Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

2 Tm 1,8-11

Marie Klašková

 

Příští neděli, to je druhou neděli postní, uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Druhého listu apoštola Pavla Timoteovi.

Tento dopis je jednou ze tří takzvaných pastorálních epištol. Vedle něho do této skupiny řadíme také První list Timoteovi a list Titovi. Zůstává předmětem odborné diskuse, zda je autorem těchto listů svatý Pavel. V listech je zmíněno mnoho podrobností z Pavlova života, tyto epištoly sledují také Pavlovu teologii. Vyskytuje se v nich mnoho slov, která Pavel v ostatních listech nepoužívá – jsou také psány poněkud jiným stylem než ostatní Pavlovy dopisy. Tyto listy byly napsány pravděpodobně v letech 65 – 67. Jsou adresovány nejbližším Pavlovým spolupracovníkům Timoteovi a Titovi. Timoteus provázel Pavla od jeho druhé misijní cesty a Titus mu často sloužil jako posel pro jiné křesťanské obce. Oba dva Pavel pomazal na biskupy. Timotea v Efezu a Tita na Krétě. V pastýřských listech je povzbuzuje v jejich těžké službě a dává jim instrukce, jak posílit pravověrnost mladé církve, kterou ohrožovaly nejrůznější bludy.

Tato kniha Nového zákona má pouze čtyři kapitoly. Podle nich ji můžeme také jednoduše rozčlenit. První kapitola, ze které pochází dnešní úryvek, začíná pozdravem, díkůvzdáním a výzvou Timoteovi. Druhá a třetí kapitola upozorňuje na falešné učitele. Ve čtvrté kapitole najdeme Pavlova slova na rozloučenou. Jako nadpis pro celý tento list bychom mohli použít desátý verš první kapitoly, kterým se budeme mimo jiné zabývat v našem dnešním pořadu: „On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu“ (2 Tim 1,10).

Když jsme si přiblížili souvislosti vzniku a autorství Druhého listu Timoteovi, věnujme se nyní úryvku, který je vybrán pro příští neděli.

Autor mluví k Timoteovi, který byl pravděpodobně poněkud skleslý, protože kolem sebe a sám na sobě neustále zažíval pronásledování – jak od pohanů, tak i od Židů. Apoštol mu dodává odvahy a povzbuzuje ho. Říká mu: Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu (2 Tim1,8). Sloveso – ´nestydět se´ – opakuje pak ve 12. verši: „Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12), a ve verši 16.: „Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy“ (2 Tim 1,16). Autor tedy Timotea vybízí, aby se nestyděl, neměl ostych a strach vydávat svědectví o Ježíši Kristu.

Vybízí také Timotea, aby se nestyděl za Pavla, který je vězněn jako zločinec. Dočteme se tom v další části osmého verše našeho dnešního úryvku: Ani za mne, jeho vězně, se nestyď…“ (2 Tim 1,8). Apoštol Pavel se za své uvěznění nestydí. Je vězněn pro Krista a to považuje za výsadu. V listu Efesanům píše: „Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem“ (Ef 4,1). Svým uvězněním se apoštol Pavel „chlubí“ také v dalším listu z vězení, v listu Filemonovi. Otevřeně říká: „Já Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše“(Flm 1,9). Pavel jako statečný voják Ježíše Krista musí ochotně trpět pro evangelium. Apoštol Pavel byl vězněn pravděpodobně několikrát. Skutky apoštolů píší o jeho dvouleté vazbě v Římě: „Když jsme přišli do Říma dostal Pavel dovolení, že může bydlet v soukromém bytě s vojákem, který ho bude hlídat.… Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě“ (Sk 28,16.30). Z tohoto vězení také podle tradice napsal některé ze svých listů. Jsou to listy Efesanům, Filipanům, Kolosanům a Filemonovi. Odborníci vedou neustále diskusi o tom, zda všechny tyto listy napsal sám apoštol Pavel nebo některý z jeho žáků. Pavel se však na několika místech ve svých listech zmiňuje o tom, že je spoután řetězy a okovy. Čteme tak například ve Skutcích apoštolů: „Velitel přistoupil k Pavlovi, zatkl ho a rozkázal vojákům, aby ho spoutali dvěma řetězy“ (Sk 21,33). Skutky apoštolů píší také o důvodu, pro který je Pavel spoután okovy: „Vždyť jsem v těchto okovech pro to, v co Izrael doufá“ (Sk 28,20). Je tedy uvězněn kvůli mesiáši, kterého Izrael očekává a kterého Pavel poznal v Ježíši Kristu.

