Marie Klašková
V neděli budeme při bohoslužbě slavit Seslání Ducha svatého. Proto se dnešní téma našeho pořadu Bible v liturgii věnuje Duchu svatému ve Starém i Novém zákoně.
Boží Duch není ještě ve Starém zákoně zjeven jako osoba, ale jako Boží síla, která proměňuje lidskou osobnost tak, že je schopna výjimečných činů. Ty sloužily k upevnění lidu ve věrnosti Hospodinu. Duch vychází z Boha, vede k němu, a proto je nazýván Duchem Božím, nebo také Duchem svatým.
Pro Ducha má hebrejština výraz „ruach“. Tento termín však ve Starém zákoně označuje nejen vánek, dech a dýchání, jak o tom čteme například v knize proroka Izajáše: „Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí.“ (Iz 42,5). Toto slovo také vyjadřuje životní princip neboli takzvaného „ducha života“. Při potopě říká Bůh Noemovi: „Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž jedech života.“ (Gn 6,17). Hebrejské slovo „ruach“ má ještě mnoho jiných významů. Bývá překládáno také jako horlivost, pohotovost k umění, zloba,… Jak jsme si tedy již řekli, je mnoho druhů ducha. I Bůh má ducha a duch tvoří jeho podstatu. „Hospodin řekl: Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat“ (Gn 6,3). Další zmínku o Božím duchu máme v knize proroka Izajáše: „Kdo změřil Hospodinova ducha a byl mu rádcem a vedl ho k poznání?“(Iz 40,13). „Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého ducha,…“ (Iz 63,10). Nikde ve Starém zákoně není řečeno, že Bůh je duch. Všude se však jasně píše o tom, že Boží svět je světem duchovním – na rozdíl od světa lidského.
Položme si nyní otázku: Jak Bůh dává lidem svého ducha? Způsobů, které jsou popsány v Bibli, je mnoho. Některé z nich si dnes přiblížíme. Ve Druhé knize Kronik čteme, že „duch Boží vyzbrojil Zekarjáše, syna kněze Jójady“ (2 Pa 24,20). Podobně se píše v knize Soudců: „Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův a on zatroubil na polnici“ (Sd 6,34). Nyní jsme si přiblížili dva texty, ve kterých se píše o vyzbrojení Božím duchem. Kdybychom však otevřeli původní hebrejský text, nečetli bychom tam o vyzbrojení, ale o oblečení Božím duchem – podobně jako si člověk obléká šaty.
Bůh také vkládá svého ducha do nitra člověka. Čteme například o Mojžíšovi:„Kde je ten, jenž do nitra mu vložil svatého ducha svého?“ (Iz 63,11). Také v knize proroka Ezechiela čteme nám všem jistě dobře známý verš: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha“(Ez 36,2-27). Všimněme si formulace „do nitra vám vložím svého ducha“. Tento duch bude vložen do člověka a způsobí jeho obrácení, poslušnost vůči Božím nařízením.
Duch Boží může být na člověka také vylit. Tuto formulaci používá prorok Izajáš: „Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa“ (Iz 32,15). Hospodin říká: „Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou“ (Iz 44,3). V knize proroka Ezechiela čteme velmi sympatický výrok a příslib: „Svou tvář už před nimi nebudu skrývat, neboť jsem vylil na dům izraelský svého ducha, je výrok Panovníka Hospodina“ (Ez 39,29).
Hospodinův Duch se předává také vkládáním rukou. O této formě najdeme mnoho zmínek v Novém zákoně. Ve Starém zákoně je tento způsob předání ducha popsán v Páté knize Mojžíšově: „Jozue, syn Núnův, byl naplněn duchem moudrosti. Mojžíš totiž na něho vložil své ruce“ (Dt 34,9).
Hospodin tedy svým duchem vyzbrojuje člověka, vkládá mu do nitra svého ducha a vylévá jej na lidi žijící na zemi. Jeho duch je předáván také vkládáním rukou. Tento duch je vždy darem Božím. Člověk si jej nemůže přivlastnit jako nějaký kus svého majetku.
Působení Božího ducha se ve Starém zákoně projevuje různě. Samsonovi dává velkou fyzickou sílu: „Tu se ho zmocnil duch Hospodinův, že lva holýma rukama roztrhl jako kůzle“ (Sd 14,6). Také jiní soudci dostávají pomocí Božího ducha velkou sílu k vítězství nad nepřáteli a k záchraně Božího lidu. Mezi nimi si připomeňme třeba soudce Otníela, na kterém „spočinul duch Hospodinův a on se ujal soudu nad Izraelem. Vytrhl do boje a Hospodin mu vydal do rukou aramejského krále Kúšana Rišátajímského“ (Sd 3,10).
