Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Iz 55,1-3

Petr Chalupa

 

Tuto neděli uslyšíme v prvním čtení úryvek z 55. kapitoly knihy proroka Izajáše. Setkáváme se v něm s nezvykle naléhavou reklamou. Posluchači jsou zváni, aby přišli, jedli, nakoupili bez peněz, naslouchali a žili. Někdo zde vyvolává jakoby na trhu a nabízí spásu.

Prvních pět veršů 55. kapitoly tvoří – obrazně řečeno – závěrečný akord zvěsti o spáse, se kterou přichází takzvaný Druhý Izajáš. Hospodin ukončuje otroctví Izraele ve vyhnanství a vede svůj lid jako pastýř zpět na Sijón. Národy přihlížejí s úžasem, jak Hospodin jedná.

Prorok působil pravděpodobně v posledních letech vyhnanství v Babylónii. Zvěstuje, že politická situace se úplně změní vítězstvím perského krále Kýra: začíná nová epocha – pro Izraele i pro národy, jež se vymanily z područí Babylóňanů. Mocný stvořitel světa řídí světové dějiny, nikoli vítězné mocnosti. Povolává perského krále Kýra jako nástroj k vysvobození svého lidu. Osvobozeny však mají být i neizraelské národy. Bůh Izraele způsobuje rozpad celého tehdejšího světa, aby vysvobodil národ, který se nacházel na okraji dění.

Tato útěšná zvěst o spáse připadala vyhnancům nepravděpodobná. Cítili se spíš vydáni cizím národům a jejich bohům. Rezignovali, neodvažovali se doufat. Neukázalo se snad, že jejich Bůh Hospodin podlehl, že je opustil? Nebyl snad zpochybněn zároveň se ztrátou země, zničením Jeruzaléma a chrámu, zánikem království a státní svrchovanosti? Prorok naopak tvrdí, že bohové národů jsou nicotní, že jsou jen náhražkami, které nevidí a neslyší. Hospodin však se prosadí vysvobozením Izraele, které začalo Kýrem. Národy se stanou svědky všeobecné Hospodinovy záchrany. Uznají Hospodina a zároveň Izraele, který je důkazem Božího působení.

Teoretické vyznávání jediného Boha nám připadá samozřejmé. Sotva dokážeme docenit zvěst o jediném Bohu, se kterou přichází snad poprvé Druhý Izajáš. Tvrdí, že Bůh poražených a do vyhnanství odvlečených Židů je stvořitel světa, který vládne dějinám. On jediný je Bůh. Také my se však stále učíme věřit a prožívat, že Bůh působí v každé době. Čistě teoretické poznání, že je pouze jeden Bůh, nevystihuje provokativní názor Druhého Izajáše o Boží moci, jež přetváří svět a vládne dějinám, a to i dnes.

Těsné propojení Boha, Izraele a národů při Hospodinově vysvobození si můžeme znázornit dvěma soustřednými kruhy: Vztah mezi Hospodinem a Izraelem je nevyhnutelným základem a středem Boží záchrany, tvoří vnitřní kruh. Ostatní národy jsou jako další adresáti vtaženi do Hospodinova působení ve prospěch jeho lidu. Vnímají Hospodina a Izraele, stávají se svědky a mají podíl na záchraně. Vnější kruh vystihuje účast na záchraně, znázorněné uvnitř. Ta nepodléhá výkyvům a nepřestává: „Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu“ (Iz 54,7). „Má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, tvůj vykupitel“ (Iz 54,10).

Úryvek se většinou označuje jako slovo o spáse. Nelze jej však s jistotou přiřadit k některému z literárních druhů. Slova o spáse neopakují nikdy skutečnosti, které by už byly známé. Hovoří o Boží moci a věrnosti. Tyto Boží vlastnosti zvou k odvážnému vykročení novými cestami. Boží spása je často představena jinak, než ji popisují obvyklé názory. Vyzývá k opuštění zajištěného života, chce být darem, povzbuzuje k obdarování. Nejde o útěchu ve vzdálené budoucnosti, ale o současnost, do které proniká Bůh navzdory klamnému zdání, že tomu tak není. Slova o spáse vedou k bezpodmínečnému spoléhání na Boha, tedy k víře.

Kdo vlastně vyvolává jakoby na trhu, poznáváme zřetelně z následujících veršů. Liturgický úryvek začíná uvozovací větou, která nenechá nikoho na pochybách:

Toto praví Hospodin: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě;
i když jste bez stříbra, pojďte,
zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!
Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb,
svůj výdělek za to, co nesytí?
Slyšte mě, a budete hodovat,
vychutnávat tučná jídla!

Sám Hospodin zve žíznivého, hladového a chudého Izraele na místo nadbytku, kde je možné zdarma získat vodu a chléb, víno a mléko. Záchrana na poušti v podobě vody ze skály a many – rovněž víno a mléko jako známky plodnosti zaslíbené země – to všechno lze zaslechnout v naléhavém volání.

Nakloňte ucho své a pojďte ke mně!
Poslouchejte, a naplní vás nový život!

Je třeba naslouchat volajícímu a jít k Hospodinu. Výzva vrcholí slovy o novém životě. Hospodin dává život zdarma. Oslovení však investují své peníze do toho, co není chléb a nesytí – namísto toho, aby přijali nabídku a nakoupili bez peněz. Zdá se, že nesprávnými výdaji se myslí bohoslužebné uctívání babylónských bohů, ke kterému Izraelité přistoupili, protože už nepočítali se zajištěním svého života Hospodinem. Bůh říká: Budete jíst nejlepší jídla, jestliže mě budete poslouchat. Budete žít, jestliže se ke mně vydáte.