Apoštol Pavel vybízí Timotea a jeho prostřednictvím všechny, kteří uvěřili v Ježíše Krista, aby se nevzdávali, ale aby trpělivě snášeli utrpení, které na ně doléhá. Timoteovi radí: „… snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh (2 Tim 1,8). Bůh dává sílu k veřejnému vyznání víry a také ke snášení utrpení, které z takového postoje často plyne. V Bohu má být zakotvena naše naděje a důvěra, protože jeho moc a jeho vůle se na nás projevila. Bůh poslal na svět svého syna „který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám Bůh daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2 Tim 1,9). Ježíš nás svou smrtí spasil a tak nás zachránil. K povolání a vyvolení nedošlo pro naše zásluhy, ale čistě z Boží dobroty. Svatý Pavel v listu Titovi všem věřícím připomíná: „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování“ (Tit 3,5). Podobně čteme také v listu Římanům: „Boží vyvolení…nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává…“ (Řím 9,11-12). Pavel tedy jasně píše, že vykoupení se nedá zasloužit ani získat dobrými skutky. Dar víry a spása, kterou nám přinesl Ježíš Kristus, se má osvědčit ve skutcích lásky. Čteme tak v listu Galaťanům: „Rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou“ (Gal 5,6).

Jsme tedy povoláni Boží milostí, která nám byla dána v Kristu Ježíši, neboť všichni lidé „zhřešili a jsou daleko od Boží slávy, jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Řím 3,23-24). Tyto úryvky o vyvolení a ospravedlnění, které nacházíme v dnešním úryvku z Druhého listu Timoteovi, ale také v listu Titovi a jiných Pavlových listech, poukazují na vliv pavlovské teologie, která je nejvíce rozvinuta v listu Římanům. Těm, kdo se modlí Denní modlitbu církve, se při myšlence na předurčení před věky jistě vybaví novozákonní kantikum z listu Efesanům: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a neposkvrnění. V lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“ (Ef 1,4-5). Bůh nás tedy svou milostí obdaroval už od věčnosti. Tato skutečnost se zjevila příchodem jeho syna Ježíše Krista na tento svět. V našem úryvku čteme: Z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu (2 Tim 1,10). Jeho příchod znamenal „zjevení“, náš zachránce se nám ukázal. Pro naše vykoupení se vydal až do krajnosti. Apoštol Pavel nám to připomíná slovy: „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích“ (Tit 2,14). Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením zlomil moc smrti. Díky němu nám všem, kteří v něho věříme, zazářilo světlo naděje na nepomíjivost a život věčný. V listu Židům je psáno: „…svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrti vládne, totiž ďábla, a tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví“(Žid 2,14-15).

Vraťme se ještě na chvíli k pojmu zjevení. První křesťané očekávali brzký příchod vyvýšeného Ježíše Krista. Hovořili o něm také jako o zjevení Ježíše Krista. Náboženské představy o zjevení – řecky epifanii – hrály významnou roli v císařském kultu pohanské antiky. Odtud byl pravděpodobně tento pojem převzat a upraven tak, aby sloužil evangeliu. Pastorální listy chápou zjevení ve smyslu působení Boží spásy na lidi. V listu Titovi například čteme: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem“ (Tit 2,11) nebo „ukázala se dobrota a láska našeho spasitele Boha“ (Tit 3,4). Náš úryvek také tvrdí, že se „už nyní“ ukázala Boží milost. K dovršení spásy však dojde teprve v budoucnosti, v době, kterou stanoví Bůh. Bude se krýt s příchodem našeho Pána Ježíše Krista, který vykoná soud nad živými i mrtvými a do svého nebeského království přijme všechny, kteří jeho zjevení toužebně očekávají. Pak se naplní „blažená naděje“, která je zakotvena v Bohu. Spásonosné Boží působení skrze Ježíše Krista bude zjevné celému světu.

Bůh tedy provádí svůj plán spásy prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista. O životě mesiáše nám vypovídají evangelia. Věrným hlasatelem radostné zvěsti neboli evangelia byl apoštol Pavel. Sám o sobě říká: „K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem“ (2 Tim 1,11). O trojím ustanovení – za hlasatele, apoštola a učitele – hovořil autor už v Prvním listu Timoteovi: „Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví … učitelem pohanů ve víře a v pravdě“ (1 Tim 2,7). Bůh Pavla povolal na jeho cestě do Damašku. Ustanovil ho hlasatelem a apoštolem své radostné zvěsti, protože spása se týká všech lidí. Proto musí být evangelium hlásáno všem lidem a všem národům na celé zemi. Pavel byl povolán zejména za apoštola pohanů.