Žd 4,12-13

Alžběta Dvořáková

 

Jako druhé čtení nadcházející neděle uslyšíme úryvek z Listu Židům 4,12-13, kde se mluví o Božím slově jako o vše-pronikajícím pohledu do nitra každého lidského srdce. Toto slovo je živé a účinné, a samotnou svojí existencí od nás vyžaduje rozlišení a rozhodnutí. Poslechněme si náš dnešní úryvek:

Slovo Boží je přece plné života a síly, ostřejší než každý dvousečný meč: proniká až tam, kde se dělí duše a duch, klouby a morek, a pronáší úsudek i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, on vidí všechno jako nahé a odkryté, a jemu musíme skládat účty.

Náš úryvek těsně souvisí se začátkem Listu Židům. Čteme tam o Božím slovu, které Bůh vyslovil „skrze Syna“, a které se tak stává setkáním mezi Bohem a člověkem. V prvních třech verších je třikrát řeč o Božím „mluvení“ či „slovu“:

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh k našim předkům skrze lidi shůry osvícené.

V této však, to je poslední době, promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědičným pánem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je výblesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty a všechno udržuje svým mocným slovem.

Dalo by se říct, že celý List Židům je postaven na základě teologie slova. To znamená, že se autor ve svých argumentech a přesvědčovacích taktikách neopírá o nějakou učitelskou autoritu, ale výhradně o autoritu živého Božího slova. Od začátku listu až k našemu dnešnímu úryvku se klene oblouk rozsáhlého napomenutí, ve kterém jsou posluchači co chvíli nabádáni, aby s obnovenou pozorností naslouchali autorovu kázání. Naslouchání je nutné proto, že při hlásání Božího slova dochází k rozhodujícímu „dnes,“ ve kterém se rozhoduje o našem osudu na konci věků. Toto „dnes“ má autor na mysli, když hned na začátku listu píše o „mluvení Boha v Synu v tomto posledním čase.“ Kvůli tomu také cituje svým posluchačům žalm 95,7: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu.

Následuje rozbor posledních veršů citovaného žalmu 95, který bezprostředně předchází našemu úryvku. Mluví se v něm o putování Izraele na poušti, při kterém si Hospodin stěžuje, že Židé vůči němu zatvrdili svá srdce, pokoušeli ho, nepoznali jeho cesty. Hospodin se tedy rozhodl, že „nepřijdou na místo jeho klidu.“ Autor Listu Židům posluchače varuje, že pokud si neuchovají pevně až do konce svou počáteční důvěru v Krista, ani oni na místo Božího odpočinku nevejdou. Stejně jako Židé v poušti, i posluchači Listu Židům se musejí odpovídat Božímu slovu za své jednání, za svůj odpad od víry. Vrcholem a jakýmsi závěrem autorova napomenutí je náš úryvek o živém Božím slovu, který má závažnost této odpovědnosti zdůraznit. Proto se zde mluví o všepronikající ostrosti Božího slova.

Podobný příklad jako v žalmu 95 nacházíme i v páté knize Mojžíšově (30,14-15). I tam se setkáváme se situací, kdy vůdce skupiny předkládá svým posluchačům Boží slovo, aby se na jeho základě rozhodovali ve svém jednání. Je to tehdy, když Mojžíš před svou smrtí mluví k Izraeli, který se chystá vstoupit do zaslíbené země. Také tady je Boží slovo – rozepsané do přikázání a nařízení Zákona – měřítkem rozlišování mezi dobrem a zlem. Také zde naléhá Mojžíš na své posluchače podobně jako autor Listu Židům na své:

Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys jej dodržoval.
Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo.

A o pár veršů dál (32,47) nacházíme další paralelu k živému Božímu slovu v Listu Židům:

Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život.

Mojžíš naléhá na své soukmenovce, aby si vyvolili život a požehnání tím, že budou poslouchat Hospodina a přimknou se k němu, aby mohli sídlit v zemi, kterou Hospodin zaslíbil praotcům. Stejně tak Boží slovo v Listu Židům mluví k lidem, vyzývá je k víře a k vytrvalosti. Je to spásné Slovo, ale také je to slovo soudu, protože kdo ho neuposlechne a jím se neřídí, ten nikdy nevejde na místo, které jsem jim připravil, aby si mohli odpočinout, jak píše autor Listu Židům v 3,11.

