Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

2 Kr 4,8-16

Petr Chalupa

 

Pro 13. neděli v liturgickém mezidobí byl vybrán jako první čtení úryvek z Druhé knihy královské.

Úryvek je součástí vyprávění o zázracích proroka Elizea. – Český ekumenický překlad uvádí tohoto proroka jménem Elíša. Drží se přitom hebrejské podoby jména. Překlad Elizeus vychází z pořečtělé a polatinštělé formy prorokova jména. – V Druhé knize královské navazují tato vyprávění na předcházející příběhy proroka Elijáše. Oba, Elijáš i jeho žák Elizeus, byli osobnostmi, jež vynikly v 9. století před Kristem. Jejich jménem však není označena žádná ze starozákonních knih. Oba byli neúprosnými svědky Hospodina, Boha Izraele. Obhajovali ho jako jediného Boha navzdory náboženské politice izraelských králů, mezi jejichž poddanými bylo nemálo vyznavačů Bála. Jestliže král chtěl být panovníkem všech, neubránil se ústupkům ve vztahu k uctívání Bála. Jako kritikové těchto postojů byli proroci pronásledováni. Ve vyprávěních o Elijášovi a Elizeovi jsou typicky a obecně zachyceny protiklady, jež vyvstávaly mezi králem a prorokem, státem a Bohem, politickým násilím a nábožensky požadovanou spravedlností, mezi Hospodinem a Bálem.

Elijáš a Elizeus jsou nejen mluvčími Boha, ale konají také zázraky. Pomocí zázraků oslovuje Bůh svědky určité události. Proto mají tyto tradice zvláštní význam pro evangelia. Zprávy o Ježíšových slovech a činech jsou často sestaveny podle vyprávění o Elijášovi a Elizeovi. Z pohledu evangelisty zpřítomňuje tedy Ježíš ve své době Elijáše a překonává jej. Je zaslíbeným, větším prorokem – dokáže totéž nebo ještě víc než Elijáš a Elizeus.

Většinu textu 4. kapitoly bychom mohli nadepsat slovy „dvojí darování syna.“ Žena ze Šunemu je bezdětná. Její muž je starý, není už naděje, že by mohla mít děti. Prorok jí zaslíbí syna, kterého porodí. To je hlavním obsahem našeho úryvku. Jakmile pak dítě zemře náhlou smrtí, Elizeus je vrátí k životu. Lze říci, že matce daroval dítě podruhé.

Věnujme se nyní podrobněji úryvku ze 4. kapitoly Druhé knihy královské – od 8. po 16. verš:

Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: „vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“

Tyto verše popisují pohostinnost ženy ze Šunemu vůči proroku Elizeovi. Vesnice Šunem leží v Jezreelské nížině uprostřed úrodné roviny na izraelském severu, nedaleko hory Tábor. Důvodem ženiny pohostinnosti je její víra v proroka jako svatého Božího muže. Tato víra se často prakticky projevuje jako pohostinnost – propůjčením malé světničky, jež prorokovi pomáhá na jeho cestách. Světnička je pokojík, postavený na přízemním domě s rovnou střechou. Člověk se do něho mohl uchýlit a nebyl rušen provozem v domě. Byl to nejsoukromější prostor domu.

Když tam zase jednou Elizeus přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam.

 Následující verše v neděli neuslyšíme. Přesto je dobré poslechnout si je. Možná pochopíme, proč byly z lekcionáře vypuštěny.

Elizeus řekl svému služebníku Gechazímu: „Zavolej tu Šunemanku!“ Zavolal ji a ona před něj předstoupila. Pravil mu: Řekni jí: „Hle, staráš se o nás se vší péčí. Co bych pro tebe mohl udělat? Mám se za tebe přimluvit u krále nebo u velitele vojska?“ Odpověděla: „Bydlím spokojeně uprostřed svého lidu.“

Pohostinná žena nepřímo odmítá první prorokův projev vděčnosti. Jestliže si blíže všimneme, co prorok nabízí, neubráníme se dojmu, že autor textu se vysmívá významu krále a velitele vojska. Mohou být mocní a jako pronásledovatelé – například prorokovi – nebezpeční, nicméně pro pohostinnou ženu neznamená přímluva u nich vůbec nic.

Neujde nám ani zvláštní způsob, jakým prorok hovoří se ženou: prostřednictvím svého služebníka. Zřejmě nebylo v té době považováno za vhodné, aby „Boží muž“ mluvil přímo se ženou. Patriarchální prostředí mnoha starozákonních textů se zde silně hlásí ke slovu.

Elizeovi se podaří správně projevit vděčnost až na druhý pokus:

 Elizeus se otázal: „Co bych pro ni mohl udělat?“ Gechazí odpověděl: „Nemá přece syna a její muž je už starý.“ Elizeus mu řekl: „Zavolej ji!“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“

Elizeus jedná podobně jako božský host u Abrahama, jenž mu a oběma jeho průvodcům prokázal pohostinnost (Gn 18,1-15). Odměnou pro staré manžele, Abrahama a Sáru, bylo zaslíbení syna. Děti byly požehnáním a jistotou ve stáří. Měly také zabránit, aby staří lidé nezůstali na konci života osamocení.

