Poslední večeře

Pavel Kopeček

 

Poslední Ježíšovo stolování před jeho smrtí obsahovalo tradiční prvky hostiny, které jsou typické pro Židy. Nelze s jistotou stanovit, zda Poslední večeře byla velikonoční hostinou tak, jak ji Židé slavili při Pesachu, anebo se jednalo jen o rituální hostinu – večeři. Současně nejsme schopni stanovit přesný průběh, protože základní struktura pesachové večeře byla popsána později. Jsme tedy při stanovení jejího průběhu odkázáni jen na evangelní zprávy, které jsou formovány liturgickou tradicí a vznikajícími teologickými pohledy.

Sledujeme-li zprávy o Poslední večeři, kterou Kristus slavil se svými učedníky, tak, jak nám je podávají evangelisté, je třeba odpovědět na otázku, zda se jednalo o velikonoční večeři či nikoliv. Do velikonočního kontextu ji evidentně řadí tři synoptická evangelia, Janova perspektiva je jiná – není časová. Autor čtvrtého evangelia poukazuje na teologickou souvislost mezi Kristem a beránkem, který je zabit pro hříchy světa; Kristus umírá na kříži v tom okamžiku, kdy se v chrámě zabíjejí velikonoční beránci. Nejedná se o časovou, ale o teologickou souvislost; Jan podobně jako ostatní evangelisté zasazuje poslední večeři do doby okolo Velikonoc, avšak nedá se s jistotou říci, zda se jednalo o večeři židovského svátku Pesach.

Důvody, proč by se mohlo jednat o velikonoční večeři, se opírají o tři synoptická evangelia a jsou následující:

Předně je vidíme v přípravě večeře. Markův popis příprav začíná slovy: „V první den svátků nekvašených chlebů, kdy se zabíjel beránek…“ (Mk 14,12). Zde je rozpor: 14. nisanu se zabíjel beránek a 15. nisanu je první den nekvašených chlebů. Na vysvětlení je nutné říci, že když se v Markově evangeliu setkají dva časové údaje, tak ten druhý je rozhodující. Jednalo se o 14. nisan odpoledne (zabíjení beránka), odstranění kvašeného chleba z domu bylo ukončeno 14. nisanu (před svátky nekvyšených chlebů).

Zprávy tří synoptických evangeliídále pokračují: „Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři“ (Lk 22,8). Příprava beránka je spojena s počátkem židovských Velikonoc, což odpovídalo předpisům židovské tradice zachycené v Mišně: beránek byl zakoupen a zabit v chrámě, sněden doma. Také se připravovaly další pokrmy a pití. Společenství, které slaví společně Velikonoce, má svou „hlavu“, která předsedá, a ta pověří dva členy přípravou.

Lukáš pokračuje: „Když nastala hodina, usedl ke stolu …“ (Lk 22,14). Existoval předepsaný okamžik, kdy se mohl Pesach začít slavit. V Markově evangeliu se mluví o večeru (Mk 14,17): „Večer přišel Ježíš s dvanácti…“, kdežto Matouš je neurčitý (Mt 26,20): „Navečer usedl s Dvanácti …“ Začátek Pesachu je spojen s počátkem nového dne, časový údaj Lukášova evangelia (hodina) poukazuje na předepsanou hodinu po západu slunce, což odpovídá předpisům o Pesachu. Se začátkem hostiny se nepospíchalo, protože slavnost se protáhla dlouho do noci.

Důležitá je informace o stolujících: „Večer přišel Ježíš s dvanácti“ (Mk 14,17). Podle předpisů muselo mít společenství, které slaví večeři nejméně deset osob a nebylo určeno, zda se jedná jen o muže. Pokud jde o Poslední večeři, tak se můžeme domnívat, že kromě apoštolů byla přítomna Ježíšova matka a snad i ostatní ženy, které jej doprovázely, dále obyvatelé domu, kde se večeře konala, a tedy i děti. Jan ve svém evangeliu (Jan 13,21-30) mluví o přítomnosti „učedníka, kterého Ježíš miloval“, zda jej řadí do okruhu Dvanácti (dle tradice) či nikoliv (velká část exegetů), zůstává otevřenou otázkou. Z těchto úvodních zpráv je patrno, že Ježíš chce před svým utrpením slavit s Dvanácti večeři, která dosáhne svého naplnění v Božím království: „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). Jedná se o večeři na rozloučenou s Ježíšem před jeho smrtí.

