Podobenství o deseti družičkách

Texty: Mt 25,1-13

Pomůcky: pro každého okopírovaný text Mt 25,1-13, tužky, papír A3, fix, kazetový magnetofon s židovskými tanci, biblické postavičky (jedná se o 30 cm vysoké figurky, které mají drátěnou konstrukci a olověné botičky), rekvizity (látky, dům, stromy, kameny, lampy, nádobky s olejem…), nemáte-li postavičky, mohou účastníci vytvořit živý obraz pomocí svých vlastních postav, čas 4 hod.

Průběh praktické práce s Biblí:

• moderátor uvede stručně účastníky do průběhu celého dne a stručně také do textu o družičkách. Také může seznámit účastníky s tradicemi a průběhem židovské svatby (viz příloha)
• na úvod se všichni mohou naučit jednoduchý židovský tanec – podobně jako u nás se na svatbě běžně tančilo
• každý z účastníků dostane okopírovaný text Mt 25,1-13, který všichni společně po verších přečtou (každý jeden verš)
• práce s textem metodou Västeras. Každý si znovu čte text pomocí metody Västeras – u míst, kterým nerozumím, udělám otazník. Místa, která mi připadnou důležitá, označím vykřičníkem a místo, které mě zvláště oslovilo a niterně se mě dotklo, označím svíčkou (rozsvítilo se mi) nebo srdíčkem (zasáhlo mě to přímo v srdci). 10-15 min.
• společně probíráme nejprve otazníky a podle nich se podrobně zabýváme textem. Moderátorovi může posloužit k lepšímu porozumění textu některý z komentářů (např. Evangelium podle Matouše z řady „Malý stuttgartský komentář“). Podobně procházíme také vykřičníky a svíčky či srdíčka. Každý se může dobrovolně s ostatními podělit o místa, která ho zvláště oslovila nebo mu připadnou důležitá?!
• moderátor nakreslí na velký papír náčrt scény. Připraví tři situace: A- očekávání, únava, zmatek, úprava lamp; B- příchod ženicha, vejití na svatbu, svatba; C- příchod pošetilých panen, smutek a bolest za okny domu. (náčrtek – dům nevěsty je tvořen ze stěny s dveřmi a s oknem, dům ženicha je tvořen ze dvou stěn, které mají pouze okna, dveře již byly zavřeny)
• moderátor s účastníky připraví scénu dle nákresu. Účastníci se dohodnou na barevném podkladu, rekvizitách,…
• každý si vybere jednu postavičku družičky (může to být i mužská postava). Tuto postavičku umístí do jedné ze tří scén. Ve své fantazii si pro postavičku vymyslí jméno, stáří, proč je právě v této situaci, co očekává…
• (v této chvíli je dobré udělat malou přestávku)
• jsou-li všichni hotovi s umístěním postaviček, prohlédneme si vzniklé dílo
• moderátor (je dobré, jsou-li dva) se ptá jednotlivých družiček na jejich situaci. Může se ptát: (nejdříve úvodní, zahřívací otázky) „Kdo jsi? Kolik je ti let? Odkud přicházíš? Znáš se s ženichem a nevěstou?…“ (ostatní, osobnější otázky) V jaké situaci se nacházíš? A: Kde je ženich? Proč se zdržel? Jsi unavená? Budeš bdít a očekávat ho, nebo v klidu usneš? Nastal zmatek, proč? Máš dost oleje? Ne? Rozdělí se s tebou kamarádky, nebo poběžíš do obchodu? Myslíš, že to stihneš? Jak se připravuješ na druhý Kristův příchod? Jak si ho představuješ?… B: Jsi ráda, že sis vzala dost oleje? Nemrzí tě, že ses nerozdělila? Proč sis brala olej ještě do nádobky, očekávalas, že se ženich opozdí? Není ti líto těch kamarádek, co stojí za oknem a tlučou na dveře? Jak se k nim ženich zachová?… C: Už jsi sehnala olej? Kde? Proč sis ho nevzala víc z domu? Žiješ ze dne na den a čekáš, že se situace vždy nějak vyřeší? Co si myslíš o ženichovi? Je to necita, nebo je spravedlivý? Jak reaguješ na jeho odmítnutí? Jaká panuje mezi vámi nálada – vztek, smutek, zasloužená bolest? Jak se zachováš příště, bude nějaké příště?…“ Moderátor může vymyslet mnoho podobných otázek. Musí však být velmi citlivý, aby někomu neublížil. Nenutit nikoho k odpovědi.
• sdílení – všichni sedí v kruhu kolem scény a moderátor se může ptát, jaký má kdo dojem. Bylo to vše příjemné, nepříjemné… Vidím teď příběh jinak? Co je pro mne nyní nového?…
• reflexe – účastníci mají možnost se vyjádřit, co se jim nejvíce a nejméně líbilo. Která metoda je oslovila, pomohla jim najít cestu k biblickému poselství…
• závěr: meditace nad rozžatými svícemi – moderátor rozestaví různé svíčky po místnosti – nové, staré, malé, silné, tenké, dlouhé, různě barevné, zdobené, kalíšky,… Všechny zapálí. Společně při modlitbě můžeme pozorovat jednotlivé svíce a na závěr si každý jednu z nich vybere (spojitost s olejem – mám dost, málo, tak akorát oleje/vosku?, jaký je můj plamen?)

