Kalendář akcí

<< Červen 2022 >>
PÚSČPSN
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Pa 29,11-12

Slavnost svatého Václava

Petr Chalupa

O slavnosti svatého Václava je vybrán jako mezizpěv po prvním čtení úryvek z První knihy Kronik. V Českém ekumenickém překladu se obě knihy Kronik objevují pod názvem Paralipomenon. Řecký výraz „paraleipomena“ bychom mohli do češtiny převést opisem, jehož smysl lze vystihnout jako „události, které byly vynechány, vypuštěny, přeskočeny“. Hned se nejspíš zeptáme: Kým a kde byly snad nějaké události vynechány, vypuštěny nebo přeskočeny? Odpověď nabízí seřazení knih ve sbírce celého Starého zákona. Knihy Kronik následují za knihami Samuelovými a Královskými. Doplňují tedy to, co se týče především krále Davida a jeho následníků na trůně v Jeruzalémě. Tyto události byly podle překladatelů těchto textů do řečtiny vypuštěny v knihách Samuelových a Královských. Židé označují tyto spisy doslova jako „události dnů“, tedy kroniky nebo letopisy.

Prvních devět kapitol První knihy Kronik tvoří různé rodokmeny. Začínají příznačně „od Adama“ a dostávají se k seznamu obyvatel Jeruzaléma v době po návratu z babylónského zajetí. V závěru se objevuje rodokmen Saulův a desátou kapitolu tvoří závěr Saulova života. Od jedenácté kapitoly se První kniha Kronik zaměřuje na Davida. Připomíná některé události, které už známe z knih Samuelových a nejvíce se zabývá přípravou ke stavbě chrámu. Druhá část poslední kapitoly cituje Davidovu modlitbu.

Úryvek, vybraný pro slavnost svatého Václava z této Davidovy modlitby, tvoří jedenáctý a dvanáctý verš. Zřejmě z důvodu zapojení tohoto textu do liturgie je vynecháno bezprostředně předcházející oslovení. Neznáme ani o situaci, v níž byla slova pronesena. Chceme-li však vybranému úryvku porozumět, je vždy užitečné brát v úvahu i text, který byl z různých důvodů vynechán. Desátý verš 29. kapitoly První knihy Kronik připomíná nejprve situaci:

I dobrořečil David Hospodinu před zraky celého shromáždění.

V předcházející kapitole se hned na začátku dozvídáme, kdo patřil do tohoto shromáždění (1 Pa 28,1):

David shromáždil do Jeruzaléma všechny izraelské předáky, předáky kmenů a předáky oddílů, kteří byli v králových službách, též velitele nad tisíci a nad sty i správce jmění a stád krále a jeho synů spolu s dvořany a bohatýry.

Pak David začíná svou modlitbu, a sice slovy, kterými dodnes začíná mnoho židovských modliteb:

David řekl: Požehnán jsi, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až na věky.

Úryvek, který budeme zpívat po prvním čtení, začíná následujícím, tedy 11. veršem 29. kapitoly:

Tvá je, Hospodine, velikost a moc, nádhera, lesk i vznešenost, neboť tobě patří všechno na nebi i na zemi.

David se v tomto chvalozpěvu klaní Hospodinu a oslavuje ho. Může nám to připomenout slova, kterými při slavení Eucharistie rozšiřujeme modlitbu Otče náš: „tvé je království i moc i slávy navěky“. Kdo chce Boha oslavovat, musí k němu mít posvátnou úctu a musí uznávat jeho velikost. Jde vlastně o slova, která se snaží vyjádřit nekonečnou Boží dokonalost. Hospodin nejen je veliký, mocný a slavný, ale podle biblického způsobu vyjadřování velikost, moc a sláva jsou doslova jeho, tvoří jeho podstatu. On je zdrojem a jádrem všeho skutečně slavného. Neodlučně k němu patří vše, co mu ve své chvále přisuzujeme.

Zastavme se u některých slov, jimiž se král David snaží vystihnout, jak Bůh přesahuje člověka. Ve své modlitbě hovoří o Hospodinově velikosti. Ta je nezměrná a nepochopitelná. Ve srovnání s ní je cokoli jiného jen malé a nicotné.

Dále se David ve své modlitbě zmiňuje o Hospodinově moci. Ta zastupuje jeho všemohoucnost, které nedokáže nic a nikdo vzdorovat. Veškerá moc tvorů je odvozena od moci Hospodinovy a závisí na ní.

K Božím „vlastnostem“ patří také nádhera. Bůh je tak velkolepý, že naše snaha oslavit ho srdcem, rty a životem, je vždy nedostatečná vzhledem k tomu, co by mu mělo náležet.

Lesk“ je září vítěze. Ten přesahuje všechno, je schopen podřídit si vše, jeho vítězství jsou nepochybná.