Boží Duch vnukal lidem, co mají prorokovat. „Tak spočinul duch Boží na Saulových poslech a také oni upadli do prorockého vytržení“ (1 S 19,20). Proroci byli inspirovaní Božím duchem při svých proroctvích. Takzvaný třetí Izajáš píše: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušeným srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně…“ (Iz 61,1-2). Tento duch vede také člověka, naplňuje ho moudrostí a uměním. Tak čteme o Besaleelovi, o kterém Hospodin říká: „Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla, aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí, opracovávat kameny pro vsazování a obrábět dřevo k zhotovení jakéhokoliv díla“ (Ex 31,3).
Dříve než se budeme věnovat Duchu v Novém zákoně, všimněme si ještě jedné zmínky o Božím duchu v prvních verších První knihy Mojžíšovy, která začíná slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gn 1,1), a dále pak pokračuje: „Nad vodami vznášel se duch Boží“ (Gn 1,2). Duch se vznáší. V tomto pohybu vidí vykladači zbytek chaotických prvků před stvořením. Toto vznášení je pohyb, který nelze spatřit – podobně jako vzduch nebo vítr.
Zatímco ve Starém zákoně máme pouze dvakrát zmínku o Duchu svatém, a to v knize Izajáš: „Kde je ten, jenž do nitra mu vložil svatého ducha svého?“(Iz 63,11) a v žalmech: „Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatéhomi neber“ (Ž 51,13), Nový zákon píše o Duchu svatém daleko častěji. Ve Starém zákoně je tímto termínem označen odpouštějící a usmiřující se Bůh.
Mezi evangelisty mluví nejčastěji o Božím duchu Lukáš. Duch svatý je důvodem Ježíšovy existence, protože působil už při jeho početí: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“ (Lk 1,35). V Matoušově evangeliu čteme o této události jinými slovy: „Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého“ (Mt 1,18). Duch se viditelně projevuje při Ježíšově křtu: „Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho“ (Mt 3,16). Ježíšovým křtem začíná ve světě věk Ducha svatého, začíná nové stvoření. Naplněn Duchem se Ježíš odebírá na poušť. Duch ho vodí po poušti: „Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu. Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel“ (Lk 4,1-2). V jeho moci se pak vrací do Galileje. Ježíšova doba se ukazuje jako epocha, kterou určuje jedinečným a zásadním způsobem Duch svatý. Zpočátku je však výhradně spojen s Ježíšem Kristem. Teprve po jeho smrti a vzkříšení je dán i těm, kdo v něj uvěří, církvi. Když se Ježíš zjevil apoštolům v Jeruzalémě, dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého“ (J 20,22). Ve svatodušních událostech se splnilo Ježíšovo zaslíbení. Seslání Ducha svatého na apoštoly, jak je popsáno ve druhé kapitole Skutků apoštolů, jsme se věnovali v pondělním pořadu Bible v liturgii.
Duch svatý uschopňuje ke spolehlivému svědectví o Kristu, umožňuje prorockou řeč, vede učitele, dává nové impulsy. Apoštolé, vedeni Duchem svatým, ustanovují církevní obce a jejich představené a starší. Je to také Duch, kdo dává věřícím odvážná slova při obraně a sílu při pronásledování. Také pohané mohou dostat Ducha svatého a stát se tak součástí církve. Prvním z nich byl Kornélius: „Když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratři židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého“ (Sk 10,44-45).
O tom, co je dílem Ducha svatého, se zmiňuje evangelista Jan. Duch svatý„přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud“ (J 16,8). Největším darem Ducha svatého je vedle víry a naděje také láska, na níž je vybudováno církevní společenství. O tom, jaká je láska, se dozvíme hlavně z Prvního listu Korinťanům, ze třinácté kapitoly. Připomeňme si jen třináctý verš: „A tak zůstává víra, naděje, láska. Ale největší z té trojice je láska“ (1 Kor 13,13). Na člověku se také může projevovat ovoce Ducha svatého, které je blíže popsáno v listu Galaťanům: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal 5,22-23).
Duch svatý je v církvi předáván vzkládáním rukou. Tuto praktiku přejala prvotní církev ze Starého zákona. Již jsme si dnes říkali, že Mojžíš vkládal ruce na Jozua, a tak mu předával Božího ducha. Také Ježíš vzkládal ruce na děti, které byly kolem něho: „Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim“ (Mk 10,16). Vzkládání rukou bylo vždy spojeno s modlitbou za vylití Ducha svatého i za přijímajícího člověka. Připomeňme si v této chvíli události, které se staly při obrácení apoštola Pavla. „Ananiáš šel, vstoupil do toho domu,vložil na Saula ruce a řekl: Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán, ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě. Chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým“ (Sk 9,17). Přijetí Ducha svatého však není omezeno jen na vzkládání rukou. V Lukášově evangeliu čteme také: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13). Přijetí Ducha svatého tedy není omezeno jen na svátost křtu a biřmování, ale prosme o něj stále, zvláště pak tuto neděli. Vždyť přece Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí, tedy i nám!