Jaký byl průběh Poslední večeře? I když můžeme jen těžko stanovit, jak probíhala domácí pesachová večeře v době Ježíšově, přesto uvedeme pro lepší pochopení celé situace nejstarší popis, tak jak jej udává Mišna: „V předvečer svátku Pesach, v době oběti, ať nikdo nic nejí před západem slunce. I když je chudý v Izraeli, ať nic nejí než se uloží ke stolu. Nechť se mu dají čtyři poháry vína, byť by se muselo vzít z pokladny pro chudé.“

Dle tohoto popisu pesachová večeře začínala nalitím prvního kalicha a předsedající pronášel požehnání. Následoval předkrm, při kterém se na stůl přinášel nekvašený chléb, zelenina a omáčka. V době chrámu byl přinesen beránek. Po vypití prvního kalicha je nalit druhý kalich a následuje poučení stolujících na základě biblických textů. Tato úvodní část je zakončena zpěvem žalmů. To musíme mít na zřeteli při čtení evangelní zprávy.

Marek uvádí: „Když byli u stolu a jedli…“ (Mk 14,18), daný překlad není přesný, protože řecký text zní: „když leželi u stolu“. Mišna poukazuje na to, že i chudí si musejí dopřát 4 kalichy vína a po celou dobu slavení všichni stolovníci leží jako to tehdy dělali svobodní lidé. Pití vína při Velikonocích bylo povinné, při sabatu dobrovolné.

Marek pokračuje: „ …který se mnou namáčí chléb v téže míse…“ (Mk 14,20). Jidášova zrada byla odhalena při předkrmu. Proto v tomto okamžiku mohl Jidáš opustit společenství. Při předkrmu se jedl chléb a zelenina tím způsobem, že se chléb namáčel v omáčce. Evangelista Jan jednoznačně tuto část večeře komentuje: „… Jidáš přijal skývu a hned vyšel ven. Byla noc“ (Jan 13,26-30). Apoštolové se domnívali, že Jidáš šel nakoupit potřebné věci pro právě začínající hostinu. Tento nákup v danou hodinu byl možný, také bylo obvyklé dát „finanční výpomoc“ chudým, neboť i oni mají pít 4 kalichy vína.

Na závěr této první části Poslední večeře (předkrmu) Jan umisťuje Kristovu velekněžskou modlitbu a jeho poslední napomenutí, sem je i umístěno nové přikázání: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Po tomto poučení následovala vlastní hostina, která měla tři části: požehnání chleba, jezení beránka a požehnání kalicha. Marek tuto část popisuje velmi prostě: „Když jedli, vzal chléb, požehnal …“ (Mk 14,22). Tato slova jsou jistým přechodem ke zprávě o ustanovení eucharistie a poukazují na probíhající večeři.

Lukáš zdůrazňuje velikonoční charakter hostiny: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka …“ (Lk 22,15) s poukazem na to, že beránek byl připraven a jeden během této večeře. Někteří biblisté v těchto slovech vidí jasnou zprávu o tom, že při Poslední večeři jedli beránka; jiní exegeté však tvrdí, že beránka nejedli, přičemž se odvolávají na následující verš: „Pravím vám, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím“ (Lk 22,16). Tento text se dá také chápat, že jej nebude jíst s učedníky o příštích Velikonocích, ale až nastane hostina na konci dějin v Božím království. Lukáš dvakrát mluví o kalichu při Poslední večeři, a tím poukazuje na dvojí perspektivu: pozemskou a eschatologickou, uváděné prosby je třeba chápat v této dvojí rovině.

Ježíš bere kalich, říká děkovnou modlitbu a vyzývá apoštoly, aby si kalich mezi sebou podávali. Slova nad kalichem končí ohlášením jeho smrti, a tím nastává i obrat v příchodu Božího království: „Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží“ (Lk 22,18). Ježíš chápe chléb, který žehná a rozděluje, jako své tělo, které se vydává za vás ve smyslu zástupné oběti (Lk 22,19). Slova o významu kalicha upozorňují na novou smlouvu, která podle Ex 24,8 bude určovat nový vztah k Bohu. Krev, podobně jako tělo, se vylévá za vás jako smírná kultická oběť za mnohé (Mk 14,24). Opakování této Ježíšovy hostiny konané apoštoly a následně křesťanskými obcemi, má uchovat živou Ježíšovu památku, a tím uskutečňovat jeho přítomnost a působení ve světě.

