíš připojuje další obraz, kterým se znázorňuje: je zářivá jitřní hvězda.Věštec Bileám, najatý moabským králem, aby proklel Izraelity táhnoucí z Egypta ke Kanánu, stále znovu upadá do vytržení Hospodinovým duchem- ovšem místo kletby vyslovuje požehnání. Na jednom místě vidí do požehnané budoucnosti vyvoleného národa a spatří izraelského vládce, který zvítězí nade všemi nepřáteli a přirovnává jej k hvězdě: Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele. Toto proroctví, ve kterém je Mesiáš přirovnáván k hvězdě, bylo známé v židovském národě v Ježíšově době. Svědčí o tom i přezdívka domnělého Mesiáše za druhého židovského povstání z třicátých let 2. století: Bar Kochba, česky Syn hvězdy. Zároveň je však řečeno, že Ježíš je jitřní hvězda. Zde je možný polemický odkaz na císaře Domiciána, za jehož vlády byl pravděpodobně Jan, autor Zjevení, poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Římský císař Domicián byl totiž jedním ze svých dvorských básníků oslavován jako „jitřenka“. Tou je Venuše, pro Římany bohyně vítězství a vlády. V našem textu se tak zdůrazňuje, že pouze Ježíš – nikoli římský císař – je jediným vítězným vládcem celého světa.

Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Ten, kdo to zaručuje, říká: „Ano, přijdu brzy!“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Kdo je míněn označením „duch“ a „nevěsta“? Zjevně není označován Duch svatý a nebeský Jeruzalém, ale duch proroctví, který působí v křesťanské obci a samotná obec věřících, která je se svým Pánem spojena podobně jako snoubenka se svým ženichem. Celá křesťanská obec volá spolu s duchem proroctví, který ji spojuje s Bohem, v touze lásky a v ohrožení: „Přijď!“. Zvolání je adresováno Ježíši Kristu. Žízeň je dále krásným obrazem pro symbolické vyjádření touhy, především u člověka, který žije v horkém a suchém podnebí, jaké panuje na Předním Východě. Podobně volá prorok Izaiáš: Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám…Podle souvislosti je míněna Hospodinova přítomnost uprostřed lidu, jeho láska a péče. Ježíšova odpověď na toužebné volání nezůstává pozadu: „Ano, přijdu brzy!“ Podle předcházejícího výkladu nejde o Kristův druhý příchod, ale spíš o zaslíbení jeho milostivé přítomnosti v současné situaci ohrožení. Závěrečné „přijď Pane Ježíši!“ je patrně řeckým překladem aramejského „Maranatha!“. Toto modlitební zvolání bylo v první církvi oblíbené. Svědčí o tom i Pavlovy dopisy. Krátkou modlitbu můžeme chápat v dvojím významu, a to podle způsobu, který ji rozdělíme na dvě slova: marana – tha: „Pane přijď“ nebo maran – atha „Pán přišel“. Možná i pro tuto slovní hříčku, který klade odlišné důrazy, byla tato modlitba tolik oblíbená. Již v samotném toužebném zvolání je Pán svou milostivou pomocí přítomen. Zároveň se zdá, že poslední verše jsou dramatickým ztvárněním modlitby křesťanů k Pánu, který byl je přítomen při společných modlitebních shromážděních i při eucharistické liturgii.