Příloha:

Náčrt scény:

A- očekávání, únava, zmatek, úprava lamp; B- příchod ženicha, vejití na svatbu, svatba; C- příchod pošetilých panen, smutek a bolest za okny domu. (náčrtek – dům nevěsty je tvořen ze stěny s dveřmi a s oknem, dům ženicha je tvořen ze dvou stěn, které mají pouze okna, dveře již byly zavřeny)

Zásnuby a svatba v Bibli (příprava pro moderátora):

Ke každé svatbě vždy patřily i zásnuby, které svatbě předcházely o několik dní až měsíců. V Mojžíšově zákoně se nikde neuvádí věk snoubenců, protože byl známý ze zvykového práva. Podle rabínů stačilo, když dívka dovršila 12. rok a hoch 13. rok svého života. Obyčejně se však chlapci ženili v osmnácti letech a dívky se vdávaly ve dvanácti letech a šesti měsících.

Podle zvykového práva se nemohla provdat mladší dcera, byla-li ještě svobodná její starší sestra. Stejné ustanovení platilo i u opačného pohlaví. Čteme o tom v První knize Mojžíšově: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená.“ (Gn 29,26). Mezi další všeobecně přijímanou zvyklost patřilo to, že žena měla být stejného společenského postavení jako její muž. Tak se předcházelo zbytečným sporům ohledně původu.

Na Východě bylo obvyklé, že otec, nebo rodiče hledali synovi nevěstu, případně dceři ženicha. Opět v První knize Zákona čteme: „…jeho matka mu dala ženu z egyptské země“ (Gn 21,21). „Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka“ (Gn 24,4). Jestliže si našel syn nevěstu sám, musel požádat svého otce, aby tuto záležitost projednal s otcem nevěsty. Otec nemohl zasnoubit svou dceru bez souhlasu jejích bratří, kteří se narodili ze stejné matky, protože po smrti otce byla povinnost bratrů dbát o čest své sestry.

Již jsme si řekli, že zasnoubení vždy předcházelo vlastnímu sňatku. Byla to smlouva, kterou uzavírali rodiče obou snoubenců a rodní bratři nevěsty. Vyjednávalo se před svědky. Po nevěstě a ženichovi se vždy žádalo, aby dali svůj souhlas s výběrem partnera. Samson říká své matce: „Vezmi pro mne tuto, protože to je v mých očích ta pravá…“ (Sd 14,3). Také žena měla možnost nesouhlasit s vybraným ženichem. U Rebeky čteme: „Kdyby tě snad ta žena – Rebeka nechtěla následovat…“ (Gn 24,8).

Podívejme se podrobněji na zásnubní obřad. Otec, nebo kněz vložil pravou ruku snoubenky do pravé ruky snoubence a řekl: „Přijmi ji podle zákona a podle ustanovení zapsaného v Mojžíšově knize ti ji dáváme za manželku. Měj ji za ženu a odveď ji ke svému otci ve zdraví. A nebeský Bůh ať vás provází svým pokojem“ (Tob 7,13), jak čteme v knize Tobiáš. Podle jiné tradice mohl otec říct i následující požehnání: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův budiž s vámi, spoj vás a splň na vás svoje požehnání!“ Na to snoubenec odpověděl: „Od této chvíle jsi mi zasnoubena podle zákona Mojžíšova a podle práva lidu izraelského.“

Otec, nebo kněz pak naplnil pohár vínem, požehnal jej a dal napít oběma snoubencům z jednoho poháru. Podle některých pramenů navlékal ženich nevěstě prsten na ukazováček pravé ruky a toho říkal: „Budiž mi zasvěcena tímto prstenem podle zákona Mojžíše a Izraele.“ Prsten byl symbolem lásky, která je měla spojovat.

