Žd 5,1-6

Alžběta Dvořáková

 

Druhým čtením následující neděle je text z Listu Židům 5,1-6, který přímo navazuje na druhé čtení z minulého týdne. Předchozí úryvek měl za cíl objasnit, že Ježíš prošel stejnými pokušeními jako my a obstál, a proto je schopen mít s námi soucit v našich slabostech. Právě to je také rozhodující pro jeho způsobilost být veleknězem. Téma Krista jako velekněze je v dnešním úryvku dále rozvedeno a prohloubeno. Ukazuje se, že podstatné rysy áronského čili levitského velekněžství nacházíme i u velekněžství Kristova, ale v pozměněné a přesahující podobě. To se týká dvou věcí. Jednak podmínky zmocnění k velekněžské službě – velekněz musí být vybrán z lidí a povolán Bohem. Druhým společným rysem je úloha velekněze, totiž přinášení obětí a schopnost soucitu s lidmi. Kristova služba je zde tedy představena jednak jako obdoba levitského kněžství, a jednak jako určitý protiklad vůči němu. V našem úryvku však autor nechtěl obhajovat legitimitu Kristova velekněžství za cenu toho, že by levitské velekněžství snížil. Spíš chtěl prohloubit a věroučně vysvětlit, v čem spočívá nově uchopený Kristův přínos pro křesťanskou obec, který představil v úryvku minulého týdne. Přečtěme si náš dnešní úryvek:

Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti i za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘, jak říká i na jiném místě: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘

Náš text by se dal rozdělit na dvě části. Ve verších 1-4 autor nastiňuje kritéria pravého velekněžství, a v pátém a šestém verši dokládá své úvahy z Písma. Podívejme se nyní podrobněji na první část našeho textu. Prvním kritériem velekněze je být vybrán z lidí a sloužit pro lidi. Stejný se má a vůbec může přimlouvat za stejné. Stejnost Ježíše s lidmi ve všem kromě hříchu je v Listu Židům důležitým předpokladem pro jeho velekněžství, jak čteme už ve verši 4,15: on sám byl vyzkoušen ve všem možné jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. V tomto smyslu není Kristovo velekněžství výjimkou, ale pravidlem: jako každý velekněz je vzat z lidí.

Velekněz je zástupce lidí v jejich záležitostech u Boha. Jedná se zde o vše, co se Boha nějak týká, a to vysloveně v kultickém a kněžském smyslu. Velekněz je pontifex, stavitel mostů. Každý velekněz přináší Bohu oběti k usmíření hříchů. V našem úryvku jsou to nekrvavé i krvavé oběti. Ve Starém zákoně jsou tyto oběti vyjmenovány vždy v opačném pořadí. Jak se má přinášet nekrvavá oběť, zvaná také přídavná, je popsáno ve Třetí knize Mojžíšově 6,12-16. Je to každodenní dar levitských kněží Hospodinu v podobě mouky osmažené na oleji, předložené Bohu ráno a večer. Mouka se spálí jako celopal spolu s vonným kadidlem. Přinášení krvavé oběti je ustanoveno ve Druhé knize Mojžíšově 29,38-42. Kněz má přinést každé ráno a každý večer jednoročního beránka jako zápalnou oběť. V našem úryvku z Listu Židům však není zdaleka jisté, že autor měl na mysli tyto dva konkrétní druhy oběti jako takové. Možná chtěl spíš tímto způsobem shrnout přinášení obětí jako celek. Jednoznačně důležitý je však účel přinášení obětí – a tím je usmíření hříchů.

Ze souvislosti celého Listu Židům vyplývá, že mluví-li autor o hříších své křesťanské obce, nemá ani tak na mysli hříchy všeobecně, ale spíš ten nejzávažnější hřích, kterým obec trpěla: hřích odpadnutí od Boha, zapření víry v Ježíše Krista. Autor chce své posluchače povzbudit tím, že stejným hříchem, kterým oni sami trpí, byli pokoušeni izraelité na poušti, všichni velekněží a dokonce Ježíš sám. Na našem místě má autor na mysli hříchy zaviněné slabostí, protože o hříších spáchaných úmyslně mluví na jiných místech a s pomocí jiných výrazů. Jasně to vyplývá z tvrdých slov ve verších 10,26-27: Neboť jestliže schválně hřešíme, když jsme už jasně poznali pravdu, není už možná oběť za hříchy, ale jen vyhlídka na soud a spalující oheň, který stráví odpůrce Boží.