Autor velebí Boží slovo jazykem Starého zákona. První a rozhodující vlastností Božího slova v našem úryvku je, že je „živé“. Přestože všechny další přívlastky označují spíš soudcovskou úlohu Božího slova, v prvním pojmenování se odhaluje základní a podstatná vlastnost Božího slova, to, co dělá Boha samého Bohem. Bůh jako Stvořitel, Zachovatel a Vykupitel je tak zde představen v protikladu proti bůžkům, kteří nemohou spasit. Takto odhalené Boží slovo není žádným prázdným slovem, ale slovem živým, protože v sobě nese život živého Boha.

Někteří exegeté vidí v zosobněném Božím slově odkaz na Ježíše Krista jakožto Boží slovo. Většinou se však výklady shodují v tom, že autorovi šlo spíš o konkrétní a činné Boží mluvení k člověku v dějinách, před kterým se člověk rozhoduje buď směrem ke spáse anebo k soudu. Boží slovo je zároveň zaslíbením, a zároveň nárokem, nikdy tedy není pro posluchače bez následků, jak nás o tom zpravuje Kniha proroka Izajáše (55,11):

Tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku,
ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.

Biblický obrat „Hospodin pravil“, Devar Adonai, nikdy neznamená, že by Hospodin učinil nějakou výpověď o tom, zda něco existuje či ne, zda je něco takové či onaké. Jde vždy o vyslovení stvořitelské moci, která vyžaduje pochopení a rozhodnutí, a následné jednání, a která sama je jednáním – vždyť Bůh stvořil svět svým slovem! Tím se dostáváme k dalšímu přívlastku Božího slova.

V našem překladu zní jako „plné síly“, v řečtině označuje v první řadě účinnost Boha, jeho působení. Kromě Božího působení jakožto Stvořitele a Zachovatele vyvolává toto slovo, energés, také představu přímého Božího zásahu, třeba v podobě zázraku. Účinnost Božího slova přímo vyplývá z jeho živosti a vyžaduje naše odpovídající jednání. Boží přísaha Izraelitům na poušti, že nikdy nevejdou do místa jeho klidu, je odvrácenou stranou skutečnosti, že Hospodin jim zaslíbil zemi k obývání. Když se podíváme na náš úryvek vcelku, zjistíme, že autor nechce v první řadě zdůraznit smrtelné působení živého Božího slova, onu odvrácenou stranu Božích zaslíbení. Spíše mu jde o to, dát jasně najevo, že žádné stvoření se nemůže skrýt před vševidoucím zrakem Boha, který pronikne i ta nejutajenější místa s ostrostí, předčící jakýkoli dvousečný meč.

Tím se dostáváme k další vlastnosti Božího slova: je ostřejší než každý dvojsečný meč. Tady ještě jasněji vyniká soudcovská Boží role, o které mluví například Jeremiáš (23,29) velmi dramatickým způsobem:

Copak mé slovo nepálí jako oheň – praví Hospodin – není jako kladivo, které roztlouká skálu?

Přirovnání Božího jednání k zacházení s mečem nalezneme na mnoha místech Starého zákona. Hospodin často nosí soudcovský meč, jak čteme třeba v Izajášově předpovědi (27,1):

V ten den Hospodin potrestá svým tvrdým, velkým a pevným mečem
leviatana, mrštného hada, leviatana, kroutícího se hada,
a zabije draka, který je v moři.

V Knize moudrosti (18,15nn) najdeme dokonce přímo srovnání Božího slova s mečem:

Tvé všemocné slovo seskočilo z královského trůnu z nebe jako nelítostný válečník do středu země, určené k záhubě. Jako ostrý meč neslo tvůj nezvratný rozkaz, a když tam dospělo, vše naplnilo smrtí. I když kráčelo po zemi, dotýkalo se nebe.