V pozdější době se sepisovala smlouva a stvrzovala přísahou nebo zásnubní obětí. Kniha Tobiáš nám o tom říká: „Sepsal manželskou smlouvu, že mi ji dávají za ženu podle ustanovení Mojžíšova zákona“ (Tob 7,14). Zásnubní smlouva obsahovala tři základní body:

První bod: „Vzájemný souhlas a slib manželství od obou snoubenců.“

Druhý bod: Ve smlouvě byly zapsány i dary, které dostala nevěsta, její rodiče a rodní bratři nevěsty. Věno dostávala nevěsta od svého otce, jak čteme na několika místech První knihy Mojžíšovy: „Potom vyňal stříbrné a zlaté předměty a látky a dal je Rebece, též jejímu bratrovi a její matce dal vzácné dary“ (Gn 24,53). „Určete mi jakkoliv velké věno i dar…“ (Gn 34,12). Nevěsta dostávala nosní kroužek, který je dodnes normálním zásnubním darem mezi beduíny. Ženy ho nosí v prostřední chrupavce nebo po straně nosu. Tento kroužek také mohl spínat dva díly závoje pod očima. Původně snad nebyl jen pouhou ozdobou, ale amuletem, který chránil dech života. Podobně jako náramky měly chránit sílu a zdraví rukou.

Třetí bod: Každá smlouva obsahovala také cenu, kterou měl zaplatit ženich otci nevěsty. Zde se nabízí otázka, jestli si židé manželku kupovali, či nikoliv?! Někteří bibličtí badatelé se domnívají, že se žena kupovala za takzvaný mohar, neboli kupní cenu, kterou zaplatil ženich otci své nevěsty. Zaplacení moharu mohlo být nahrazeno prací. Jak velká suma to byla, to se dnes přesně neví. Její výše byla smluvena při zásnubách. Z ustanovení v Páté knize Mojžíšově, kde čteme: „…dá otci té dívky 50 šekelů stříbra…“. se dá odhadnout na 50 stříbrných. 1 šekel je 11,5 gramů stříbra. Podle jiných pramenů byla velikost moharu za dívku mladší než dvacet let většinou jen šekelů. Pro zajímavost řekněme, že otrok stál v té době přibližně třicet šekelů.

Došlo-li ke zrušení zásnub ze strany rodičů, pak museli vrátit dvojnásobek přijatých darů. Stejně tak, zemřela-li žena bezdětná, dostal muž „mohar“ vrácený, protože nebylo dosaženo účelu manželství. Při dědictví, nebo když zemře muž, připadá mohar dceři. (Gn 31,15).

Podívejme se ještě na vztah mezi snoubenci. Židovské zásnuby dávaly manželům všechna práva, ale také manželské povinnosti, i když spolu nežili. Proto se snoubenec nazýval mužem a snoubenka manželkou (Mt 1,19n). Chtěl-li ji v této době propustit, musel jí dát takzvaný „Zápudný lístek“. Kdyby se snoubenka provinila s jiným mužem, byla pokládána za cizoložnici a oba byli potrestáni (Dt 22,23n). Podle zvykového práva zůstali oba snoubenci ještě nějakou dobu u svých rodičů. Nevěsta tedy měla právo zůstat několik dní v otcovském domě, než se s ním rozloučí. Délka této doby není pevně stanovena. Podle Mišny měla nevěsta jako mladá dívka možnost 12 měsíců se připravovat na sňatek. U vdovy to býval měsíc, a podle První knihy Mojžíšovy „aspoň deset dní“ (Gn 24,55).

Zásnuby byly pro vztah dvou mladých lidí velmi důležité. Byla to smlouva mezi dvěma lidmi, dvěma domy, dvěmi rodinami. Je třeba si uvědomit skutečnost, že i přestože zásnuby organizovali rodiče, ptali se snoubenců na vzájemný souhlas. Žena se tak sice stávala určitým způsobem majetkem svého muže, ale získávala tak i mnohá práva. Ve svém muži našla ochranu, jistotu,…

