Křesťanské Vánoce

Pavel Kopeček

 

Slavení křesťanských Vánoc se pojí se dnem Ježíšova narození, jímž je 25. prosinec. Tyto svátky se objevily v křesťanském světě až ve 4. století, přičemž podnět ke slavení Kristova narození přichází z nekřesťanského prostředí. Jejich počátky a spojitost s 25. prosincem sahají do antického Říma, kde na tento den připadala slavnost „neporaženého boha slunce“ (sol invictus). Ta byla pokřesťanštěna s poukazem na narození Krista – pravého slunce. Tím však není zpochybněn historický základ vyprávění o Ježíšově narození, jak jej nacházíme v evangeliích podle Lukáše a Matouše. Ostatní evangelisté nepopisují okolnosti Ježíšova narození. Marek své evangelium začíná vystoupením Ježíše z Nazareta a jeho veřejným životem. Evangelista Jan nechce dosvědčovat věroučnou pravdu vtělení Božího Syna historickými zprávami, nýbrž teologickou úvahou, tzv. prologem.  

Ačkoliv je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození nemůžeme zjistit. Když se podíváme do historie, budeme zkoumat staré dokumenty a zalistujeme v Depositio episcoporum (kalendářní seznam úmrtí římských biskupů) a v Depositio martyrum (seznam úmrtí mučedníků) pocházejících od Dionísia Filocala z roku 354, tak zjistíme, že Vánoce se slavily v Římě již v roce 339. Jejich zavedení se vysvětluje jako reakce křesťanů na pohanský státní svátek Natale Solis invicti – narozeniny nepřemožitelného boha Slunce. Zavedl jej císař Aurelián roku 274 ke cti syrského boha slunce z Emesy v naději, že mu pomůže upevnit jeho obrovskou říši. Jako obranu proti tomuto svátku začala římská církev slavit slavnost narození Krista jako „Slunce spravedlnosti“ („A vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích“ Mal 3,20) a jako „Světla světa“ („Ježíš k nim opět promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ Jan 8,12).

Stanovení data Kristova narození je otázkou teoretickou a již ve III. století máme první pokusy v určení tohoto dne, který evangelia neuvádí. Přitom se vycházelo ze symboliky Krista – Slunce. Tehdejší dějepisci obrátili pozornost k rovnodennostem a slunovratům. Domnívali se, že Jan Křtitel se narodil o letním slunovratu a následně Kristus o zimním. Toto určení vychází z Lukášovy zprávy: „Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, …jméno té panny bylo Maria“ (Lk 1,26-27). Podle tohoto údaje byl Jan Křtitel o půl roku starší než Kristus. I když se nám dnes tyto pokusy o stanovení data Kristova narození mohou jevit pochybnými, přesto rozhodujícím podnětem bylo „pokřesťanštění“ pohanské praxe, kterému bylo třeba dát teologický základ.

Slavení Vánoc se v církvi ujalo ve 4. století a následně se rozšířilo po Evropě a na východ. Důvodem k tomu byl i boj s bludným učením arianismu, které popíralo Kristovo božství. Tudíž se narození Bohočlověka i jeho liturgická oslava stala článkem vyznání víry z Niceje roku 325, kde byl arianismus odsouzen.

Na východě 6. ledna slavený svátek Zjevení Páně ovlivnil i způsob slavení Kristova narození. Původně se přitom jednalo o pohanský svátek zavedený v Alexandrii: „Narození božského eonu“. Tento den křesťané slavili Kristovo narození, zjevení mudrcům z Východu, Kristův křest a jeho první znamení na svatbě v Káni. Následně se vydělilo tajemství narození a začalo se slavit o Vánocích samostatně. Po řadu století byla slavnost Zjevení Páně tématicky překryta úctou ke svatým třem králům – mudrcům z Východu; počet tří byl odvozen od tří královských darů, které přinesli mágové Ježíšovi: „Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu“ (Mt 2,10-11).

Podíváme-li se blíže na biblické zprávy o Ježíšově narození, tak pro oba evangelisty, kteří se o tom zmiňují, totiž Matouše a Lukáše, hraje důležitou roli zpráva o narození z panny. Tím je dosvědčeno, že v Kristu začala spása a vyplnilo se starozákonní proroctví. „To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ,Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená ,Bůh s námi‘“ (Mt 1, 22-23). U Lukáše je narození Ježíše popisováno stejnými obrazy jako narození Jana Křtitele, obě dvě zprávy stojí vedle sebe, neboť Jan je předchůdcem Mesiáše a připravuje mu cestu. Tak říká Janova matka Alžběta Marii: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?“ (Lk 1,42-43).