„Tučná jídla“ naznačují tuk z obětí, který náležel kněžím a v okolí Izraele byl chápán jako pokrm bohů. Výzva „pojďte ke mně“ vychází z představ, podle kterých vydat se k Hospodinu znamenalo vystoupit na Sión a přijít do chrámu. Pro vyhnance v Babylónii jsou tato slova povzbuzením k návratu do Jeruzaléma. Naděje se posiluje představou společného „hodování“, ke kterému Hospodin zve do chrámu na Siónu a při kterém nabízí dary pouště i zaslíbené země. Jestliže Izrael poslechne, vydá se na cestu a přiblíží se Hospodinu, bude žít.

Do této situace zaznívá teď zaslíbení.

Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi.

Hospodin chce uzavřít s Izraelem smlouvu, která nebude porušena, dokud bude existovat svět. Smluvní vztah je podle zaslíbení Davidovi (2 S 7) zaručen celému Izraeli. V čem tato věčná smlouva spočívá? Podobně jako byl David ve svém královském postavení svědkem Hospodinovy moci a ochrany, má být Izrael svědkem národům.

Hle, národům jsem ho ustanovil zákonodárcem,
knížetem a vládcem kmenů.
Přivoláš národ, který neznáš,
a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě
kvůli Hospodinu, tvému Bohu,
kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil.“

Národy, které Izrael nezná, budou jím osloveny, a národy, které neznají Izraele, budou k němu pospíchat. Co vlastně přitahuje národy, aby spěchaly k Izraeli. Jednají tak kvůli Bohu, kvůli Hospodinu, neboť se záchranou svého lidu stal důležitým a přitažlivým. Díky Hospodinovu působení ve prospěch národa se Izrael stal Hospodinovým svědkem – podobně jako kdysi David. Národy nepřesvědčí ukázka vojenské moci, ale přiláká je věrná náklonnost Boha k svému lidu. David už nehraje žádnou roli v očekávání spásy u tzv. Druhého Izajáše. Na jeho místo nastupuje národ, ujištění o trvalé pomoci předcházejí z Davida na Izraele, zároveň se předává úkol svědčit o Božím působení.

Pokusme se poselství úryvku shrnout do tří bodů.

Vybraný text musíme číst především v souvislosti se slovy, která následují. Jinak hrozí, že namísto vyvolení Izraele dosadíme předčasně církev jako lid Nové smlouvy a o věčné smlouvě budeme uvažovat jen ve spojení s Kristem. Výklad vylučující Izraele by byl velmi pochybný, vezmeme-li v úvahu celou Bibli.

Věčná smlouva, ke které se Bůh zavazuje Izraeli, neznamená automaticky spásu. Není pojistkou, která zbavovala starostí, jestliže včas zaplatím. Je Božím zaslíbením, je doprovázená vášnivým Božím zájmem, Božím jednáním, které je už předem zaměřeno na nás. Máme být svědky tohoto zaslíbení. Neušetří nám sice riziko rozhodování v životě. Ale správným rozhodnutím se naplňuje, stává skutečností.

Jsme-li Ježíšem pozváni ke stolu prostřenému nejprve Izraeli, nejsme zbaveni úkolu svědčit. Nová spravedlnost Ježíšových učedníků je naší cestou, jak přivést ostatní národy k Bohu. Tato nová spravedlnost má zářit jako Boží právo, Boží pokoj a milosrdenství při utváření světa a vzájemných vztazích. Měla by druhé oslovit a přitáhnout. Možná právě investujeme své peníze i svou fantazii, plánování a inteligenci do něčeho, co neposkytne výživu; do úsilí, které nenaplní náš život. Uskutečnění Božího snu o míru v celém stvoření zůstává otevřeno budoucnosti – podobně jako Hospodinovo společenství s Izraelem na Siónu, ke kterému Bůh zve všechny, kterým pomohl uniknout z pout světových mocností.

Starozákonní úryvek byl pro příští neděli vybrán s ohledem na evangelium o nasycení pěti tisíc lidí. Vyjdeme-li od evangelia, mohli bychom uvažovat: v zázraku nasycení se částečně naplnilo, co bylo Izajášem slíbeno – naplnění však má posílit víru a naději v uskutečnění na konci světa.

V našem úryvku si můžeme všimnout, že Božím svědkem má být celý Boží lid, nejen jeho vůdcové. Může to znamenat odpovědnost za vlastní přínos k plnění společného úkolu, i když se zprvu zdá, že chleba a ryb je málo. Nelze se vzdát příspěvku každého jednotlivce, i když se zpočátku jeví jako bezvýznamný.

Biblické texty 18. neděle lze nadepsat slovy: „Bůh sytí člověka“ – nebo: „Bůh nabízí člověku, co pro svůj život rozhodně potřebuje: potravu, která skutečně živí a sytí. V tomto smyslu hovoří první čtení i následující 145. žalm.

Druhé čtení z Pavlova listu Římanům se zmiňuje o nepřekonatelném Božím daru, jímž je Kristova láska.

Nasycení hladových lidí v úryvku z Matoušova evangelia je v antifoně k přijímání chápáno jako nabídka přicházející od Boha: „Dal jsi nám chléb z nebe“ (Mdr 16,20).

Chceme-li však, aby Bůh utišil náš hlad, musíme k němu přijít, musíme zůstat ve spojení s ním a doslova se u něho posadit. Takto je Bůh odkázán na naši spolupráci. Prorok musí volat jakoby křičel na tržišti. Lidé musí přispět i tím, co se zdá nepatrné, všichni musíme pomáhat s rozdělováním Božích darů.