Svatba se konala za nějaký čas po uzavření zásnub. Sloužila především k veřejnému vyhlášení nově uzavřeného manželství. Termín svatby se měnil podle místa a historické doby. Mnohé z nás by jistě zajímalo, zda-li se židé brali v sobotu, stejně jako je to nyní obvyklé u křesťanů. Jejich vlastní svatební obřad se konal většinou v úterý. Proč? V První knize Mojžíšově čteme o stvoření (Gn 1,10-12). Každý den na konci Božího tvoření je napsána věta: „Bůh viděl, že je to dobré“. Tato věta byla třetí den stvoření řečena dvakrát. Snad proto se židé žení a vdávají právě v úterý. Jak jsme si již řekli, není to stejné na celém světě. Na některých územích probíhá svatba ve čtvrtek. Svatba se nesměla uskutečnit v žádném případě ve sváteční nebo smuteční den. Chybí nám však jasné biblické prameny pro to, ve který den se má svatba uskutečnit. Také v Talmudu není žádné jasné a přesné určení konkrétního dne. Termín svatby také závisel na menstruaci nevěsty. V době menstruace je každá žena sedm dní nečistá.

Každá svatební hostina trvala jeden až několik dní. Záleželo na bohatosti ženicha. Byla-li nevěsta současně i dědička (pokud neměla žádné bratry), mohla svatba trvat tři nebi i sedm dní. V První knize Mojžíšově čteme radu: „Zůstaň u ní po celý svatební týden …“ (Gn 29,27). O týdnu oslav svědčí také kniha soudců, ve které čteme: „…za sedm dní hostiny…“ (Sd14,12).

Ženich a nevěsta vystupovali ve svatebních dnech jako „královský pár“. Nevěsta o své svatbě měla vypadat jako krásně vystrojená královna okrášlená šperky, která očekává svého krále. Večer před svatbou nebo ráno v den svatby se nevěsta vykoupala. Podle některých pramenů se jednalo o takzvanou rituální koupel. Ve stanovený den se ustrojila. V knize Ezechiel čteme, jak bývala oblečena nevěsta: „Pak jsem tě oblékl do pestrého šatu, obul ti opánky z tachaší kůže, ovinul ti pás z jemného plátna a zahalil tě hedvábím.“ (Ez 16,10). Prorok Ezechiel zde sice mluví o symbolické nevěstě, kterou má představovat Izraelský národ. Hospodin vystupuje v tomto obraze jako ženich. Více o obrazu vztahu a svatby ženicha s nevěstou si povíme ke konci dnešního pořadu.

Nevěsta bývala zahalena do závoje. Původně snad na ochranu proti „zlému pohledu“. Na znamení ochrany mohl muž nad nevěstou rozprostřít cíp svého pláště. V První knize Mojžíšově čteme: „Vzala tedy roušku a zahalila se“ (Gn 24,65). Také v knize Rút čteme Rútinu prosbu: „Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi její zastánce“ (Rt 3,9).

Každá nevěsta chce být krásná. Dnes i dříve. Proto byla ozdobena šperky. Izajáš píše: „ozdobíš se šperky (jimi) jako nevěsta“ (Iz 49,18). Žalmista často ve svých modlitbách používá obrazy z běžného života. Proto také o nevěstě ozdobené šperky čteme:

„Slyš dcero, pohleď, nakloň své ucho,

zapomeň na svůj lid, na otcův dům,

neboť král zatouží po tvé kráse,

je to tvůj pán a jemu se klaň.

I dcera Týru svůj dar ti nese,

naklonit si tě chtějí boháči z lidu.

Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř,

svůj šat má protkaný zlatem.“ (Ž 45,11-14).

Nejoblíbenějším šperkem bývaly předměty ze zlata a drahokamů, ale obyčejní lidé nosili ozdoby z bronzu a polodrahokamů. Čelenky měli podobu půlměsíců nebo věnců, které byly umělecky tepané. Náhrdelníky bývaly z lasturek nebo umělých perel. Nejoblíbenější svatební barvou byla modrá, které se přisuzovala zvláštní moc. Šperky měly za úkol zvláště zviditelnit radost. V knize Jeremjáš čteme: „Může panna zapomenout na své šperky, nevěsta na svůj svatební pás?“ (Jr 2,32). Prorok Izajáš píše: „…a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky, jako ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere…“ (Iz 61,10).

Také ženich musel být krásně vystrojen. Ženich při svatebních obřadech vystupoval jako král, proto měl také šperky jako král – například půlkruhovou nebo kruhovou čelenku. Muži v Izraeli mívali delší vlasy a vousy, které si pravidelně zastřihávali. Ve Velepísni čteme o: „… koruně, jíž ho korunovala jeho matka v den jeho svatby…“ (Pís 3,11).

