Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 45,1-6

Petr Chalupa

 

O 29. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek knihy proroka Izajáše. Úryvek se vymezuje vzhledem k okolnímu textu svou formou – jde o Hospodinovu řeč, adresovanou perskému králi Kýrovi. Už předcházející kapitola knihy Izajáš se věnuje povolání tohoto vladaře Hospodinem. Některé věty se v tomto textu nápadně podobají formulacím z našeho úryvku.

Po stránce literární lze v krátkém úryvku zachytit různá zdvojení. Dvakrát se například hovoří o „zavolání jménem“, dvakrát se objeví věta „i když jsi mě neznal.“ Někteří vykladatelé se domnívají, že zde byly propojeny dva, původně samostatné texty; jiní tvrdí, že původní základní text byl pozdější redakcí přepracován a rozšířen. Není naším úkolem sledovat tyto návrhy do všech podrobností, bude však dobré, když si uvědomíme, že k základnímu textu patří údajně Hospodinovo dílo s perským králem Kýrem, díky kterému tento pohanský král poznává Hospodina. Zároveň je tímto způsobem zachráněn izraelský národ, který spolu s Kýrem a celým světem vyznává Hospodina jako pána. K rozšíření by měl patřit popis všeho, co Hospodin pro Kýra učiní a jak mu propůjčí čestný titul pomazaný.

Po stránce literárního druhu patří tento prorocký text k božským výrokům o králi. V rámci Starého zákona je najdeme především v žalmech, např. v žalmu druhém nebo stodesátém. Původně měly takové výroky své místo pravděpodobně při slavnosti uvedení krále na trůn.

Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi:

S ustálenou větou „tak praví Hospodin“ se setkáme velmi často ve Starém zákoně. Pochází ze způsobu, jakým se vyjadřoval posel, když chtěl ve své řeči citovat slova toho, kdo jej poslal. Proroci ji používají k tomu, aby od ostatních slov odlišili Boží slovo, se kterým jsou posláni. Tento výrok má konkrétního adresáta, perského krále Kýra, jehož povolání a úkol jsou vyjádřeny slovy „můj pomazaný“. Je přitom nápadné až pohoršlivé, že neizraelita je označen jako Hospodinův pomazaný. Obvykle se totiž tohoto pojmu používalo výhradně o králích z Davidova rodu. Kýrovi je tak svěřena role vystupovat z Hospodinova pověření – jako Hospodinův zplnomocněnec. Zůstává však nejisté, nakolik jde už zde o Boží vládu nad celým světem, na které má Hospodinův pomazaný zvláštní podíl. Jisté je, že v následujícím textu se Kýros objevuje ve službě Izraele.

„Vzal jsem ho za pravou ruku,

Tato věta zpřesňuje význam titulu „Hospodinův pomazaný“ a patří k božským výroků o králi. Nápadně podobný text nacházíme na Kýrově keramickém válci z r. 538 před Kristem. Babylónskému bohu Mardukovi se zde připisují slova: „…vyhledal spravedlivého vladaře podle svého srdce, jehož ruce uchopil, Kýra…“ Slova „vzít za pravou ruku“ můžeme však také vidět ve vztahu k jiným textům z knihy Izajáš, ve kterých Hospodin uchopí za pravici Jakuba nebo svého bezejmenného služebníka. Perský král Kýros je takto zapojen do vztahu mezi Hospodinem a Izraelem.

Vzal jsem ho za pravou ruku,
abych mu podmanil národy,
abych odpásal bedra králů,
abych před ním otevřel vrata,
aby žádný brána nezůstala uzavřena.

Pás kolem beder byl znamením královské moci. Být zbaven tohoto pásu znamenalo být sesazen z postavení krále. Brány v hradbách byly nejslabšími místy v případě napadení nepřáteli. Kdo se zmocnil bran, ovládl tak celé opevněné město. Násilné podmanění národů není však výsledkem síly perského vojska. S pomocí perského krále prosazuje sám Hospodin další vývoj dějin.

Já půjdu před tebou,
pokořím hory,
rozbiji brány z bronzu,
zlomím závory ze železa.
Dám ti skryté poklady
a utajená bohatství,
abys poznal, že já jsem Hospodin,
Bůh Izraele, který tě zavolal jménem.

Hospodinova slova Kýrovi jsou úkolem i zaslíbením. Obecně se o úkolu zmiňuje už předcházející kapitola slovy: „všechno, co chci, splní“ (Iz 24,28). Konkrétněji se dozvídáme z Kýrova keramického válce o Mardukově vedení: „Přikázal mu, aby vytáhl do jeho města Babylónu.“ Zaslíbení má dvě části. Hospodin bude Kýra na jeho tažení provázet a urovná mu cestu. Hospodinova podpora se projeví úspěchem na válečném tažení. Odstranění překážek je ve starověkých textech slíbeno také asyrským králům Ašurbanipalovi a Esarchadonovi.

Pro svého služebníka Jakuba,
pro Izraele, svého vyvoleného,
zavolal jsem tě jménem,
poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.
Já jsem Hospodin, jiný není,
není Bůh mimo mne.
Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal,

Tyto věty vymezují Kýrovo ustanovení Hospodinem. Nejprve zmínkou o Izraeli, kvůli kterému ke Kýrově ustanovení došlo. Izrael je přitom nazván Božím služebníkem a vyvoleným. Pozoruhodné je, že Kýros je zde sice nazýván Hospodinovým pomazaným, nikdy však Hospodinovým služebníkem. Snad proto, že být služebníkem znamená být v trvalém vztahu k pánovi. To však neplatí o Kýrovi, který je ve zvláštní situaci pověřen Bohem, aby vykonal jeden úkol. Pouze k tomuto úkolu je pomazán. Vymezení je zdůrazněno opakováním věty „i když jsi mě neznal.“ Je podivné, že Hospodin oslovuje Kýra právě takto. Ale můžeme v tom vidět určitý záměr. Ke Kýrově pověření dochází kvůli Izraeli, nikoli kvůli osudům, které Kýros v dějinách ovlivňuje, nikoli kvůli perskému národu. Hospodinovým působením skrze Kýra nezačíná trvalý vztah mezi oběma. Zdá se, že pohanský král se nikdy k Hospodinu neobrátí.

aby se poznalo od východu slunce i od západu,
že mimo mne jiný není.
Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.

