Petr Chalupa

O druhé neděli postní čteme jako první čtení v cyklu A úryvek z První knihy Mojžíšovy. Text je úvodem k Abrahamovým příběhům. Na rozdíl od předcházejícího textu nemá charakter rodokmenu, není ani vylíčením zastávek na cestě, které se objevují v textu bezprostředně následujícím. Úryvek se nachází na konci takzvaných pradějin. Díky zaslíbení, jež obsahuje, tvoří úvod k dějinám praotců.

Kořeny našeho úryvku tkví v dávných tradicích z doby praotců. Jeho současná podoba vznikala mezi jeruzalémskými historiky uprostřed doby královské, snad někdy kolem r. 700 před Kristem. Dvorský způsob vyjadřování se prozrazuje například ve slovech zaslíbení.

V několika zhuštěných větách dochází ke stupňování napětí: nejprve Bůh přikazuje Abramovi, aby odešel z vlasti, pak mu slibuje velikost a požehnání – on sám se má stát požehnáním pro všechny, se kterými se setká. Nakonec slibuje toto požehnání všem lidem, kteří se k němu přidruží. Posluchač se může tázat: Co činí Abrama tak významným člověkem? Jak žili lidé, kteří tak potřebovali požehnání? – Jedna z odpovědí praví: Mezi kočovníky bylo obvyklé, že bůh náčelníka celé skupiny stanovil příkaz, který byl spojen se zaslíbením a kterým se skupina řídila. Autor našeho textu tuto starobylou zvyklost silně pozměnil a rozšířil. Psal pro svou dobu, obracel se k národu, který znal slavná období, který však byl zároveň ohrožen.

Kvůli souvislosti je dobré připomenout si verše, které liturgickému úryvku předcházejí: 

I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kanánské přišli do Cháranu a usadili se tam. Dnů Terachových bylo dvě stě pět let, když v Cháranu zemřel.

K Abramovu životu tedy patřilo putování z místa na místo. Nyní ho však čeká něco neobvyklého:

Hospodin řekl Abramovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.

První verš hovoří o místu, které má Abram opustit. Je to krajina blízko Cháranu v Mezopotámii. Země, kterou Hospodin Abramovi ukáže, se v dalším textu nazývá Kanán. V době praotců docházelo k opuštění nějakého území, jen když bylo třeba zachránit určitou skupinu. Abramovi zřejmě nepřipadalo obtížné vydat se na cestu. Vždyť byl kočovník. Neměl dům a vlast v našem smyslu. Božímu příkazu tedy mohl Abram rozumět jako výzvě k záchraně.

Autor textu však píše z hlediska člověka usedlého. Abramova vlast je charakterizována třemi výrazy: země, příbuzenstvo a otcovský dům. Boží příkaz se tedy netýká už jen Abrama, ale posluchačů nebo čtenářů tohoto textu. Pravděpodobně šlo o krále a vzdělanou vrstvu izraelského obyvatelstva.

Jeden z židovských vykladatelů upozorňuje, že hebrejské sloveso „vyjít“ znamená také vzdát se vnitřního stanoviska, které člověk zastává. Odloučení pak může být prostředkem k dosažení jiného stanoviska. Cílem však může také být uvedení do pohybu.

Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání.

Druhý verš se skládá ze čtyř krátkých vět. Dvě z nich znázorňují, jak se Boží požehnání projeví: velikostí národa a významným jménem. Hebrejský výraz pro požehnání znamená plodnost, růst a zdar. Požehnání není ve Starém zákoně něčím jednorázovým, jde spíš o proces. Autor textu spojuje požehnání s izraelskými dějinami a otevírá tak budoucnost všem, kteří je prožívají. Pomocí praoteckých příběhů ukazuje, jakým způsobem má být izraelský národ požehnáním v době královské. Slavné jméno měl ve Starém zákoně jen král. V Izraeli však nemá být král díky svému slavnému jménu nad ostatními lidmi, nýbrž jeho vláda má být pro poddané požehnáním.

Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“

Třetí verš rozvíjí účinky požehnání. Nyní se týkají zajištění existence. Chování druhých vůči Abramovi bude určovat Boží chování k těmto lidem. Podle toho, jak budou jednat s Abrahamem – to znamená i s jeho potomky -, zaslouží požehnání nebo je stihne kletba.

