Jiří Voleský
O Květné neděli budeme číst jako druhé čtení starokřesťanský hymnus popisující tajemství osoby Ježíše Krista. Zabývá se jeho existencí již před narozením, jeho lidským ponížením a božským povýšením. Ježíš Kristus, rovný Bohu, se snižuje na lidskou úroveň – doslova se “vyprazdňuje” od svého božského bytí – do té míry, že se poslušně podrobuje i násilné smrti na kříži. Jeho dobrovolné ponížení a dokonalá poslušnost se stávají základem pro jeho povýšení od Boha, při němž se stává Pánem a vládcem celého kosmu. Jako takovému se mu klaní celé stvoření.
Jako u většiny myšlenek Pavlových listů, musíme si i zde dát práci se správným pochopením tohoto oslavného duchovního hymnu. Na jakém pozadí je třeba chápat kontext celé této duchovní básně? Jaké vlivy na ni působily, kde jsou tradiční biblické myšlenky a kde na druhé straně perikopa navazuje na jiné duchovní směry vzdálené od starozákonního biblického myšlení? Jak jsme již zmínili na začátku, základní myšlenky, které jsou v písni vztaženy na Krista, jsou skutečnosti “ponížení”, “povýšení” a předchozí Ježíšovy existence. Myšlenky ponížení a povýšení, které jsou na sobě závislé a na sebe navazují, jsou velice intenzivně přítomné v teologii Starého zákona. Bůh člověka ponižuje a následně opět povyšuje, žalmista se často obrací ve svém ponížení na Boha, aby změnil jeho osud v povýšení, a vzápětí děkuje za naplnění této prosby. Mnohé postavy Starého zákona jdou touto cestou, kdy jsou Bohem vyznamenány po předcházejícím ponížení a utrpení. Také “písně o Božím služebníku” z knihy proroka Izaiáše hovoří o hlubokém ponížení “Hospodinova služebníka ” a jeho následném povýšení a vyznamenání přede všemi. I osudy proroků hovoří o stejném procesu lidského údělu ve světě a před Bohem. Myšlenka ponížení a následného povýšení spravedlivého je tedy Písmu důvěrně známá. Tento podstatný prvek je pevně zakotven v biblické tradici. Kristus jako Boží spravedlivý, poslušný Hospodinův služebník, ano samotný Mesiáš a Syn Boží jde ve stopách starobylé duchovní zkušenosti, podle které právě lidé Bohu zvlášť milí, mající od něho zvláštní poslání, jsou na tomto světě často odmítáni a odměňováni potupou, pronásledováním, ponížením. Bůh se však ujímá tohoto poníženého spravedlivého dříve nebo později a povyšuje ho před zraky jeho protivníků. Myšlenka předchozí existence je již větším tajemstvím a nenajdeme ji v rámci představ o očekávaném Mesiáši. Židovskému myšlení však není úplně cizí. Určité spásonosné skutečnosti jsou v židovské teologii chápány jako existující od věčnosti, ačkoli se konkrétně projevují až v určitém období dějin. Tak byla např. chápána Tóra, tedy Mojžíšův Zákon, zahrada Eden, tedy prvotní ráj, jméno Mesiáš aj. Tyto dary Boží spásy pro člověka jsou již od věčnosti přítomny v Božím plánu; a protože se u Boha stává skutečností vše, co chce, jsou v duchovním smyslu i tyto dějinné projevy jeho spásného působení již od věčnosti existující. To se potom v širším kontextu nakonec týká i poslední doby a konečné dokonalé spásy. Také tyto, pro naše chápání budoucí události, jsou u Boha již přítomny v jeho plánu, v jeho myšlení, v jistém slova smyslu již nyní existují. Věřící Žid si z tohoto pohledu může být jist, že konečná spása je již v přítomnosti skutečná, jen se ještě zcela neprojevuje. Boží zaslíbení spásy jsou z tohoto pohledu nejen nadějí pro budoucnost, ale již přítomnou jistotou. Přesvědčení o Ježíšově předchozí existenci vyrostlo z víry v Ježíše Krista jako Božího Syna, který sdílí s Bohem společné bytí již od věčnosti, a jako takový se vymyká rámci hmotného stvoření. Přesvědčení o Ježíšově výlučném a jedinečném božství je cizí jak židovskému, tak gnostickému smýšlení. Podle způsobu vyjadřování a užitých slov musíme uvažovat o autorovi, který hymnus složil, ještě než ho Pavel použil v listu Filipanům. Hymnus pravděpodobně vznikl mezi řecky mluvícími křesťany, kde se též tradoval snad při křestních katechezích. Původnímu autorovi hymnu byly pravděpodobně známé myšlenky ponížení a povýšení Božího spravedlivého a myšlenka předchozí existence, ale hlouběji neovlivnily jeho ryze křesťanský pohled víry v Ježíše. Podívejme se nyní na jednotlivé verše celého hymnu.
“Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí”: Tato věta má dva myšlenkové vrcholy: rovný Bohu – jeden z lidí. V nich je jasně vyjádřen kontrast celé věty. Konkrétní osoba Ježíše Krista v sobě naplňuje tajemné spojení neslučitelného: věčného a duchovního božství s pomíjejícím a tělesným lidstvím. Při zamyšlením nad touto teologicky bohatou a hlubokou větu, musíme přesněji vymezit pojmy, abychom její význam nechápali mylně. Co konkrétně znamená “božská přirozenost”, “rovnost Bohu”, “zřekl se sebe”? “Božská přirozenost”, popř. přirozenost služebníka neznamená ještě nauku o Kristově dvojí přirozenosti. Ta se vyvinula. Znamená, že Ježíš Kristus má božské postavení, doslova “tvar Boha”. Nehovoří se zde o jeho podstatě, ta je zdůrazněna až v následujícím obratu. “Nelpěl na tom, že je rovný Bohu”. Doslova bychom opět museli překládat: je “totožný” s Bohem, stejný jako Bůh. Zde již máme vyjádřeno samotné bytí Ježíše Krista – je stejný jako Bůh. Zajímavý je také obrat “nic nelpěl na tom”. Doslova: “neuchvátil, nebral jako zisk”. Tento doslovný význam vedl některé biblisty k náhledu, že se zde jedná o jakési pokušení Ježíše Krista prosadit moc svého božství, nevzdat se ho při vtělení, přičemž Ježíš odolává a dobrovolně se vzdává projevů moci a věčnosti svého božství. Tento obrat chce spíš zdůraznit veliký rozdíl ve vznešenosti božského a lidského bytí. “Sám sebe se zřekl” potom doslova zní: “vyprázdnil se”. Chce se říci, že na pozemském lidském bytí není ve skutečnosti nic božského. Tato jakási “změna stavu” při vtělení je dokonalým “vyprázdněním” Kristova božství. Možná se bezděčně vynoří myšlenka, jak tomu tedy je podle svatopisce s Ježíšovým božstvím, když je při vtělení zcela “vyprázdnil”? Nad tím se však apoštol Pavel na tomto místě nezamýšlí, zdůrazňuje pouze skutečnost zásadního sebezřeknutí Božího Syna při přijetí lidského údělu. U slovního spojení “přirozenost služebníka” se opět bezděčně vynoří spojitost s “Božím služebníkem” proroka Izaiáše, který svým zástupným utrpením zachrání a vykoupí mnohé. Celá věta tedy chce říci: Ježíš Kristus je roven Bohu, své božství však “vyprazdňuje”, “dobrovolně odkládá” – snižuje se na lidskou úroveň a noří se do ní přijetím lidské existence. Jde o hluboké teologické vyjádření vtělení.
„Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži”: Ježíšovo lidství nebylo jen “zdánlivé”, Ježíš nebyl žádným bájným božským hrdinou, ale ve všem se s lidmi ztotožnil, byl tedy jako každý jiný člověk, samozřejmě musíme přidat “kromě hříchu”. Obrat “ponížil se” je zde pro apoštola Pavla důležitý jako napomenutí ke vzájemné svornosti filipských křesťanů, která musí vyrůstat ze vzájemné pokory. Řecké slovo pro “ponížit se” a “pokoru” má stejný slovní základ. Celý hymnus je totiž uveden jako příklad Kristovy pokory, kterou mají křesťané napodobovat. Jestliže se Ježíš snížil ze svého božského majestátu na úroveň lidí, přičemž musel doslova “vyprázdnit” své božství, tím více se má jeho služebník snažit následováním uskutečňovat v sobě pokorné a obětavé sebezříkání ve prospěch druhých. Následuje vyzdvižení Ježíšovy poslušnosti, přičemž však musíme mít na mysli, že se zde patrně nejedná o poslušnost vůči nebeskému Otci, nýbrž o dokonalé ztotožnění s údělem člověka, tedy o jakousi “poslušnost” vůči obětavému sebezřeknutí, které je uskutečňováno ve prospěch druhých. Toto pokorné ztotožnění s lidskou existencí vede ke smrti, přičemž apoštol Pavel patrně k původnímu hymnu přidává “ke smrti kříže”. Ježíš tedy svou potupnou smrtí na kříži chce podle našeho hymnu zdůraznit svou obětavou solidaritu s ponižující bolestí lidské existence.
“Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán”: Nyní nastává zvrat v logickém sledu myšlenek. Je však hluboko zakotven v biblické víře v Boha, který povyšuje ponížené a ujímá se těch, kteří nespravedlivě trpí. Bůh se ujímá Ježíšova osudu, vrací mu čest a moc. Ježíši Kristu je dáno jméno, které vyjadřuje jeho královský majestát. Při vyslovení tohoto “povýšeného” jména musí “ pokleknout všechna kolena ”, tedy všichni se musí sklonit před Ježíšovým majestátem. Dále jsou vyjmenováni ti, kteří mají pokleknout: všichni na nebi, na zemi a v podsvětí. Pomýšlí se zde nikoli na lidi, ale spíš na duchovní mocnosti. Ježíš Kristus je prohlášen za vládce nade všemi duchovními mocnostmi, je mu k tomu dána veškerá moc. Nikomu nezbývá nic jiného, než provolat slavnostní : “Ježíš Kristus je Pán”. Slovo “Pán” je opět teologicky významné. Zahrnuje v sobě totiž božský majestát takto označeného, v židovském chápání samotného Hospodina. V pozadí slavnostní věty se skrývá starověký obřad nastolení krále. Král byl přiveden k trůnu, který byl na vyvýšeném místě, slavnostně na něj posazen, osloven slavnostním královským jménem, které mělo u shromážděných poddaných vzbudit slavnostní provolání souhlasu s tímto vládcovým majestátem a zároveň poslušnost vůči jeho rozhodnutím a celé jeho vládě. Ježíš Kristus je tedy tím pravým a jediným vládcem, kterému musí vzdát hold a slíbit poslušnost nejen lidé, ale všechny duchovní mocnosti.