Velikonoční vigilie

1. čtení – Gn 1,1–2,2

Petr Chalupa

Na začátku Bible se nachází text, ve kterém se dozvídáme o původu světa a člověka. Podobná vyprávění objevíme v různých starověkých kulturách. Ovšem starozákonní kněží uvažovali o původu, struktuře a významu světa v nesnadné situaci. Izraelský národ byl po většinu 6. století před Kristem v područí Babyloňanů. I mnoho kněží bylo odvedeno do vyhnanství. Politický útlak a ohrožení života byly však pro ně zároveň impulsem k novému zamyšlení nad základními otázkami: Může skončit chaotický stav, který ničí současnost i budoucnost izraelského národa? Existuje nějaká moc, která by dokázala znovu vše uspořádat tak, aby to sloužilo rozvoji života? Výsledky svých úvah nabízejí starozákonní autoři v podobě, která je pro nás dnes těžko pochopitelná. Zrod vesmíru je vykreslen jako postupné Božího tvoření, rozdělené do šesti dnů. Vrcholem stvoření není pak člověk, i když je stvořen jako poslední ze všech ostatních tvorů, ale den odpočinku. Ten je zvýrazněn jako cíl, ke kterému směřuje Stvořitelova činnost.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Nadpis stručně shrnuje, co se bude v následujícím textu rozvíjet: Bůh je původcem celého světa, zastoupeného „nebem a zemí“. Podmětem slovesa „stvořit“ je vždy Bůh, nikdy člověk. Stvoření světa je tedy jeho dílem.

Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami.

Chaos, naznačený pouští, temnotou a propastnou hlubinou, znamená prostředí, které vylučuje nebo alespoň ohrožuje život. Do tohoto stavu bude Bůh zasahovat tak, že postupně vytvoří prostředí vhodné pro život, které pak zaplní živými bytostmi.

Tu Bůh řekl: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro – den první.

Jeden z prvků počátečního chaosu, temnota, poslouží Bohu k vytvoření základního projevu plynutí času – střídání dne a noci. Už své první dílo oceňuje Stvořitel jako dobré. Tuto pečeť kvality obdrží postupně všechna další stvořitelská díla.

Pro biblického autora začíná den večerem a pokračuje ránem. Toto zvláštní chápání dne – od večera do následujícího večera – se uchovalo v našich liturgických slavnostech. Všechny mají takzvanou vigilii, tedy předvečer, kterým sváteční den začíná.

Potom Bůh řekl: „Ať je obloha uprostřed vod, ať odděluje jedny vody od druhých!“ A stalo se tak. Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem. Nastal večer, nastalo jitro – den druhý.

Dnes je nám cizí starověký obraz o světě, podle kterého se obloha klene nad zemí jako nějaký poklop, který ji odděluje od vody, která nad ním zůstává, popř. jako déšť padá někdy na zemi. Víme, jak vypadá planeta Země. Pro starozákonního kněze bylo však důležité, že nebe je pouze Božím stvořením, že nemá žádný božský charakter a není sídlem různých bohů.

Potom Bůh řekl: „Ať se shromáždí vody, které jsou pod nebem, na jedno místo a ukáže se souš!“ A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a shromážděné vody nazval mořem. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh řekl: „Ať vydá země zeleň, semenotvorné rostliny a ovocné stromy, které plodí na zemi ovoce nejrůznějšího druhu, s jádry uvnitř!“ A stalo se tak. Tu země vydala zeleň, semenotvorné rostliny nejrůznějších druhů a stromy nesoucí ovoce s jádry uvnitř, nejrůznějšího druhu. A Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den třetí.

Prostor pod nebem se člení na prostředí pro vodní a suchozemské tvory. Pojmenování vzniklého díla je výrazem Stvořitelovy svrchovanosti. Zároveň je pojmenováním stanovena funkce tvorů: souš má sloužit jako země pro tvory, kteří na ní žijí; moře má poskytnout životní prostor tvorům, žijícím ve vodě.

Suchá země je obydlena nejprve zelenými rostlinami a stromy. Vyrůstají sice ze země, ale teprve na Stvořitelův pokyn. Rostliny jsou vybaveny semeny a ovocné stromy jádry, aby se mohly dál rozmnožovat a uchovat tak darovaný život.

