1. čtení – Ex 12,1-8.11-14

Petr Chalupa

Na Zelený čtvrtek večer si připomínáme Ježíšovu poslední večeři s učedníky. První čtení je vybráno z Druhé knihy Mojžíšovy. Máme si uvědomit, že Ježíš a jeho učedníci jednali jako věrní Izraelité podle požadavku, kterým vybraný úryvek končí. Slavili totiž ve své době tento „památný den“ jako další generace vyvoleného národa, který pokyny o jeho slavení dodnes chápe jako „ustanovení věčné“.

Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi:

Mojžíš a Árón jsou jako představitelé Izraelitů osloveni Bohem v Egyptě. Do této země se před dávnou dobou dostali jejich předkové. Egypťané si z nich udělali otroky. Když viděli, že je jich mnoho, rozhodl egyptský král, farao, že Izraelity zničí. Ale Mojžíš s Árónem dostali od Boha úkol vyvést tento ohrožený lid ze země, ve které jim hrozila smrt.

 „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: `Desátého dne tohoto měsíce…

Termín pro přinesení zvláštní oběti je nápadný. S její přípravou se začíná desátý den prvního měsíce v roce. Takové datum se nejen dobře pamatuje, ale zároveň uchovává mimořádný význam toho, co se v tento den událo.

…ať si každý opatří beránka pro rodinu, jehně pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst.

K obětování beránka má dojít v rodině. Pokud je početně malá, má pozvat nejbližší přátele, aby všichni dohromady dokázali sníst celého beránka. Požadavek na úplné snědení masa z oběti je vyhrocen ve verši, který je ze čtení vypuštěn: „Nic z něho nenecháte na ráno. Co by z něho zbylo do rána, spalte v ohni“ (Ex 12,10–11). Ráno totiž budou mít Izraelité jiné starosti. Budou rychle odcházet z Egypta, nebude čas na dojídání zbytků ani na upečení chleba.

Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat.

Co znamená, že beránek má být bezvadný, pochopíme, když si přečteme v knize proroka Malachiáše, co Hospodin vyčítá starozákonním kněžím: „… přivádíte k oběti slepé zvíře … přivádíte kulhavé a nemocné“ (Mal 1,8). Bezvadné, jednoroční zvíře má svou vysokou hodnotou naznačovat nekonečnou vzácnost Boha, kterému je jako oběť nabídnuto.

Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele.

Po třech dnech příprav je stanovena i denní doba, kdy má dojít k oběti. Večerem začíná noc, která bude pro Izraelity v Egyptě rozhodující. V této době mají svou obětí uctívat Boha, který je při ohrožení jejich života neopustil. Příznačně se obětování beránka účastní „celé shromážděné společenství Izraele“. Jednotlivé rodiny tvoří společenství, které se shromažďuje kolem obětovaného beránka.

Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám (nad nimi) v domech, kde ho budou jíst.

Krev je podle starozákonních představ sídlem života. Proto ji člověk nesmí jíst ani prolévat (Gn 9,4.6). V následujícím textu se dozvíme, proč je zde požadováno tak zvláštní označení izraelských domů, ve kterých probíhá obětní hostina.

Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu.

Předepsána je nejen úprava masa – má být pečené, ale stanoveny jsou také přílohy: Nekvašené chleby naznačují spěch následujícího dne, kdy chlebové těsto nestačí zkvasit, a nezbude než upéct chléb z nekvašeného těsta. Hořké byliny připomínají celou dobu zotročení Izraele a ohrožení jeho života v Egyptě. Účastníci obětní hostiny mají vypadat jako lidé, kteří jsou připraveni vyrazit na cestu: boky přepásané širokým opaskem; na nohou sandály, které se jinak doma nenosily; poutnická hůl, která byla pro delší cestu nezbytná. Atmosféru výstižně doplňuje spěch – bude totiž třeba v relativně krátké době stihnout velké množství převratných událostí.

Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi.

Hebrejské slovo „pesach“, které řecky mluvící Židé přepsali do řečtiny ve znění „pascha“, je odvozeno od slovesa se stejným slovním kořenem a znamená „přejít“. Věta „přejdu vás …“ znamená v souvislosti s ničící ranou v egyptské zemi, že Izraelitům se během tajuplné noci nic zlého nestane. Krev na veřejích a příčném trámu slouží jako ochranné znamení pro všechny, kteří se v takto označeném domě nacházejí. Na tomto místě nás může upoutat, že Hospodin se představuje jako ten, kdo pobije všechno prvorozené v Egyptě, kdo bude zabíjet po egyptské zemi. Porozumět této zvláštní představě o Bohu lze snad jedině tehdy, když si uvědomíme, že Boží lid měl být v Egyptě úplně vyhlazen. Ti, kdo ničí život druhých lidí, nemohou být zřejmě zastaveni ve své zvrhlosti jinak než tím, že sami zakusí, co znamená přijít o někoho vzácného.

Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.’“

V nepopiratelné návaznosti na toto starozákonní ustanovení píše apoštol Pavel korintským křesťanům: „Jako náš velikonoční beránek byl obětován Kristus“ (1 Kor 5,7). Ve stejném smyslu Jan Křtitel označil Ježíše za Božího Beránka (Jan 1,29.36). Kdykoli tedy při slavení eucharistie slyšíme Janova slova – „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ – a účastníme se následující hostiny přijetím svátostného Ježíše, vyznáváme tím, že Ježíšova krev, prolitá na kříži, nás chrání před vším, co může ohrožovat náš život.