Skutečnost, že zde jedná Hospodin, je přetvořením starší magické představy, podle které nemohlo být změněno požehnání nebo kletba, jakmile byly jednou vysloveny. Takové výroky byly přirozeně neosobní, nikdy je nevyslovoval bůh. Jestliže tedy náš autor vidí Hospodina jako žehnajícího nebo proklínajícího, pak chce svým posluchačům říci, že Hospodin se mocně zastává svého národa, že mu dopřává růst a chrání jej.

Význam slovního spojení „pokolení země“ bychom dnes mohli vyjádřit těmito slovy: „systémy, zabývající se obděláváním půdy, zaměřené přitom na výrobu a co největší zisk“. Jestliže přijmou požehnání od Hospodina, znamená to, že se vrátí k pravému životu, že poznají zkvalitnění a ochranu své existence. Tato část našeho textu pak říká: Boží působení se nezastavuje u Abrahama a jeho potomků. Svého cíle dosahuje, teprve když jsou připojeni všichni lidé.

Abram se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

Od velikých zaslíbení se děj vrací k Abramovi. Abram jde, jak mu Hospodin přikázal. Tak je to normální a přirozené. Bylo by rizikem a pošetilostí, kdyby se na cestu nevydal.

Verše našeho úryvku jsou součástí delšího textu, který popisuje Abrahamovu cestu Kanánem:

S Abramem šel také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kanánské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k výšině More; tehdy v té zemi byli Kanánci.

I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl mu: Tuto zemi dám tvému potomstvu. Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Betelu, a postavil svůj stan mezi Betelem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.

Bůh Abrama doprovází z místa na místo, je pánem jeho života, vyzývá ho k další cestě navzdory všem mezím – vždyť má být požehnáním pro všechny národy. Autor textu propojil zaslíbení s příkazem odejít. Tak se mu podařilo nastínit pojetí dějin, podle kterého směřuje Boží jednání od pradějin přes praotce a izraelský národ až k cíli, jímž jsou všechna pokolení země.

Může to znamenat: Co člověk s vírou a důvěrou začíná, také dobře skončí. Zaslíbení není něco, co by člověk mohl vidět, co však u Boha je skutečností. Záleží jen na neochvějné důvěře v Boží slovo a na vytrvalosti při cestě. Na Abrahamovi nám bible ukazuje, že něco takového je možné.

V liturgii 2. neděle postní zpíváme po 1. čtení některé verše 33. žalmu. Jako lidé, kteří se dívají na Abrahama z velkého časového odstupu, můžeme potvrdit, že „Hospodinovo slovo je správné“ a „spolehlivé je celé jeho dílo.“ Slovo, jímž vyzval Abrahama k cestě. Dílo, které se uskutečňovalo v celých dějinách biblického Izraele a pokračuje v dějinách židovského národa i církve. Následující slova žalmu mohla být už Abrahamovým vyznáním: „Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.“ Snad se můžeme pokládat za národy, kterých se týkalo zaslíbení Abrahamovi, a vyznat slovy žalmu: „Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít.“

Ve druhém čtení připomíná apoštol Pavel svému spolupracovníku Timotejovi obtíže spojené s hlásáním evangelia. Pavlova cesta, ke které ho vyzval Ježíš Kristus před Damaškem, nebyla snadnou procházkou. Proto také vyprošuje svému žáku sílu ke snášení obtíží. Své povolání pokládá za milost a učí tomuto přesvědčení všechny křesťany: „Bůh nás povolal, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí.“ Podobně jako autor textu v První knize Mojžíšově dokáže Pavel zachytit perspektivu celých dějin spásy: „Bůh nám dal milost… před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš.“

Úryvek Matoušova evangelia popisuje o 2. neděli postní Ježíšovo proměnění na hoře. Petr chce zůstat na této šťastné zastávce Ježíšovy životní cesty: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany…“ Ježíšův hlas však povzbuzuje k další cestě: „Vstaňte!“ Teprve „když sestupovali s hory“, ukazuje se zřetelně další fáze Ježíšovy cesty: „Syn člověka bude vzkříšen z mrtvých.“ K cestě, po které jdeme za Ježíšem, patří také smrt. Jejím cílem je však vzkříšení. Nejen pro samotného Ježíše, ale pro všechna pokolení země.

Prostřednictvím biblických textů druhé neděle postní nás Bůh vyzývá, abychom se v různém smyslu dali do pohybu od toho, na čem jsme závislí. Máme jít s důvěrou v jeho zaslíbení. Cílem naší cesty není nic menšího než dosažení cíle, kterým je On sám.