Zaslíbit něco je Boží záležitostí, na které se však prorok Elizeus podílí. Prorok má přístup ke skrytým Božím myšlenkám. Navíc je o něm řečeno, že to, co sváže na zemi, bude svázáno i na nebi. To znamená, že obdržel od Boha moc slíbit něco ve jménu Božím a učinit rozhodnutí, k nimž se zavazuje sám Bůh. Bůh uskutečňuje zaslíbení svého proroka, protože prorok a Bůh jsou jedno. Chtějí totéž.

Prorok Elizeus je ve čtení vzorem pomazaného Ježíše. Elizeus mohl na místě Božím slíbit, co Bůh potvrdil. Mnohem víc dokáže Ježíš, který je víc než prorok. Podobně jako prorok chce Ježíš, co chce Bůh. Uskutečňuje myšlenky Boha, svého Otce. Takto Otec plní také jeho myšlenky.

Tajemství prorockého poslání se na tomto místě jeví jako sebesdílení Boha prorokovi, kterého Bůh činí svým důvěrníkem. Prorok získává schopnosti, jež jsou jinak vyhrazeny Bohu. Prorok má charakter svátosti, to znamená, že je na zemi osobou, jejímž prostřednictvím se lidé dostávají do větší Boží blízkosti, než by tomu bylo prostřednictvím jiných lidí nebo věcí. Ve slovech proroků nasloucháme skutečně Božímu slovu, ačkoli zůstává lidským slovem proroka. Lze však v něm vnímat slovo Boží. Prorok může působit v Božím jménu a je si jist, že Bůh potvrzuje a provádí jeho prorocké působení. Prorok i Ježíš jsou sjednoceni s Bohem. Chtějí, co chce On, a smýšlejí, jak smýšlí On.

Pohostinnost vůči prorokovi je konkrétním znamením víry v něho. Nemůže zůstat bez odměny. Štědrost, prokázaná cizímu prorokovi, se stává kořenem, ze kterého vyrůstá rodina. Víra se hned stává praktickým činem – přijetím Božího posla. Z tohoto činu na základě víry vzniká nová skutečnost, která rozvíjí život: syn, který je zárukou trvání rodiny v budoucnosti. Víra nezůstává bez plodů. Vyprávění ukazuje, jaké nese plody. Bůh s ní spojuje plodnost tam, kde lidsky viděno již všechno odumřelo. Narození syna je proto znamením plodnosti, kterou Bůh vkládá do činu, vycházejícího z víry, který přesahuje lidské schopnosti.

V úryvku Matoušova evangelia uslyšíme v neděli mimo jiné Ježíšova slova: „Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok“ (Mt 10,41). Epizodu z Elizeova života můžeme chápat jako příkladné naplnění této zásady. Budoucnost člověka, který otevírá své srdce Bohu a jeho vyslanci, spočívá v Božích rukou.

Která témata našeho krátkého úryvku mohou být důležitá?

Prvním je nepochybně pohostinnost. Na Východě byla a dodnes je velmi ceněna. Bohatá žena ze Šunemu nabízí proroku Elizeovi posilnění a přístřešek na jeho cestách, jež konal z Božího pověření. Pokojík pro Elizea je na tehdejší poměry přepychově vybaven. Odpovídá to ženinu přesvědčení: tento člověk je Boží muž. Skrze něj může získat požehnání celý dům. Také Ježíš se nechal pohostit u svých přátel. Pohostinnost uznával a doporučoval jako vzácnou hodnotu. Svým hostitelům slíbil odměnu.

Druhým tématem je účinnost Božího slova. Proroky předávané Boží slovo působilo s jistotou. Elizeus nemluví do větru. Jestliže něco slíbí, stane se to – nehovoří na základě své síly, ale jako Boží vyslanec. K nám se Boží slovo dostává jako vtělené v Ježíši Kristu. Na něho, Boží slovo, se můžeme zcela spolehnout. On vede k naplnění život těch, kdo k němu lnou.

Jako třetí téma se nabízí sociální rozměr Božího slova. Nejde o abstraktní nauku. Hlásání musí vždy brát v úvahu lidskou nouzi. Elizeus se zajímá o ženin zármutek. Slibuje pomoc v nejdůležitější záležitosti. – Nedokážeme činit zázraky. Útěchu Božího slova však můžeme zprostředkovat vždy.

Na závěr se krátce zastavme u našeho vztahu k dítěti. Bezdětnost trápila ženu ze Šunemu. Nemít děti bylo tehdy považováno za hanbu. V zemích, které řadíme k takzvanému třetímu světu, je samozřejmé mít co nejvíc dětí. Snad především pro zajištění ve stáří. Děti však jsou chápány jako vzácná hodnota v životě muže a ženy. Snad bychom se přece jen mohli něčemu naučit od hmotně chudobnějších lidí třetího světa: prostředí, vstřícné vůči dětem, předchází mnoha problémům v lidské společnosti.