Maria je při setkání s andělem nazvána „plná milosti“, je vyznamenána Boží přízní a náklonností. Mariin údiv je pochopitelný a andělův pozdrav je vysvětlen citátem z Izaiáše: „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka (panna) počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel, to je ,S námi Bůh‘“(Iz 7,14). Lukáš tento text volně opakuje: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida“ (Lk 1,30-32). Ve světle těchto textů chápeme důvod, proč Maria nalezla milost u Boha, tedy proč je obdařena milostí pro své vyvolení za lidskou matku Mesiáše poslaného od Boha. Její syn bude „Syn nejvyššího“ a zasedne na Davidův trůn podle Nátanova proroctví (2 Soud 7,8-16) jako mesiánský vládce nad Izraelem a ostatními národy. Tento Mesiáš, i když se zrodí z pozemské matky, má nebeský původ: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Žl 2,7). Narození Mesiáše ve světě a jeho vstup do dějin se naplňuje v Kristově narození, avšak pokračuje dále v jeho vzkříšení a vyvýšení.

Příslib narození spasitele se opírá o příběh o Abrahámovi, jak jej uvádí Gn 18,1-16. U Lukáše je jistou formou vyznání víry. Tento příslib nelze odvodit z pohanských představ o božském zplození králů, hrdinů a polobohů. Přesto však i zde můžeme nalézt jisté podobnosti. Víra v panenské početí Mesiáše nebyla pozdnímu židovstvu cizí, avšak křesťanství v tomto pojetí jde mnohem dále: ztotožňuje narozeného Ježíše s Mesiášem a On se stává rozhodující postavou dějin světa vedených Bohem. Jan jednoznačně říká: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (Jan 3,6) a Matouš tuto pravdu rozvíjí: „Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubená Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého“ (Mt 1,18). Tyto evangelní zprávy odpovídají vývoji víry rané církve a promítají se i do vyprávění takzvaných vánočních příběhů.

Narození Krista, jak jej popisuje evangelista Lukáš, můžeme rozčlenit do tří oddílů. V první části je popisováno narození Ježíše v Betlémě bez jakéhokoliv náznaku něčeho zázračného. Další oddíl představuje scénu andělského zvěstování pastýřům pod širým nebem a třetí vypráví o tom, jak pastýři ve chlévě nalezli nemluvně. Pro ně bylo rozpoznávacím znakem dítě v jeslích: „Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí“ (Lk 2,12). Toto ubohé dítě je naprostým protikladem tehdejšího židovského očekávání politického a vojenského Mesiáše z rodu Davidova. Bůh zachraňuje svět skrze to, co je chudé a slabé. Toto vánoční zjevení není určeno znalcům Zákona a náboženským horlivcům, ale pastýřům, prostým věřícím, pokorným, opuštěným a chudým. Motiv pastýřů nám dokresluje Davidovské poslání Mesiáše být pastýřem Izraele.

Konkrétní historické okolnosti, sčítání obyvatelstva v Palestině za Quirinia sídlícího v Sýrii se nedají plně prokázat. Lukášovi šlo o zařazení Ježíšova narození do rámce dějin světové říše a do určitého období; současně chce takto zdůvodnit, proč Maria a Josef přichází do Betléma, Davidova města. Mesiáš má vstoupit do dějin tam, kde začíná davidovská linie, čímž je zdůrazněn kontrast mezi lidským vládcem světa císařem Augustem a pravým králem světa – mesiášským dítětem Ježíšem. Je zajímavé, že obrat „když tam byli“ (Lk 2,6) může poukazovat na delší pobyt v Betlémě před narozením. Samotné Ježíšovo narození je líčeno střízlivě se zdůrazněním jeho prvorozenství. To se připomíná kvůli přednostnímu postavení prvního syna v manželství, nikoli s ohledem na možné Ježíšovy sourozence. Je ovšem možné, že je to i poukaz na jediného syna: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným“ (Zach 12,10). Jako Hospodin nazývá svůj vyvolený lid svým prvorozeným (Ex 4,22), tak je Kristus označován jako prvorozený z mnoha bratří (Řím 8,29) a prvorozený všeho stvoření (Kol 1,15). Tak se rozvíjí smysl označení, které se objevuje již ve zprávě o narození Krista.

