Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 11,1-10

Jiří Sýkora

 

Když uvidíme na procházce městem montéry, jak někde instalují reflektory, ptáme se hned: Co zde bude slavnostně ozářeno? Co se zde připravuje? Podobnou přípravou nových důležitých událostí byla leckdy prorocká slova; obracela pozornost lidu na něco podstatného; někdy ukazovala jako maják v noci na něco do daleké budoucnosti, i když takový poukaz byl těžko pochopitelný a pro tehdejší pokolení nezřetelný. Tak tomu bylo i u Izaiášova proroctví v 8. století před Kristem. Přes 300 let vládli v Izraeli králové z Davidova rodu, ale jejich vláda upadala stále víc, jak zažil prorok u čtyř králů během svého života. Nyní byla zvlášť smutná doba: Severní říše s deseti kmeny padla v roce 722 do asyrského područí; z Davidovy říše zbyl prakticky jen Jeruzalém, jako „hlídačova bouda na okurkovém poli“ (Iz 1,8). Věřící lidé volali k Bohu: „Pane, kde zůstaly činy, jež jsi přísežně sliboval Davidovi?“ (Ž 89,50). Do této bídné situace pronáší prorok slova, jež uslyšíme jako první čtení o druhé neděli adventní.

Stanovení cíle tohoto textu není jednoduché. Zmínka o Jesse v 1. a 10. verši vede k domněnce, že 10. verš byl v závěru dodatečně připojen. Ale obraz výhonku, který měl jasnou funkci v 1. –5. verši, ztrácí počáteční skromnost a v 10. verši se stává kořenem, který se mění v jasné znamení, aby svolal vyhnance a rozptýlené Izraelity ze čtyř koutů země.

Náš úryvek se skládá ze dvou odlišných scén. První scéna pojednává o výhonku Jesse a vede k uvažování o osobě, která je vybavena Hospodinovým duchem. Druhý verš popisuje tohoto Ducha. 3. a 4. verš se pozastavují u jeho činnosti a 5. verš se vrací k charakteristice této postavy.

6. až 8. verš jsou naproti tomu idylickou scénou míru: zvířata, běžně nebezpečná a nepřátelská, se pasou společně, vedená malým dítětem. 9. verš uzavírá text slavnostním teologickým ujištěním.

Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse,
výhonek vypučí z jeho kořenů,
spočine na něm duch Hospodinův:
duch moudrosti a rozumu,
duch rady a síly,
duch poznání a bázně před Hospodinem.
3
 Má zálibu v bázni před Hospodinem.
Nebude soudit podle zdání očí,
nebude rozhodovat podle doslechu,
4
 ale podle spravedlnosti bude soudit chudé
a podle práva se bude rozhodovat v zemi pro pokorné.
Bude bít zemi holí svých úst,
usmrtí bezbožného dechem svých rtů.

Přítomnost Jesseho v tomto textu odkazuje na příběhy z První knihy Samuelovy (1 Sam 16). Davidův otec předsedá obětnímu hodu, během něhož jsou jeho synové, od nejstaršího až po nejmladšího, představeni proroku Samuelovi. Podle Božího vnuknutí jim odmítá královské pomazání, které je uděleno pouze nejmladšímu Davidovi (1 Sam 16,1-13). Zmínka o pahýlu vyjadřuje naději, že by také z tohoto pahýlu, ukrytého v zemi a téměř zapomenutého, mohl vyrašit život.

Tento život je ovocem přítomnosti Hospodinova ducha, který na něm spočívá. Duch zde neznamená, jako v jiných textech Starého zákona, strhující sílu, která vedla „soudce“ v Hospodinových bojích, ani tajemnou sílu, která přivedla Ezechiela k extázi a vidění (Ez 2,2; 11,1.5; 37,1). Ani to není duch spojený s osobou – například Eliášem -, který se však výslovně nazývá Hospodinovým duchem.

Duch je pramenem darů, které pak přejala teologie, aby popsala aktivitu Ducha svatého. „Moudrost“ je ve Starém zákoně dar vlastní dobrému vládci, který David na prahu smrti poznává v Šalomounovi, a proto mu svěřuje úkol potrestat po jeho smrti ty, kteří se spikli proti němu (1 Král 2,6.9). Šalomoun žádá od Boha dar „rozumu“, aby dokázal rozlišovat mezi dobrem a zlem, a tak mohl vládnout lidu (1 Král 3,9) – a Pán mu dává moudré a rozumné srdce (1 Král 3,12).

