Petr Chalupa
Příští neděli končí liturgický rok slavností Ježíše Krista Krále. Jako první čtení uslyšíme úryvek ze 34. kapitoly knihy proroka Ezechiela. Chceme-li lépe porozumět tomuto úryvku, je dobré vzít v úvahu souvislost celé 34. kapitoly. Ezechiel znázorňuje své poselství obrazem pastýřské péče. Při postupné četbě celé prorocké knihy dostává jeho zvěst charakter zaslíbení spásy, počínaje touto kapitolou. V předcházejících kapitolách hlásal neštěstí svému národu i cizím národům. Je velmi pravděpodobné, že text 34. kapitoly vznikl po zničení Jeruzaléma Babyloňany v roce 587 před Kristem. Lidem, žijícím ve vyhnanství, bylo třeba objasnit, proč došlo k národní katastrofě – bylo nutné povzbudit jejich naději do budoucnosti. Obraz pastýře a stáda se pokouší poukázat na bídnou situaci národa, zároveň však slibuje šťastnou budoucnost pod Boží ochranou a za Božího vedení. Obrazu pastýře používá rovněž prorok Jeremjáš (Jr 23,2-6). Někteří vykladatelé se domnívají, že Ezechiel znal Jeremjášův text, který mu posloužil jako předloha.
34. kapitola je Boží řečí k prorokovi. Člení se na dvě části, v každé z nich se objeví nejprve odsuzující slovo a pak slovo o spáse. V první části jsou adresáty pastýři Izraele, kteří jsou káráni, že nesplnili svou úlohu. Ve druhé části je osloveno stádo, vytýká se mu nesprávné jednání v sociální oblasti. Proto se sám Bůh postará o právo a spravedlnost.
Poslechněme si některé věty z první části, abychom pak lépe porozuměli úryvku, vybranému pro nedělní liturgii.
Synu člověka, prorokuj proti pastýřům Izraele. Řekni jim: Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Sytili jste se mlékem, odívali vlnou, vykrmená zvířata jste zabíjeli, ale stádo jste nepásli. Neposílil jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládali silné.
Nedbalí a sobečtí pastýři budou proto sesazeni:
Hle, já přijdu na pastýře, vymáhat budu své stádo z jejich rukou, zbavím je pasení svého stáda, nebudou pastýři pást sami sebe.
Sám Bůh pak nastoupí jako jediný pastýř na jejich místo. Zde začíná úryvek, který zazní při mši svaté v neděli:
Tak praví Pán, Hospodin: Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho.
Slova, kterých používal posel, aby odlišil od své řeči zvěst, kterou měl předat, naznačují, že v dalším textu jde o Boží poselství. Jeho první věta je zaslíbením spásy. Co Bůh slibuje, vyniká v souvislosti s předcházející káravou řečí, ve které byli izraelští vůdcové charakterizováni jako špatní pastýři, kteří vykořisťují stádo a neplní svůj úkol. Proto byli svého postavení zbaveni. V této souvislosti se ukazuje jako velmi zřetelný protiklad, že sám Bůh se ujme svého lidu, když jím ustanovení prostředníci selhali. V hebrejštině znamená sloveso „ujmout se“ pečlivé zkoumání, sledování a sečítání stáda, ochotu hledat ztracené a rozptýlené. Takto je vyjádřena Boží starostlivost, která se zajímá výlučně o dobro stáda.
Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.
Ve starověkém Orientu bylo obvyklé užívat obrazu pastýře o Bohu. Obraz vychází ze zkušenosti kočovných národů, byl proto ve své době obecně srozumitelný. Pomocí tohoto obrazu slibuje Bůh, že bude uprostřed svého lidu, že se o něho bude starat a ujme se zejména zbloudilých. Zmínka o vysvobození z míst, kam se rozprchly, předpokládá situaci po zničení Jeruzaléma, kdy byla většina národa odvedena z vlasti do zajetí. Mlhavý a mračný čas je rovněž narážkou na zánik politicky svrchovaného Izraele a rozptýlení národa, který zůstal bez vůdců.
Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich vlasti, budu je pást na izraelských horách, v údolích i na zemských lučinách. Povedu je na tučnou pastvu, budou přebývat na nejvyšších izraelských horách, odpočinou si tam v dobrém ovčinci, na izraelských horách budou požívat žírnou pastvu.
V těchto verších se výslovně hovoří o návratu do vlasti. Jde o nové vyvedení ze zajetí, podobné vysvobození z Egypta. Bůh znovu přivede svůj lid do zaslíbené země. Odpočinek a dostatek potravy, darované Bohem, kontrastují s postavením bezprávných otroků v cizí zemi.
Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin.
V těchto slovech zaznívá motiv 23. žalmu: „Hospodin je můj pastýř… vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout“ (Ž 23,2). Výsledkem Boží pastýřské péče bude spokojený a zabezpečený život. Slova – praví Pán, Hospodin –vyznačují, kde končí Boží zaslíbení spásy.
Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.
Slyšeli jsme, v čem konkrétně pochybili špatní pastýři. Nyní se s těmito projevy setkáváme znovu, ale v opačném pořadí – a hlavně v obráceném, pozitivním smyslu. Sám Bůh se zastává práva, když představitelé Božího lidu v této oblasti zklamali. Obraz dobrého pastýře je vykreslen do podrobností – je tak průhledný, že ani dnes nevyžaduje vysvětlení. Nakonec se zdůrazňuje, že se Bůh postará o každého podle jeho situace, jako dobrý pastýř splní svůj úkol vést stádo se vším, co k tomu patří. Ujímá se především slabých, zraněných a zbloudilých, neboť vyžadují největší péči.
Co se pak týká vás, moje stádo – tak praví Pán, Hospodin – budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly.
Poslední verš našeho úryvku je oslovením stáda, ve kterém dochází ke srážkám mezi silnými a slabými. Slabí mají těžký život, protože silní omezují jejich možnosti. Podobně jako ostatní proroci pranýřuje také Ezechiel sociální nešvary v národě a zdůrazňuje, že Bůh stojí na straně nepatrných a ponižovaných. Bůh sám se ujme práva a bude vykonávat pastýřský úkol ve smyslu spravedlivého soudu. Jako pastýř rozděluje svým soudem svěřené stádo na dvě velké skupiny.
V této části své prorocké knihy se Ezechiel snaží hledat důvody zániku Jeruzaléma a nachází je v nesprávném jednání vůdců. Navzdory lidskému selhání pokračují však dějiny izraelského národa, neboť Bůh se stará o jeho budoucnost – sám je jeho budoucností. Vede vývoj událostí a vše obrací k dobrému: svůj lid shromáždí z rozptýlení a opět přivede do zaslíbené země.
Prorokovu nadějeplnou zvěst můžeme vyjádřit slovy: poslední slovo nemá násilí a lidské selhání, ale prosadí se Boží zaslíbení, protože Boží věrnost je nezvratná. Jako dobrý pastýř se obrací k svému lidu, vzniká tak niterné společenství. Sám se stará, aby se každému dařilo dobře, aby dostal, co potřebuje ke zdařilému a šťastnému životu. Bůh se ujme zvláště chudých a slabých – a dopomůže jim k právu. Jako spravedlivý soudce odděluje dobré od zlých. Nikdo se nemusí obávat, že by přišel zkrátka, protože Božím měřítkem je milosrdenství a láska.
Boží zaslíbení jsou trvale platná a uskutečňují se navzdory lidským chybám. Bůh je svrchovaný pastýř svého lidu, o který pečuje zvláště tehdy, když pomoci potřebuje. Na boha se lze spolehnout, stará se o záležitosti těch, kdo mu důvěřují a všechno od něho očekávají.
Liturgie poslední neděle v mezidobí – Slavnosti Ježíše Krista Krále – je bohatá na obrazy. Obsah slavnosti je vyjádřen pomocí tří hlavních obrazů – krále, pastýře a soudce – a vedlejších obrazů – království, stáda a lidu. Obrazy se navzájem doplňují a objasňují. Ježíš Kristus je „králem všeho tvorstva“, jak říká vstupní modlitba. Vládne „v království pravdy a života, v království svatosti a milosti, v království spravedlnosti, lásky a pokoje“, jak rozvíjí preface. Tak se liší ode všech králů a pánů, kteří bojovali za dosažení jiných cílů. Jako král je dobrým pastýřem celého stvoření – v něm se vše zdaří. V něm je přítomen Hospodin, dobrý pastýř svého lidu, který vede své stádo na dobrou pastvu. Se spásou svého stáda se ztotožňuje natolik, že pro ně vydává svůj život až na smrt a stává se tak „Beránkem, který byl zabit“, jak připomíná již vstupní antifona. Právě On však přijímá „moc, bohatství, moudrost, sílu a čest.“ „Pro spojení s Ním budou všichni povoláni k životu“, jak vyznává apoštol Pavel ve druhém čtení z Prvního listu Korinťanům. Má tedy právo oddělit jako soudce ovce od kozlů. Měřítkem je přitom jeho vlastní život, který vede ke spáse, když je někým třeba až nevědomky převzat, jak se dozvídáme z úryvku Matoušova evangelia. Tak ničí Kristus Král „vládu všech možných knížat, mocností a sil, a předává svou vládu Bohu Otci, aby byl všechno ve všem.“
Bohoslužebné shromáždění, které slaví takového krále jako záruku zdařilého života, se cítí povoláno sloužit mu, aby s ním mohlo věčně žít v nebeském království. Jako společenství smířené s Bohem prosí v modlitbě nad dary, aby Bůh udělil všem národům dar jednoty a pokoje. Ze stejného důvodu žádá už ve vstupní modlitbě: „Ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává, Bože, tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí.“