Petr Chalupa
Pro šestou neděli v liturgickém mezidobí byl v cyklu A vybrán jako druhé čtení úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Text pochází z druhé kapitoly, uslyšíme šestý až desátý verš. Úryvek navazuje na předcházející verše druhé kapitoly, které v Pavlově dopisu uvedly důležité téma moudrosti. V Korintě se zřejmě nechali někteří křesťané oslnit lidskou moudrostí a výřečností. Apoštol se tedy zabývá tímto tématem, aby se jejich víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské (1 Kor 2,5). Podle těchto slov by se mohlo zdát, že Pavel moudrost úplně odmítá. Musíme připustit, že jako misionář se apoštol určitě nezabýval především moudrostí. Nejprve kázal v Korintě – jako všude jinde – o Kristově kříži. Když pak založil křesťanskou obec, učil v ní také o Boží moudrosti.
Proberme si postupně text celého nedělního úryvku.
Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena.
Tento verš by měl začínat slovy „přesto však učíme moudrosti“. Vždyť se Pavel předtím ohrazoval, že se v kázání nezabývá moudrostí. Moudrost, kterou má nyní na mysli, je však moudrostí Boží, nikoli lidskou. Lidská moudrost je záležitostí „tohoto světa“. Co však apoštol míní „tímto světem“? Názory odhalující dění na konci času v prvním a druhém století rozeznávaly dvě časová období světa. Čteme-li Pavlův text s ohledem na tyto názory, musí nastat nový věk. Pavel sice o něm nikde ve svých dopisech nemluví. Když však hovoří o moudrosti tohoto světa, jistě ji vidí v nedobrém světle. To by odpovídalo zmíněnému názoru, podle něhož je současný věk bezbožný, nastávající se však vyznačuje nezdolnou Boží mocí. „Tento svět“ je tedy předběžný a předběžná je i lidská moudrost. Do „tohoto světa“ patří rovněž vládcové. Také oni jsou předběžní a pomíjiví. Neříká se, kdy a jak budou zničeni. Důležitější je kritický pohled, podle něhož jsou sice vládcové tohoto světě moudří, jde ovšem o moudrost lidskou, nikoli Boží. Snad jsou vládcové spojováni s moudrostí proto, že moudrost se pěstovala ve vyšší vrstvě společnosti. Vládcové dokázali prosadit ve svých říších zákony, které zavazovaly všechny. Vedle tohoto politického výkladu je možné, že Pavel pomýšlí na démony, o nichž Pavel říká, že pomíjejí s tímto světem. Jde o Bohu nepřátelské mocnosti, které podle patnácté kapitoly tohoto Pavlova listu (1 Kor 15,24.26) musí na konci světa ustoupit Božímu království. Přítomný čas – jejich moc je už zlomena – ukazuje, že už zanikají, že už začali být zbavovány své moci a podmaňovány. Pavlem hlásaná moudrost nemá s těmito světskými silami nic společného.
Koho vlastně míní text množným číslem, když říká učíme moudrosti. Podle souvislosti můžeme pomýšlet na všechny křesťany. Množné číslo naznačuje, že celé společenství je odpovědné za to, co se v něm říká.
Adresáty Pavlovy nauky o moudrosti jsou ti nejpokročilejší, snad proto, že jejich moudrost byla odlišena od moudrosti světské. Nejpokročilejší neboli doslova „dokonalí“ jsou všichni, kteří přijali Božího ducha.
Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před lety pro nás předurčil k naší slávě.
Pravá moudrost pochází od Boha. Podle předcházejících Pavlových slov (1 Kor 1,24.30) není však touto Boží moudrostí nikdo jiný než ukřižovaný Kristus. Boží moudrost je tajemstvím a zůstává skrytá. To neznamená, že by byla vyhrazena jen úzkému okruhu zasvěcenců, ale Pavel tím chce říci, že není ničím jiným a vyšším než v Kristově kříži uskutečněný Boží úradek spásy. Taková moudrost může sice být věřícímu zjevená, ale neztrácí přitom charakter tajemství. Je neslýchanou a nepochopitelnou skutečností, která je právě pro své těsné spojení s křížem dostupná jen prostřednictvím zjevení. Zůstává tedy nedostupná mnoha lidem, kteří nedospěli k víře.
Podle těch, kdo se snaží odhalit tajemné věci na konci času, připravil Bůh moudrost už při stvoření světa a uchovává ji skrytou v nebi až do doby na konci všeho.
Koho se týká „naše sláva“? Zdá se, že Pavel myslí na korintské křesťany, na sebe a svého spolupracovníka Sosthena. Zmíněná sláva znamená spásu darovanou na konci. Jindy ji apoštol Pavel nazývá věčným životem nebo o Božím královstvím na konci světa.
Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali.