Duch je také pramenem „rady“ a „síly“. V biblickém smyslu je „rada“ schopnost chápat Boží plán a rozhodovat o nezbytných opatřeních k jeho uskutečnění. Síla, o které se zde mluví, není síla fyzická nebo vojenská, ale schopnost a energie k uskutečňování Božích plánů.

Jestliže tyto čtyři úvodní dary jsou na prvním místě a téměř výlučně připisovány vládci, poslední dva, poznání a úcta („bázeň“) před Hospodinem, jsou však ctnosti, které se týkají každého věřícího. Počátek poznání je podle knihy Přísloví úcta k Pánu. Kromě toho postoj, který Bůh požaduje od lidu, je snaha pochopit (Iz 1,3) – a naopak, počátkem zkázy je nepochopení a nepoznání (6,9).

3. a 4. verš pokračují v popisu činnosti „výhonku Jesse“. Jeho aktivita spočívá v rozsuzování a rozhodování – jde o dva výrazy, které se objevují vedle sebe také ve 2. kapitole (Iz 2,4), kde vyjadřují činnost samotného Hospodina, jenž ji vykonává na hoře Siónu ve prospěch kmenů a národů, Židů i nežidů. Zdá se, že výhonek Jesse přebírá podíl na těchto aktivitách, které – alespoň „během doby“ nebo „na konci časů“ (2,2) – budou náležet výlučně Hospodinu.

Způsob vládnutí a vedení klade zvláštní důraz na adresáta činnosti tohoto vyvoleného Pána: chudí a utlačovaní jsou výslovně ti, kdo z jeho vlády mají prospěch. Význam této činnosti je chápán v souvislosti s používaným „nástrojem“. „Podle zdání“ neboli „aby se neřeklo“ je nyní v protikladu „ke spravedlnosti a čestnosti“. „Spravedlnost“ je v souvislosti s Hospodinem a těmi, kteří jednají v jeho jménu, slovo, které popisuje souhrnně Boží dílo spásy. Je to dynamický koncept, který vyjadřuje důvěrnou podstatu božské činnosti. Spravedlnost zde jistě neznamená aplikaci správných norem, ale znovunastolení základního řádu lidského života a dějin, který byl porušen nespravedlnostmi lidí. Nespravedlnosti mohou být mnohé, Boží spravedlnost je vždy stejná skutečnost, kterou Hospodin prosazuje různými způsoby. Dílo spásy ve prospěch chudých a utlačovaných je doplněno obtížným textem ve 4. verši: „Bude bít zemi holí svých úst“. Bylo by možné překládat: „Potrestá zemi autoritou svých výnosů“. „Trestat“ může mít širší význam než fyzický útok. Autorita Jesseova výhonku je přítomná v celé zemi a může také odsoudit k smrti, jak ukazuje následující text: „dechem svých úst usmrtí bezbožného“.

Popis tohoto vládce se uzavírá přirovnáním: spravedlnost a věrnost jsou jako pás nebo provaz jeho beder. V antické kultuře, kde oblečení mělo jinou symboliku, než jakou mu dáváme dnes, být oděn spravedlností a věrností je základní popis osobnostních kvalit, na které se takto odkazuje.

5 Spravedlnost bude provazem jeho beder
a věrnost bude pásem jeho ledví.
6
 Vlk bude přebývat s beránkem,
levhart si lehne vedle kozlátka,
tele a lvíče budou žrát pospolu
a malý chlapec je bude vodit.
7
 Pást se bude kráva s medvědicí,
jejich mláďata ulehnou spolu,
lev bude žrát jako býk plevy.
8
 Kojenec si bude hrát nad dírou zmije
a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada.
9
 Nikdo nebude škodit ani zabíjet
na celé mé svaté hoře,
protože poznání Hospodina naplní zemi,
tak jako vody pokrývají moře.
10
 Tehdy se objeví kořen Jesse
jako znamení národům:
pohané ho budou hledat
a jeho sídlo bude slavné.

Tato druhá scéna je zcela odlišná od první. Mnozí autoři se domnívají, že byla připojena pozdějším redaktorem knihy.

Nepokračuje popis osobnosti, jež se jevila jako vládce. Slovník ztrácí jakékoliv známky autority a nacházíme se v ovzduší pastýřské básně. Novými postavami je pět párů zvířat, v každém z nich je zastoupena masožravá šelma – vlk, levhart, lvíče, medvědice, lev – a býložravec – beránek, kozlátko, tele, kráva, býk. Tato zvířata žijí pospolu v pokoji, pasou se a ulehají společně. Objevuje se zde však také postava člověka, nazývaná třemi způsoby: chlapec, kojenec, nemluvně. Vodí první tři páry zvířat a v 8. verši se jeví jako partner při hrách se zmijí a jedovatým hadem.