Ježíš použil nad chlebem i kalichem vysvětlujících slov, je to povinnost Židů při Pesachu poukázat na dějiny spásy. Východiskem jsou tři základní momenty: Pesach – Bůh přešel Egyptem, Maca – připomínka many na poušti (nekvašené chleby při východu z Egypta) a Maror – hořké byliny poukazují na trpký život Izraele v otroctví. Tyto prvky používá i apoštol Pavel: „Vy jste teď nové těsto“, „Náš velikonoční beránek je již obětován.“ Kristus do tohoto kontextu vkládá ustanovení nové smlouvy, neboť on je tou smlouvou, protože jednou provždy ve své osobě ustanovuje spojení člověka s Bohem: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20). Kristus je tou cestou, která nás spojuje s Otcem, proto je v jeho osobě obsaženo tajemství smlouvy, kterou dává při Poslední večeři apoštolům jako nejvyšší dar a poklad. Účast na Kristově chlebě a kalichu znamená vstoupit do jeho oběti, učinit ze svého života oběť pro druhé. Je zjevné, že není možné být Kristovými učedníky, když nejsme ochotni jít Kristovou cestou a mít účast na jeho smlouvě, na krvi, která se prolévá. Odtud pramení křesťanské pojetí služby a angažovanosti ve světě. Kde se slaví večeře Páně, tam se vytváří společenství vzájemné služby a lásky.

Závěr Poslední večeře je charakterizován několika slovy: „Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu.“ (Mk 14,26). Tímto chvalozpěvem je několik žalmů, které patří do druhé části takzvaného Halelu, zpívají se po nalití posledního (čtvrtého) rituálního kalicha.  

Z rekonstrukce průběhu Poslední večeře na základě novozákonních textů můžeme usuzovat na to, že to byla židovská velikonoční večeře. Celá atmosféra tomu odpovídá. Texty Nového zákona se nezmiňují o jedení beránka a bylin – jsou totiž sestaveny s ohledem na liturgii, projevuje se v nich vliv liturgického slavení „lámání chleba“ prvních křesťanských obcí, které pochopitelně probíhalo bez beránka.

Vraťme se ještě k obřadu chleba a kalicha při poslední večeři. Lukášova zpráva poukazuje na dva kalichy, na samém počátku je kalich Kiduše – první kalich. Druhý kalich, kterým se zahajovala večeře (naléval se po předkrmu), se nazývá kalich Hagady. Následuje po vyprávění dějin spásy.

Na začátku jídla je ritus lámání chleba, začíná po vypití druhého rituálního kalicha. Lámání chleba provádí hlava rodiny, předsedající, který pronáší požehnání jménem všech. Chléb se láme, aby mohl být rozdělen; členové společenství si jej berou, chléb je požehnán. Slovo vzít má rituální charakter (vezměte a jezte), doprovodná Ježíšova slova jsou: „toto je mé tělo“. Tělo zde znamená celou bytost (tělo živé i mrtvé).

Slova a gesta nad kalichem začínají slovy: „A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20) – to je narážka na modlitbu po jídle Birkat ha-mazon. Při ní se žehnalo Hospodinu nad kalichem a tento kalich potom koloval. Na to naráží i Pavel, když říká: „kalich požehnání, kterým žehnáme“. Krev znamená celou osobu – a její prolití úkon úplného darování se a smíření, jak se to dělo o Dni smíření. Slova „to konejte na mou památku“ poukazují na to, že tento okamžik má být pamětním a svatým (Ex 12).

Tato struktura večeře vyplývá z novozákonních textů i rabínské literatury, přičemž Nový zákon má čtyři zprávy o ustanovení eucharistie, které poukazují na dvojí tradici, jež byla v prvotní církvi. První tvoří Marek (Mk 14,22-25) a Matouš (Mt 26,26-29), druhou Lukáš (Lk 22,15-20) a Pavel (1 Kor 11,23-25). Janovo evangelium poukazuje na některé aspekty Poslední večeře, ale nepopisuje časově průběh slavení, a tudíž ani neobsahuje zprávu o ustanovení eucharistie.

Ať bylo Ježíšovo poslední jídlo s jeho učedníky a přáteli jakéhokoliv typu, je základem pro křesťanské slavení Večeře Páně – eucharistie. Poslední večeře představuje na jedné straně ukončení všech hostin v životě Ježíše z Nazaretu, zároveň však znamená nový začátek. Předjímá společenství učedníků u stolu po jeho smrti a také hostiny na konci času v Božím království. Ježíšova večeře je jednak poslední, zároveň však i první. Při Poslední večeři předsedal hostině historický Ježíš, při slavení Večeře Páně ji „předsedá“ oslavený Kristus.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4