Zvěst o narození se chápe jako „veliká radost pro všechen lid“: konečný zachránce Izraele, dlouho očekávaný Mesiáš, se dnes narodil. Tato zpráva je veřejná, je to poselství o spáse pro všechen lid. A přece se tato událost ještě skrývá za nepatrným znamením dítěte, zabaleného do plenek. Pastýři, kteří zastupují všechny ty, jimž je toto poselství určeno, se vydávají objevit toto znamení. Příchozí pastýři stvrzují andělova slova při zvěstování: narozený Ježíš je Mesiáš. Marii v tomto příběhu můžeme vnímat i jako obraz církve, která uchovává evangelium a stále znovu o něm přemýšlí, o tom, čeho byla svědkem. Návrat do všedního života je nutný, ale zůstává zkušenost Boží moci a božího působení v životě.

Křesťanské Vánoce poukazují na to, že Bůh k nám přišel; přišel tak, že vrátit se domů do své vlastní ohromující velebné slávy může již jen společně se světem a s námi. Všechno se již narozením dítěte přeměnilo. Všechno se již prodírá z vlastního středu skutečnosti, kterým je vtělené Slovo, s neoblomností lásky před Boží tvář, aniž by tam svět musel zcela shořet planoucím ohněm svatosti a spravedlnosti. Všechen čas již objímá věčnost, která se sama stala časem. Všechny slzy již uvnitř vyschly, protože Bůh sám se zúčastnil pláče a setřel je se svých vlastních očí. Veškerá naděje je vlastně již vlastnictvím, neboť Bůh je již zajat světem. Noc světa se již rozjasnila. Náš svéhlavý vzdor a slabost našeho srdce nechtějí, aby byl Bůh větším než je naše srdce, a proto ho nechtějí mít tak malého jako je malé dítě, které se narodí a leží v jeslích. Naše srdce nechce připustit, že půlnoc již minula a den bez večera proniká noc. Veškerá hořkost je pouhé připomenutí, že ještě není zřejmé, že nastoupila vánoční noc na celém světě a že veškerá blaženost na tomto světě je jen tajemné potvrzení, které si samo většinou nerozumí: že již nastaly Vánoce.

Křesťanské Vánoce překračují romantickou scenérii konce kalendářního roku a dle slov sv. Řehoře Naziánského se pojí s Velikonocemi: „Tím, že se s Kristem narodíme, budeme s ním ukřižováni, pohřbeni a vstaneme s ním z mrtvých. Tento krásný zvrat máme prožít my sami. Proto neslavme tento svátek po světsku, ale božsky. Jak tedy? Nekrášleme dveře věnci, nezdobme ulice, nepřipravujme pastvu očím, nelahoďme sluchu zvukem flétny a nenaplňujme vzduch vůněmi. Neoslavujme hodováním a pitkami, nepředstihujme se v nestřídmosti. Podle mne je nestřídmostí to, čeho je příliš a nad potřebu v době, kdy jiní hladoví a strádají přesto, že byli stvořeni z téže hlíny a z týchž prvků jako ty. Tohle všechno přenecháme pohanům, pohanským svátkům a slavnostem. My však máme uctívat „Slovo“ a radovat se z něho. Radujme se „Slovem“, Božím zákonem a vyprávěními, která se vztahují k dnešnímu svátku, aby naše radost byla tomuto svátku přiměřená a nebyla cizí Tomu, který nás povolal“ (Úryvek z kázání Řehoře Naziánského na Narození Páně).

Křesťanské Vánoce poukazují na tajemnou a nevypověditelnou skutečnost života. To němé a ohromné, co nás obklopuje současně jako vzdálené a přece jako přemáhající blízké, je třeba chápat jako ochraňující blízkost a něžnou lásku, která je ochotna se všem vydat. Máme-li odvahu chápat sami sebe tak, jak je to možné jen v milosti a víře, pak jsme zakusili vánoční milost ve víře. Je to velmi jednoduché, ale je to pokoj, který je přislíben lidem dobré vůle, v nichž má Bůh zalíbení. Vánoční zvyky mají mnohdy původ pohanský a pro pochopení křesťanského obsahu Vánoc nemají vcelku význam. Smyl Vánoc je vyjádřen nejen v evangeliích, ale i v liturgii. Z liturgických textů vánočních je patrné, že to jsou svátky našeho vykoupení, i když v popředí stojí tajemství vtělení – početí a zrození. Liturgie se nepřetržitě dovolává velikonočního tajemství. Tajemství vtělení je spjato s Marií, a proto je její jméno uváděno i ve svátečních vsuvkách eucharistických modliteb. Např. v První eucharistické modlitbě: „V tomto společenství slavíme posvátný den, kdy neporušené panenství Mariino dalo tomuto světu Spasitele; a také uctíváme ji, slavnou Matku a Pannu, rodičku Boha a našeho Pána Ježíše Krista …“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3