Uzavření manželství bývalo nejdříve domácím aktem a neexistovaly k jeho uzavření žádné zvláštní náboženské obřady. Slavnostní hostina se konala však jen s první manželkou. Připomeňme si, že židé mohli mít více manželek. Ta první mívala výsadní postavení a její syn býval většinou dědicem, protože byl nejstarší ze všech otcových potomků.

Nikde v Bibli nenajdeme přesný návod, podle kterého by postupovala svatba. Proto se pokusme ji alespoň naznačit. Zvláštní roli hrál nejlepší přítel ženicha, který měl funkci průvodce, vedoucího oslavy. Ženich šel se svými přáteli k domu nevěsty: „Ženich a jeho přátelé a bratři šli naproti nim (nevěstě) s bubínky a mnohými hudebními nástroji,…“(1Mak 9,39), jak čteme v První knize Makabejské. Zde jim po příkladu Rebeky požehnal otec a také ostatní jim přáli štěstí. První kniha Mojžíšova říká: „Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí“ (Gn 24,60).

Svatba začínala večer, kdy si ženich za doprovodu svých přátel a bratrů šel pro nevěstu, aby ji odvedl do svého domu. V ženichově domě bývala hostina, která pak trvala dlouho do noci. Osvětlení zajišťovaly olejové lampy nebo pochodně. Pětačtyřicátý žalm nám zvěstuje:

„Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř,

svůj šat má protkaný zlatem.

V zářivém oděvu ji vedou králi.

A za ní její panenské družky,

k tobě je uvádějí.

Průvod se ubírá v radostném jásotu,

vstupuje v královský palác.“ (Ž 45,14-16).

Každý z nás si v tuto chvíli jistě vybaví podobenství o deseti družičkách, které očekávali ženicha. „Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti! Všechny družičky procitly a dávaly si do pořádku své lampy“ (Mt 25,5-7). Ježíš používá obrazu svatby aby poukázal na příchod Božího království.

Svatební hostina se zahajovala modlitbou, například: „BARUCH ATA ADONAJ ELOHEJNU MELECH HAOLAM HAMOCI LECHEM MIN HAAREC“ – „Požehnaný jsi Pane, náš Bože, králi světa, který nám přinášíš chléb ze země.“ Během svatby panovalo všude veselí, jedlo se mnoho vybraných jídel, pilo se převážně víno. Všechno doprovázel zpěv, tanec a mnoho svatebních zvyků, které se lišily podle místa a doby. Mezi zvyky patřilo i společné pití novomanželů z jednoho poháru vína, podobně jako při zásnubách, který pak ženich rozbil. Střepy mají připomínat, že i při šťastných chvílích nemá člověk zapomínat na vážnost a závaznost tohoto obřadu. Později se k tomuto výkladu přidala ještě připomínka zničeného jeruzalémského chrámu

Svatební hostina mohla být také v domě nevěsty, pokud nevěsta byla dědička nebo dům jejího otce byl příliš vzdálen od domu ženicha. Po večeři zavedla matka svou dceru do pokojíku, aby očekávala svého muže. Pak odvedli přátelé ženicha do pokoje nevěsty, která už na něj čekala: „…mladíka Tobiáše odvedli a dovedli ho do pokojíka Sáry“ (Tob 8,1).

Novomanželé měli po jeden rok řadu výhod. Každý mladý hoch nemusel táhnout do války, pokud ještě nebyl ženatý. Nejdřív si měl sehnat ženu, mít s ní potomstvo, aby byla zajištěna jeho budoucnost. Podle židovského myšlení žil člověk dál ve svých potomcích. Problém nastal, pokud žádné neměl. Proto také podobná úleva platila ještě rok po svatbě, aby v případě zabití ve válce po muži zůstal nějaký potomek: „Ten, kdo se zasnoubil se ženu a ještě si ji nevzal, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nevzal si ji někdo jiný“ (Dt 20,7). V Páté knize Mojžíšově také čteme: „Když se muž právě oženil, nebude vycházet do boje …. Po jeden rok bude uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal.“ (Dt 24,5).

Muž byl sice pánem ženy, ale ne jejím otrokářem. Odvážná a šikovná žena mohla dosáhnout i velkého vlivu na muže. Co si žena do manželství přinesla, to zůstávalo jejím vlastním majetkem, nad kterým muž neměl pravomoc. Povinností muže bylo starat se o stravu a oděv všech jeho žen i dětí. Přitom nesměl zanedbávat ani tvrdě nakládat s vedlejšími manželkami. Nejzákladnější povinností pro muže i ženu byla věrnost. Za cizoložství byl většinou trest smrti.