David pomýšlí také na Boží vznešenost. Touto „vlastností“ chce říci, že jako osoba je Bůh nevýslovný a nepřekonatelný.

I když si uvědomujeme, jak jsou naše vyjadřovací schopnosti omezené v úsilí vystihnout, kdo je Bůh, přece jen nemůžeme jen zmlknout. Král David je v tomto postoji příkladem. Ve své modlitbě pokračuje slovy:

Tobě, Hospodine, příslušní kralovat, ty jsi svrchovaně povýšený nade vším, od tebe je bohatství a velebnost.

Bůh vládne svrchovaně jako právoplatný vlastník všeho. Hospodinu náleží všechno na nebi i na zemi. Všechno stvořené se řídí jeho pokyny jako příkazy nejvyššího vladaře. On je hlavou všeho a v tomto postavení má být uctíván.

Zbožný král dále obměňuje, co je lidským jazykem jen obtížně vyjádřitelné:

Ty vládneš nade vším, v tvé ruce je síla a moc, z tvé ruky pochází všechna velikost a vláda.

Tato slova vystihují Hospodinův vliv a jeho působivost. Od Boha se odvozuje vše, co má hodnotu a čemu se prokazuje čest. Vladaři mají uznat, že si nic ze své velikosti nezasloužili, ale že ji obdrželi od Boha. Úctou vůči němu uznávají tuto skutečnost. Kdokoli je mezi lidmi považován za velikého, vděčí za svou velikost Bohu. Kdokoli se považuje za silného, přijímá sílu od Hospodina.

Na tomto místě si jasně uvědomujeme, proč byl tento text vybrán právě pro bohoslužbu o slavnosti svatého Václava. Král David se stal ve starozákonní tradici příkladem člověka, který se obracel v modlitbě k Bohu ve všech okolnostech svého života. Texty jeho modliteb v Písmu svatém byly po staletí vzorem, jakým způsobem se může člověk obracet k Bohu, ať už se nachází v jakékoli životní situaci. A zejména u lidí, kteří se pokládali za významné, byl jako východisko nezbytný takový vnitřní postoj, kterého jsme si všimli u krále Davida: Skutečně velký člověk vděčí za svou velikost Bohu.

Právě z takových duchovních základů vyrůstala Davidova modlitba, kterou můžeme v První knize Kronik sledovat i za vybraným úryvkem (1 Pa 29,13-18). Nejprve si všimněme, že vědomí Boží vznešenosti vede k chvále a oslavování:

Nyní, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno.

Král David si uvědomuje, že se nemodlí jen sám za sebe. Také v modlitbě je představitelem svého lidu.

Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary?

Člověk, který se v modlitbě obrací k svému Stvořiteli, dává nejen najevo, že vše, co má, od něho přijal. Zároveň si s vděčností uvědomuje, že obětí vlastně jen vrací přijatý dar.

Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.

Na skutečnosti, které jsou známé ze života svatého Václava, navazuje modlitba nad dary: Přinášíme, Bože, k oltáři dary z úrody naší země, jako to činíval svatý Václav, a prosíme tě: přijmi tuto naši službu a posiluj v nás lásku k tobě i k bližním, abychom ti sloužili jako on celým svým životem.

Během přinášení obětních darů na oltář vyznává kněz, že chléb a víno jsme přijali z Boží štědrosti. Tyto dary se pak pro nás stávají duchovním pokrmem pro věčnost.

My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín a naděje není. Hospodine, Bože náš, všechno toto množství, jež jsme připravili, abychom vybudovali dům tobě, tvému svatému jménu, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno.

Dokonce i nákladné přípravy k stavbě chrámu, který později postavil Šalomoun, vnímá král David jako obdarování od Boha, k němuž se v modlitbě obrací.

Následující část textu je příkladem propojení jednotlivce se společenstvím při modlitbě.

Poznal jsem, můj Bože, že ty zkoumáš srdce a že máš zalíbení v přímosti. Přinesl jsem všechny tyto dobrovolné dary z přímého srdce. A nyní vidím, jak radostně ti přináší dobrovolné dary tvůj lid, který je zde.

Nevíme přesně, jakým způsobem prosil svatý Václav za svůj lid. Můžeme však právem předpokládat, že s modlitbou krále Davida by se ztotožnil:

Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Izraele, našich otců, zachovej navěky to, co si tvůj lid ve svém srdci předsevzal, a jejich srdce si připrav pro sebe.

Modlitba po přijímání vyjadřuje nádherným způsobem společenství, které Bůh vytváří ze všech, kdo v kterékoli době směřovali svým životem k němu: Bože, přijali jsme z tvého stolu pokrm, který posiloval svatého Václava a všechny, kdo šli v jeho šlépějích; dej, ať síle tohoto pokrmu dojdeme k nebeské hostině a jsme s nimi spojeni navěky.