Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Iz 25,6-10

Petr Chalupa

 

O 28. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z 25. kapitoly knihy proroka Izajáše. Je vybrán z takzvané Izajášovy apokalypsy, kterou tvoří 24. – 27. kapitola. Tato část knihy Izajáš se zabývá Hospodinovým soudem na konci času a následující dobou spásy. Většina odborníků se shoduje, že tento text vznikl po babylónském vyhnanství a že prošel redakčními úpravami.

Náš úryvek by mohl být jedním z redakčních dodatků, které široce rozvíjejí eschatologické představy. K lepšímu porozumění bude vhodné poslechnout si bezprostředně předcházející verše, které chválí Hospodina za jeho působení v minulosti:

Hospodine, ty jsi můj Bůh, budu tě oslavovat a chválit tvé jméno, neboť jsi vykonal podivuhodné věci, záměry odvěké, spolehlivé a pravdivé. Vždyť jsi změnil město v hromadu trosek, opevněné město ve zříceninu: tvrz zpupných přestala být městem, navěky nebude vystavěna. Proto tě bude velebit statečný lid, bude se tě bát město bezohledných národů, neboť jsi byl ochranou chudému, ochranou ubožáku v jeho tísni, útočištěm před bouří, stínem před vedrem: Zvůle násilníků je jako zimní liják. Jako tlumíš vedro na vyprahlé půdě, tak pokoříš hluk zpupných, jako dusíš horko stínem mraku, tak zdusíš vítěznou píseň násilníků.

Začátek našeho úryvku popisuje budoucí Hospodinovo jednání pomocí obrazů hostiny a zničené přikrývky.

Ohledně literárního druhu jde nejprve o zaslíbení spásy, pak o vyznání o Hospodinu spojené s výzvou ke chvále.

V prvních verších našeho úryvku jedná Hospodin. Jeho činnost se týká všech národů, celé země a jeho izraelského národa. Text naznačuje, že Hospodinova touha po spáse směřuje ke všem národům.

Hospodin zástupů vystrojí
všem národům na této hoře
tučné hody,
hody s výborným vínem;
budou to šťavnatá jídla
a vybraná vína.

První věta vykresluje obraz veliké hostiny, kterou Hospodin připravuje pro všechny národy. Podle zmínky o „této hoře“, o níž byla řeč v přecházející kapitole knihy Izajáš, koná se hostina na Siónu. Text neříká, proč a při jaké příležitosti se hostina pořádá. Neříká ani, proč národy přicházejí na Sión. Důvodem slavnosti může být Hospodinova královská vláda, o které se mluvilo v předchozím textu. Také některé žalmy potvrzují, že Hospodinovo panování se týká všech národů (Ž 47; 96; 97). Hostina by mohla být oslavou začátku Hospodinovy vlády.

Prorocké texty o pouti národů na Sión znají představy, podle kterých národy přicházejí na Sión a shromažďují se tam v Hospodinově svatyni. Tyto texty říkají, že národům bude na Siónu darován Zákon (Iz 2,2-4), že se Hospodinova svatyně stane domem modlitby pro všechny národy (Iz 56,7), že se národy shromáždí k oslavě (Iz 66,18-23) a přinesou dary (Iz 18,7). Hostina má být znamením spásy pro všechny národy.

Na této hoře sejme
závoj, který halil všechny lidi,
přikrývku, která kryla všechny národy.

Druhým obrazem doby spásy je zničení příkrovu nade všemi národy Hospodinem.Dvakrát se zde objeví slůvko „všechny.“ Zdůrazňuje rozšíření na všechny národy. Je však obtížné zjistit, jaký význam má příkrov nad národy. Lze jej chápat jako znamení zármutku, který Hospodin ukončí. Tento význam potvrzuje pokračování textu. Příkrov ale můžeme chápat také jako přehradu mezi národy, která bude Hospodinem zničena. Na jeho hoře neexistují už hranice mezi národy.

Zničí smrt navždy,
Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře.
Odejme hanbu svého lidu na celé zemi,
neboť Hospodin to pravil.

Zničení smrti je předpovězeno jako trvalý stav. Doba spásy tak získává vedle prostorového rozšíření také neomezený časový rozměr. Nehovoří se blíže o způsobu zničení smrti. Má být spíš dalším znamením očekávané doby spásy. Tato výpověď představuje jeden z kořenů starozákonní víry ve vzkříšení, i když na vzkříšení se zde ještě nepomýšlí.