Když autor píše o veleknězi, který přináší oběti za usmíření hříchů, může mít před očima liturgii židovského Jom Kippur, velkého Dne Smíření. Tato slavnost se koná u Židů dodnes jednou za rok, a je pokládána za den, kdy je nebe otevřené a Hospodin přijímá prosby za odpuštění hříchů. Dokud stál ještě jeruzalémský Chrám, velekněz v ten den jako jediný den v roce vcházel do velesvatyně a obětoval tam. Na tuto slavnost odkazuje verš 9,7:Avšak do druhého stánku (tj. do velesvatyně) smí vstoupit pouze velekněz, a to jen jednou za rok, a ne bez krvavých obětí, které podává za sebe i za přestupky lidu. Můžeme se tedy domnívat, že autor pokládá Jom Kippur za určitý teologický model toho, co se odehrálo v oběti Ježíše Krista na kříži a v jeho následném vyvýšení na nebesa. Velký pátek by pak byl křesťanským Jom Kippur, dnem velkého smíření. Podle verše 1,3 Ježíš na kříži vykonal očištění od hříchů, a jeho sebedarování je obětí, která vystačí jednou provždy.

Někteří biblisté jsou však názoru, že autor nemusel mít nutně na mysli žádný konkrétní obřad. Podle nich šlo spíš autorovi o to, přirovnat k Ježíšovu spásnému konání přinášení obětí všeobecně, a to zvlášť kvůli jejich účelu, kterým je usmíření za hříchy. Autor se tedy nepokouší o přesný popis nějakého židovského velekněžského obřadu. Usiluje spíš o zachycení toho podstatného, o co v židovské velekněžské službě jde, a chce to vyložit novým způsobem asi v tomto smyslu: v Ježíši Kristu máme mocného velekněze, který je skrze svou schopnost soucítění s lidmi řádným veleknězem. Stejně jako ostatní velekněží byl vzat z lidí a za lidi přinesl oběť, která je usmířením za hříchy.

V druhém verši čteme, že velekněz je schopen cítit soucit s chybujícími a bloudícími, protože sám je stejně podroben slabosti. To, že velekněz sám podléhá slabosti, mu umožňuje mít soucit s chybujícími a bloudícími. Protože musí přinášet oběť i za vlastní hříchy, chce-li obětovat za hříchy ostatních, je se svým lidem spojen velmi pevným poutem. Stojí v podstatě na stejné úrovni jako lid, a nemůže se na službě oběti podílet nezúčastněně. Ve verši 4,15 čteme o Ježíši tato slova: Náš velekněz není takový, který by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Slovo, použité v řečtině pro Ježíšovu schopnost soucitu se však liší od slovesa, použitého pro soucítění velekněze obecně. Tento rozdíl má jistě nějaký význam.

Jako hříšník stojí velekněz uprostřed společenství hříšníků. Kdyby svou službu konal nezúčastněně, stal by se z něj pokrytec. Protože však ví o vlastní slabosti a tudíž i o své odkázanosti na Boží milosrdenství, bude vykonávat svůj úřad s pokorou. Velekněžský ritus smíření kněz nevykonává ve smyslu nějakého sebe-spasení. V tomto obřadu je kněz prostředníkem a nic víc. Sejmutí hříchu a neštěstí skrze oběť je cestou, otevřenou Bohem samotným a jedině na Bohu závislou.

Stejné vědomí má i křesťanský kněz, když slouží eucharistickou bohoslužbu. Také on před proměněním vyslovuje modlitbu, ve které prosí o očištění od vlastních hříchů. Každý velekněz, který zná svou situaci, nebude tedy s hříšníky jednat z pozice nadřazenosti. Podle biblistů však nebude ani vyhledávat jejich bezprostřední blízkost, nedbaje na společenské konvence, jak to měl pravidelně ve zvyku Ježíš. Proto zřejmě autor použil jiné sloveso pro soucítění u Ježíše a jiné u velekněží.