Potom Bůh řekl: „Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den od noci a byly jako znamení, ať (označují) údobí, dny a roky. Ať jsou svítilnami na nebeské obloze a osvětlují zemi!“ A stalo se tak. Bůh udělal dvě velké svítilny: svítilnu větší, aby vládla dni, a svítilnu menší, aby vládla noci, a hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby svítily na zem, vládly dni a noci a oddělovaly světlo od temnoty. Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den čtvrtý.

Někteří ze sousedů starozákonního Izraele považovali hvězdy za bohy. Pro autory tohoto textu jsou však hvězdy pouhými tvory. Jejich prvotním úkolem je poskytovat světlo ve dne a v noci. Podle jejich postavení se také – a to už od starověku – určovaly termíny svátků.

Potom Bůh řekl: „Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!“ Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!“ Nastal večer, nastalo jitro – den pátý.

Další tvorové vyplňují vodu a prostor pod nebem. Podobně jako rostliny a stromy jsou také vodní živočichové popsáni jako tvorové „nejrůznějšího druhu“. Ten, kdo sepsal tento text, vnímá také u vodních zvířat a ptáků společné znaky i odlišnosti, které je člení do různých druhů.

Vodní zvířata a ptáci dostávají od Boha požehnání, které je zaměřeno na jejich další rozmnožování. Díky Božímu požehnání může stvořený život na zemi pokračovat.

Potom Bůh řekl: „Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu.“ A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy drobné zemské zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré.

Také suchá země je obydlena živočichy „různého druhu“. Ti jsou členěni podle zkušenosti člověka, který se sice bojí divokých zvířat, ale zároveň je chovatelem krotkých zvířat.

Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.“ Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi.“

Co vlastně pro člověka znamená, že je Božím obrazem? Podle tohoto textu je člověku Bohem svěřena vláda nad různými tvory. Pro starověkého člověka bylo důležité „vládnout nad divokou zvěří“, protože divoká zvířata mohla ohrožovat jeho život. Vláda nad krotkými zvířaty se nejspíš projevila ochočením těch zvířat, která pomáhala zemědělci při jeho namáhavé práci. Dnes se tato vláda chápe jako péče starostlivého hospodáře o to, co mu bylo svěřeno a za co nese odpovědnost. Tento biblický text o podmanění země a o vládě člověka nad tvory nedovoluje bezohledné ničení životního prostředí. Naopak, vybízí nás k péči o životní prostředí, kterou dopodrobna vysvětluje papež František ve své encyklice Laudato si.

Člověk je stvořen jako muž a žena, je stvořen v této základní odlišnosti. A zvláště s ohledem na některé biblické texty, které ženu podceňují, musíme si zde uvědomit, že žena není méně člověkem než muž. Právě toto rozlišení člověka na muže a ženu umožňuje, aby také lidský život pokračoval, a sice na základě Božího požehnání, které k předávání lidského života přímo vybízí.

A připojil: „Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny.“ A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro – den šestý.

Vegetariánská strava všech živých tvorů znamená, že jeden nemusí zabít druhého, aby se nasytil. Tento stav se sice v následujícím textu První knihy Mojžíšovy změní. Ale ideálem „na počátku“ zůstává mír mezi všemi tvory, v němž nemusí žít jeden na úkor druhého.

Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. 

Sedmý den ukončuje Stvořitel svou práci. Stvoření dospívá ke svému cíli v den, kdy Bůh přestává pracovat. Střídáním šesti dnů práce a sedmého dne odpočinku zakládá Bůh řád, který má platit také mezi lidmi.

Na začátku všeho Bůh několikrát „řekl“ – a vzniklo, co svým slovem mínil. Dokázal překonat chaotické síly, které ničí život. Jím stvořený svět je domem, ve kterém mohou pokojně žít všechny živé bytosti. Člověk získal jako Boží obraz nezcizitelnou důstojnost. A právě jemu svěřil Bůh péči o své dílo.

O velikonoční vigilii slavíme jiné veliké Boží dílo, a sice naše vykoupení. Uvědomujeme si, že jednou vyřkne Bůh poslední slovo o našem životě. A utvrzujeme se v naději, že nám dá radost plnou a věčnou.