Tato scéna se vykládá velmi rozmanitě.

V jedné linii pomýšlejí někteří autoři na nové vztahy mezi zvířaty, jež budou znamením nového světa. V bibli by šlo o návrat do ztraceného ráje. V tomto kontextu obraz ochočeného hada znovu nastoluje rovnováhu, narušenou hadem pokušitelem v Genesi – a soužití zvířat připomíná Noemovu archu, místo záchrany, nyní rozšířené na celé stvoření.

V linii alegorické a sociologické se někteří autoři přiklánějí k interpretaci masožravých zvířat jako ikon, představujících zkorumpovaná města, vojenské násilí nebo vykořisťující vlastníky. Nemůžeme zanedbat možnost, že by text byl narážkou na izraelské kmeny, nazývané jejich „kmenovými“ jmény v některých ze starobylých textů Starého zákona.

V „Jakubově požehnání“ (Gen 49) je kmen Juda nazýván lvím mládětem, lvem i lvicí (v.9); Izachar oslem (v.14); Dan hadem (v.17); Neftali laní (v. 21); Benjamin vlkem (v.27) a Josef mladým býčkem (v.22).

Také „Mojžíšovo požehnání“ izraelským kmenům v Páté knize Mojžíšově (Dt 33), se zmiňuje o zvířatech, i když jinak než požehnání Jakubovo. Název lev přisuzuje Gadovi (v.20) a lví mládě Danovi (v.22). Josefovi je však bezpochyby vyhrazen titul „prvorozený býk“ (v.17) a přisuzuje se mu buvolí síla, která je v Bileamově proroctví (Num 22-24) přisuzována celému Izraeli.

V každé ze dvou skupin zvířat je jistá vzestupnost, od slabších (vlk), k silnějším (lev), a od nejmenšího (beránek), k největšímu (býk). Jestliže se kromě toho uvažuje, že lev je v tradici jižních kmenů především Juda, a býk je Josef, otec Efraima a Manasse, což jsou severní kmeny, je možné, že tento text je narážkou na smíření celé země. Všeobecný mír, který prosvítá z obrazu zvířat, se stává konkrétním politickým a náboženským mírem mezi jihem a severem.

V této interpretaci přítomnost hada (11,8) nemá zřejmou funkci. Není zde návaznost na jiného živočicha, se kterým by mohl vytvořit společenství pokoje, ale je partnerem ve hře s dítětem. Jak dítě tak had jsou uvedeni dvakrát, pomocí dvou různých názvů. Zmije a had, o kterých mluví Izaiáš, jsou termíny starověké moudrosti. První je obrazem nebezpečí vína (Dt 32,33; Přísl 23,32), druhý vyjadřuje způsob jednání zlovolníků (Žl 58,5; Iz 59,5).

Můžeme zde zahlédnout obraz bezpečného světa, kde dokonce i nejslabší bytosti – jako např. dítě – nemají strach ze silnějších. Tato myšlenka má význam v úsilí o spravedlnost pro chudé a utlačované.

Náš text vyjadřuje naději na nové království pod vedením nové autority, patřící k domu Jesse.

Úkolem nového krále bude obnovit spravedlnost ve prospěch nejpotřebnějších a vládnout moudře a rozvážně.

Biblický autor má neochvějnou jistotu v budoucnost země a své společnosti pod vládou nového krále, inspirovaného Bohem. Ovšem neutíká se k nějaké prázdné naději, která popírá přítomnou skutečnost; ani nepředstírá, že ji zakládá na stálých a mimořádných zásazích samotného Boha.

Uskutečnění tohoto plánu, který se může zdát utopický jen tomu, kdo není veden Hospodinovým duchem, přivede celou zemi k poznání Hospodina a k bázni před ním.

Básník Fontane napsal kdesi, že žít znamená pohřbívat naděje. Platí to o čistě pozemských lidských plánech a nadějích z mládí; život ukáže, že většina z nich je neuskutečnitelná, pohřbené naděje dokazují naši omezenost. Bůh však má nekonečné možnosti a zaslíbil nám plnost života (Jan 10,10); kdybychom se vzdali této naděje, neměli bychom pravou víru v Boha. Čtení nás tedy povzbuzuje k víře a naději právě tehdy, kdy přicházíme na hranice svých možností. Čtení je proto pramenem svatého adventního optimismu: Křesťan smí milovat svůj život a Boží stvoření, ač je obojí pomíjivé, protože má radikální naději na Bohem zaslíbenou budoucnost bez konce.