Vládcové „tohoto světa“ nerozpoznali Boží moudrost. Proto Ježíše Krista ukřižovali. Kdyby totiž Boží moudrost pochopili, neudělali by něco takového. Pojmem moudrost označuje Pavel mnohem víc než jen smírnou Kristovu smrt na kříži. Pomýšlí už na to, že Boží Syn přišel na tuto zem. Křesťané vědí o Božím Synu, nikoli však ostatní lidé, včetně jejich vládců. Bůh věděl od počátku, že jeho Syn bude ukřižován. Svým ponížením je však Boží Syn zároveň povýšen.
Ježíš Kristus je Pán slávy. Někým takovým může být jen jako Syn svatého Boha. Jeho sláva se podivuhodně ukazuje ve smrti na kříži. Podobně jako ve slávě přebývá Bůh, spočívá v ní také jeho Syn, Ježíš Kristus. Do této oblasti vstupují křesťané křtem, mají tedy účast na Boží slávě.
Těmi, kdo vládnou tímto světem, míní Pavel politické představitele. a to římské i židovské. I když neuvádí jejich jména, má nejspíš na mysli Piláta, Kaifáše a Veleradu.
Od nevědomosti politiků se apoštol vrací k tématu, o kterém píše. V čem spočívá moudrost jeho zvěsti?
Ale – jak stojí v Písmu – my zvěstujeme to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.
Slova – jak stojí v Písmu – naznačují, že Pavel cituje biblický text. Následující slova ovšem ve Starém zákoně nenajdeme. Po stránce významové má k nim nejblíže výrok z knihy proroka Izaiáše: Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká (Iz 64,3). Můžeme se také domnívat, že Pavlova slova pocházejí z nějakého mimobiblického spisu, nebo je apoštol znal z ústního podání.
Pavel tvrdí, že Boží moudrost zůstala nepoznaná. Pomocí zraku a sluchu poznáváme, co je dostupné těmto našim smyslům. V srdci pak podle biblické představy sídlil rozum.Údajný citát však nechce říci, že by žádné oko nikdy nespatřilo a žádné ucho nikdy neslyšelo, jako by Boží moudrost nepronikla do žádného srdce. Autor textu neprohlašuje, že by si žádný člověk nikdy neosvojil Boží moudrost. Chce však říci, že Boží moudrost zůstává lidem skrytá. Pomýšlí se přitom na lidi tohoto světa – spolu s jejich vládci. Ti neviděli, neslyšeli a nenechali proniknout do srdce to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Kdyby však žádný člověk nepřijal a nepochopil, co Bůh lidem připravil, nedokázali bychom vysvětlit, jak mohl Pavel a ostatní misionáři kázat o něčem zcela skrytém a nepochopitelném.
Křesťany označuje apoštol Pavel jako lidi, kteří milují Boha. Je nápadné, že láska k Bohu patří k víře v Ježíše Krista. Jestliže tedy žijí lidé, kteří Boha milují, můžeme se domnívat, že do nich Boží moudrost pronikla.
Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.
Věta Bůh nám to zjevil je v minulém čase. Snad šlo o chvíli křtu. Pavlovi, Sosthenovi – snad také ostatním misionářům a nakonec všem křesťanům – je zřejmé, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Nedosáhli však tohoto poznání vlastním úsilím o dosažení moudrosti. Boží moudrost zprostředkoval Boží duch. Podle Pavla je právě Duch schopen zkoumat a poznávat hlubiny Boží. „Hlubina“ vyjadřuje to, co zůstává bez působení Božího ducha lidem skryté. Podobně jako lze jen s obtížemi prozkoumat hlubiny mořské, lze hlubinu Boží poznat jen prostřednictvím Božího ducha. Tyto hlubiny netvoří protiklad vůči kříži, naopak, jsou s ním tajemně totožné. Poznání Božích hlubin si člověk nevynutí, nepronikne do nich ani rozumem či zbožností. Takové poznání mu může být pouze podivuhodně darováno Božím Duchem.
Některé Pavlovy úvahy nám mohou být dnes vzdálené. Žijeme v jiném kulturním ovzduší, než bylo prostředí korintských křesťanů během apoštolova života v prvním století po Kristu. Málokdo dnes usiluje o dosažení moudrosti, která by znamenala vykoupení vlastní silou. Zároveň se však pravé moudrosti nechceme vzdát. A tušíme správně, že se při hledání moudrosti nemůžeme vzdát Kristova kříže. Kdybychom chtěli postupovat takto, vyprázdnili bychom podstatu naší křesťanské víry. Když se přistihneme, že nám tyto věci zůstávají nejasné, můžeme si zároveň s nadějí uvědomit, že nás Boží Duch, kterého jsme přijali při křtu, postupně uvádí do tajemných hlubin živého Boha.