Proroka Izajáše (49,2) Hospodin musel přetvořit, aby snesl ostrost Božího slova, které měl hlásat:

Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl.
Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval.

Autor listu Židům píše, že Boží slovo proniká až tam, kde se dělí duše a duch, klouby a morek, a pronáší úsudek i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Nejde mu však o to, aby posluchači z nějakých anatomických popisů usuzovali na pojetí člověka, a ani my bychom neměli v tomto verši hledat, jak tenkrát člověk nahlížel sám na sebe, na své uspořádání. Autor chce dát především najevo pronikavou moc Božího slova, které je dost ostré na to, aby proniklo i natolik navzájem slitými skutečnostmi jako jsou duše a duch člověka. Tato představa je podpořena konkrétním obrazem kloubů a morku. Jinými slovy: Boží slovo pronikne až do nejhlubších oblastí člověka, dostane se až k nejtajnějším skulinám a k nejvnitřnějšímu morku lidské duše a lidského ducha. Bezprostředně se nám zde vybavují slova žalmu 139, ze kterého uvedeme některé verše:

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám nebo vstávám.
Slovo ještě nemám na jazyku: hle, už je znáš, Hospodine, celé.
Podivuhodná je pro mě tvá znalost, vznešená a nepochopitelná.
Kam se mohu uchýlit před tvým duchem, kam až utéci před tvou tváří?
I kdybych vystoupil na nebe, jsi tam, i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi!
Dokonale znáš mou duši, má podstata ti nezůstala utajena,
když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země.

Boží hluboké poznání člověka zde může spíš vyvolávat pocit bezpečí, jakoby se zrak žalmisty obracel spíš k počátku všeho, ke svému vlastnímu stvoření. Proto zde vnímáme určité mateřské rysy Boha. Když však v Listu Židům čteme, že Boží slovo pronáší úsudek i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími, autor obrací naši pozornost spíš na soudcovskou moc Boha, kterou uplatní na konci věků. Sloveso „pronášet úsudek“ v řečtině totiž přímo souvisí se slovem „soudce“. Před zrakem zosobněného Božího slova, stejně jako před zrakem samotného Boha-Soudce, je rozkryto všechno. Autor chtěl tímto veršem v myslích posluchačů zřejmě probudit vědomí, že Boží slovo může ucítit i nejjemnější hnutí nevěry či odpadu od víry v lidském nitru.

Z odpovědnosti před Božím slovem není vyňat žádný člověk. O tom velmi důrazně mluví následující verš našeho úryvku: Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, on vidí všechno jako nahé a odkryté, a jemu musíme skládat účty.

Nahotou se zde míní naprostá zjevenost toho, co je tělesnému oku neviditelné. Bůh je ten, komu musíme skládat účty, s kým máme co do činění. Boží slovo je v našem úryvku účinným stvořitelským činem, a současně zničujícím soudcovským rozsudkem. Z veršů, které předcházejí našemu úryvku, vyplývá, že tímto Božím slovem je v posledku evangelium, spásné volání, které míří na naši skrytou nevíru, a z ní nás chce zachránit.

Povšimněme si spolu s protestantským teologem Karlem Barthem, že toto Boží slovo, které je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč, činí z Krista bezbranného a zranitelného člověka. Božské „ano“ vůči člověku, které Ježíš zvěstuje v evangeliu, se může lidskou neposlušností změnit v Boží „ne“ na konci věků. Toto odmítnutí žádný člověk neslyší rád, protože může zpochybnit a vytrhnout samotné kořeny jeho existence. Ježíš nepřišel ztupit ani jednu stranu meče Božího slova proto, aby se líbil lidem – a už vůbec ne ve jménu lásky! Boží milost, kterou nám Ježíš z lásky zprostředkovává, se nám nemá stát pohodlnou milostí, milostí bez spravedlnosti.

Proto nezatvrzujme svá srdce, až uslyšíme jeho hlas. S důvěrou předkládejme všechna hnutí svého srdce a mysli Bohu, aby je uzdravil. Aby se stávala stále důvěrnějším souhlasem s Boží vůlí, stále živější odpovědí na volání jeho hlasu, který nás zve do spásy.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2