Cílem tedy není obrácení Kýra a Peršanů k Hospodinu. Jde o víc. Na celé zemi mají lidé poznat, že Hospodin je Bůh. Z jiných míst se dozvídáme, jakým způsobem. Izraelský národ má svědčit ostatním národům o zázračném trvání smlouvy mezi národem a jeho Bohem – navzdory jejímu porušení ze strany národa. Na základě tohoto svědectví se obrátí k Hospodinu také lidé z jiných národů. Jak vysvětlit, že k poznání Boha má dojít mimo Izrael právě pověřením Kýra? Význam božského výroku o Kýrovi dokážeme vnímat jedině na pozadí osudů království v Izraeli. S Davidovým královstvím byla spojena veliká zaslíbení (2 S 7). Jestliže v našem úryvku prohlašuje Bůh za svého pomazaného, tedy krále, Kýra, pak je Davidovu království odňata politická moc. Co kdysi Hospodin vykonával skrze izraelského krále, může teď vykonat skrze cizího krále cizí mocnosti a jiného náboženského přesvědčení.

 Tvořím světlo a působím tmu,
dávám štěstí a dopouštím neštěstí,
já, Hospodin, to všechno působím.

Tato slova už sice v nedělním úryvku neuslyšíme, jsou však velmi důležitá. Sahají totiž až ke krajním možnostem toho, co lze slovy vyjádřit. Určitým souhrnem je už závěr předcházejícího verše: Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.Z tohoto vyznání pak vyplývá jako důsledek: všechno stvořené a vše, co se děje, je třeba vidět ve vztahu k němu: světlo i tmu, štěstí i neštěstí. Chceme-li těmto slovům správně porozumět, musíme si uvědomit, že výrok adresovaný Kýrovi patří k výpovědím, které se dotýkají zmíněných krajních možností našeho vyjadřování. Dávní prorokovi posluchači se mohli tázat: K čemu by se mohlo dospět, přesahuje-li Boží jednání v takové míře hranice vyvoleného národa, může-li Boží pomoc obdržet ctitel cizích bohů? V závěrečných slovech našeho úryvku vidíme Boží jednání v tak rozsáhlých souvislostech, že nám nezbývá než se zachvět a zmlknout. V první a třetí kapitole První knihy Mojžíšovy se nepřipisuje stvořiteli ani vytvoření temnoty ani původ zla. Na jediném místě v Bibli, a to právě v úryvku, kterým se zabýváme, se praví, že Bůh tvoří světlo a působí tmu,dává štěstí a dopouští neštěstí. Především má být takto vyloučen jakýkoli boj mezi dvěma protikladnými silami nebo bohy. Zdá se, že pro ďábla nezbývá místo, dopouští-li Bůh také neštěstí. Jaký to však je Bůh, který dopouští neštěstí? Svým jednáním s Kýrem a skrze něho překonává Bůh vše, co dal svému národu vědět o sobě a svém působení. Závěr našeho textu se vymyká našemu mluvení o Bohu a dostává se až na samou hranici našeho uvažování o něm.

Hlavní téma liturgických textů 29. neděli v mezidobí můžeme vyjádřit slovy: Bůh je středem lidského života, je pevným základem a měřítkem, podle kterého se člověk může orientovat a nacházet smysl života. Bůh je pánem života a dějin. Jedině jemu náleží každý člověk.

Vstupní modlitba eucharistické slavnosti představuje Boha jako pána, kterému má každý věřící sloužit: „Všemohoucí Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život; dej, ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem.“

Některé verše 96. žalmu, které zazní po Izajášově textu, jsou oslavou Boha, jenž podivuhodně jedná se všemi národy na zemi.

I ve druhém čtení se setkáme s živým Bohem, přinášejícím spásu. Jedině on povolává a volí lidi, jak se příkladně ukazuje na soluňské církevní obci. Její členové si s vděčností uvědomují, že jako vyvolení náleží jedině Bohu. Správnou odpovědí vyvolených na láskyplné Boží jednání, pravou službou Bohu je život ve víře, naději a lásce, který se projevuje slovy i skutky.

Úryvek Matoušova evangelia může vést k následujícím úvahám: I když každý člověk žije v konkrétní historické situaci a ve zvláštních společenských podmínkách, pro křesťana nemůže být vnější uspořádání posledním měřítkem. Jako Boží obraz náleží každý člověk Bohu. Z této základní skutečnosti vyplývá pro člověka úkol podřizovat se vyváženě a promyšleně světské i Boží vládě. Co je Boží, dává skutečně Bohu ten, kdo žije ve společenství s ním. Kdo se drží Kristových slov a tak zůstává v živém spojení s ním, svědčí také navenek o tomto společenství mezi Bohem a člověkem. Zpěv před evangeliem to vyjadřuje slovy listu Filipanům (Flp 2,15-15): „Budete zářit jako hvězdy ve vesmíru; držte se pevně slova života. Aleluja.“