Mluví-li se v našem úryvku o chybujících a bloudících, autor tak naznačuje, že se jedná o hříšníky, ale v tom nejmírnějším smyslu slova. Nevědomost a život v omylu neochrání před trestem, jsou ale polehčujícími okolnostmi. Jsou to hříchy, které lze napravit. Vlastně se jedná o klasické symptomy každého unaveného duchovního společenství: o nevšímavost k vznešené spáse (2,3), malý zájem o poslouchání kázání (5,11), zvyk opouštět společná shromáždění (10, 25). Takové neduhy lze však odstranit skrze Kristovu velekněžskou pomoc.

Aby byl velekněz řádným veleknězem, musí být vzat z lidí, ale kromě toho musí splnit ještě jednu podmínku, o které mluví čtvrtý verš: musí být jako Áron povolán od Boha. Také zde panuje na první pohled shoda s levitským velekněžstvím: to, co má Áron, má stejně i Kristus, je tedy řádný velekněz. Všude ve Starém i v Novém zákoně být povolán Bohem je čin Boží svrchované milosti. Na začátku třetí kapitoly Listu Židům (3,1) oslovuje autor svou obec takto: Svatí bratři, vám se dostalo účasti v nebeském povolání. Stejným způsobem i každý velekněz je povolán Bohem, což pro něj znamená, že vykonávání jeho úřadu a následné usmíření hříchů není výkonem jeho vlastní moci, ale závisí plně na moci Boží. Áron není v našem verši jmenován náhodou: jako Mojžíšův starší bratr představuje počátek a vzor levitského kněžství vůbec. Kdybychom chtěli shrnout první část našeho dnešního textu, řekli bychom, že autor chce podtrhnout, že Ježíšovo velekněžství není svévolné, ale odpovídá kanonické normě, která se používala od začátku dějin spásy.

Druhá část našeho textu chce oproti tomu ukázat Ježíšovo nebeské velekněžství ve vší jeho přesažnosti a jinakosti, a používá k tomu dva důkazní texty z Písma. Prvním odvoláním na Písmo je 7. verš 2. žalmu: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Druhý žalm se tradičně používal při obřadu intronizace nového krále Izraele. Na rozdíl od okolních kultur, kde byl panovník pokládán za Božího syna či přímo za Boha na základě svého původu, je zde nový král za Božího syna prohlášen Bohem. Náš výrok odkazuje na den slavnostního uvedení krále na trůn. Je chápán jako právní čin, ale také jako stvořitelské Boží slovo, skrze které král vstupuje do nové existence a stává adoptivním synem Boha. Toto dnes vyvyšuje krále do sféry Boží přítomnosti. V Novém zákoně se Ježíš stává Božím synem při čtyřech příležitostech: při křtu, na hoře proměnění, skrze zmrtvýchvstání a skrze své vyvýšení.

Druhým důkazem o přesahujícím charakteru Ježíšova velekněžství je citát ze žalmu 110,4: Ty jsi kněz navěky na způsob Melchisedechův. O Melchizedechovi, králi Šalemu, který byl současně knězem nejvyššího Boha, nás zpravuje První kniha Mojžíšova 14,16-18. Melchizedech přináší Abramovi chléb a víno a pronáší nad ním požehnání. Ježíš je zde přirovnán k Melchizedechovi, a autor tím chce zdůraznit nadzemskou, nebeskou povahu jeho velekněžství, které trvá – stejně jako Melchizedechovo – navěky. To lze vyčíst zejména z verše 7,3, kde se o Melchizedechovi říká: neuvádí se jeho otec a matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skončil; a tím vším se podobá Božímu Synu a zůstává knězem natrvalo. Tradice o Melchizedechově kněžství byla velmi rozšířená v antickém židovství. Filón Alexandrijský nazýval Melchizedecha veleknězem a v kumránských spisech je pokládán za soudce na konci věků a za královského mesiáše.

Oba žalmy patří k nejstarším královským žalmům a také byly od počátku křesťanství pokládány za hlavní mesiánské žalmy, vztahující se na Krista. V tomto směru vypovídá i List Židům. Autor chce povzbudit své posluchače k nové důvěře v Kristovo soucítění s námi, a zároveň v jeho schopnost sejmout z nás skrze svou velekněžskou službu naše hříchy. Proto se i my nechejme utěšit Ježíšem, který prožívá spolu s námi každou situaci našeho života, a očekává, že mu své hříchy budeme vždy znovu a s důvěrou skládat do rukou. Kristus se totiž jednou provždy obětoval, aby nám mohl poskytnout jistotu, že skrze něj budou naše hříchy odpuštěny vždy znovu.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6