Třetí obraz doby spásy ukazuje Hospodina jako toho, kdo stírá slzy z tváří. Tak ukončuje dobu zoufalství a zármutku.

V posledním obrazu vystupuje Izrael, kterého Hospodin zbavuje zahanbení. I zde zůstává otevřené, na jaké zahanbení národa se pomýšlí. Snad mohlo jít o návrat z babylónského vyhnanství.

V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh,
doufali jsme v něho, že nás vysvobodí;
on je Hospodin, v něho jsme doufali,
jásejme a radujme se z jeho spásy,

Nyní hovoří izraelský národ. Uvědomuje si přítomnost svého Boha pomocí vět „náš Bůh“, „on je Hospodin.“ Pozoruhodné je vyznání celého národa – ve Starém zákoně se totiž většinou hovoří o vztahu jednotlivce k Hospodinu.

Zároveň jde o naději v tohoto Boha. Výzva k jásotu a radosti patří původně do poutních písní. Obojí, vyznání Boží přítomnosti i chvalozpěv, jsou odpovědí všech národů na Hospodinovy spásné činy.

neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“

Zmínkou o hoře Siónu se vracíme k začátku našeho úryvku. Hospodinova ruka je obrazem jeho ochranné moci.

Pomocí obrazů o radostné hostině všech národů, útěchy pro všechny a odstranění izraelského zahanbení vykresluje autor v rámci Starého zákona neobvykle všeobecnou představu o době spásy. Tato doba spásy není vázána na předcházející výkony ze strany lidí, je darována Bohem a týká se všech. Ani smrt nezmůže už nic proti tomuto vývoji. Obraz hostiny a zničení smrti patří v křesťanské víře nerozlučně k Božímu království a úplné spáse. V Matoušově evangeliu čteme: „Mnoho jich přijde od východu a od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království…“ (Mt 8,11). Apoštol Pavel píše Korinťanům: „Až toto tělo, které podléhá rozkladu, vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní, co stojí v Písmě: Vítězně je smrt navždy zničena“ (1 K 15,54). A v Janově zjevení stojí na dvou místech: „Bůh jim setře každou slzu z očí“ (Zj 7,17; 21,4).

Téma milosti, tedy nezaslouženého Božího daru, se vine jako červená nit liturgickými texty 28. neděle v mezidobí. Ve vstupní modlitbě se objevuje v podobě prosby: „Bože, dej nám svou milost, aby nás vždycky předcházela a provázela.“ Z pohledu víry je totiž veškerá lidská činnost vždy pojata do činnosti Boží. Bůh se chápe iniciativy, on je na počátku. Chce-li člověk vykonat něco dobrého, pak jde vždy o druhotnou záležitost – o odpověď na předcházející Boží lásku.

První čtení, které jsme dopodrobna procházeli, zachycuje příkladně veliké skutky, které nám Bůh nabízí. Bez jakýchkoli předpokladů z naší strany dává nám Bůh život v plnosti.

Obrazem takového života může být péče pastýře a hostitele, se kterými se setkáme v responzoriálním žalmu po prvním čtení. Dvacátý třetí žalm vystihuje téma milosti už prvními slovy: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.“

Rovněž apoštol Pavel se dotýká ve druhém čtení tématu milosti, když píše Filipanům: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13). Něco takového neplatí pouze o Pavlovi, ale vztahuje se na všechny věřící. Pavel vyznává: „Můj Bůh je přebohatý.“ A z této skutečnosti hned vyvozuje: „skvěle vám odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat“ (Flp 4,19).

Pojednání o Božím daru vrcholí v úryvku z 22. kapitoly Matoušova evangelia. Podle Ježíšova podobenství o svatební hostině je spása dostupná všem. Podobně jako v prvním čtení slouží jako obraz hostina, tentokrát svatební hostina. Pozvaní na ni nepřišli. Křesťané, pro které Matouš píše, poznávají, že nyní jsou pozváni skutečně všichni – bez jakéhokoli předcházejícího výkonu.

Závěrečná modlitba eucharistické slavnosti připomíná, že slavící společenství má už nyní podíl na plnosti života, protože Bůh je „živí svatým tělem a drahou krví svého Syna.“ Z tohoto pohledu je mše svatá příležitostí, při které dostáváme už nyní podíl na tomto z milosti věnovaném Božím daru. Ten se zároveň stává předobrazem budoucí slávy, definitivního dovršení lidského života v Bohu.