Petr Chalupa
O 20. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z 56. kapitoly knihy proroka Izajáše. Posledních deset kapitol tvoří třetí část knihy. Neznáme jméno proroka, který zde hovoří. Byl proto označen jako Třetí Izajáš. Spis vznikl po návratu z babylónského zajetí, krátce po posvěcení obnoveného jeruzalémského chrámu, tedy po r. 515 před Kristem.
Takzvaný Třetí Izajáš pokračuje v tradici Druhého Izajáše, jehož útěšným slovům mohl snad naslouchat ještě v babylónském vyhnanství. V jeho poselství však zaznívají také nové tóny. Náš úryvek předpokládá, že se vyhnanci mohli vrátit do vlasti. K navrátilcům se připojili neizraelité, jiní cizinci se usadili v Jeruzalémě a jeho okolí během vyhnanství. Vznikaly nové problémy ohledně příslušnosti k Božímu lidu. V nově vzniklé obci byli také lidé, kteří prosazovali planost Páté knihy Mojžíšovy (Dt 23,2-9), podle které nesměl být do obce přijat cizinec. V této situaci hlásá prorok Boží pokyny.
Text je prorockou řečí, kterou můžeme rozdělit do několika částí.
Tak praví Hospodin:
Úryvek začíná formulí, kterou ve starověku používal posel, když chtěl upozornit na přesné znění slov, která mu byla svěřena a která měl předat adresátovi. Prorok si uvědomuje, že byl pověřen Bohem. Mluvčím tedy není prorok, ale Hospodin, který jej poslal. V poselství se objeví tři slova, která jsou klíčová pro starozákonní zvěst: právo, spravedlnost a spása.
„Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti,
neboť se již blíží má spása,
již se ukáže má spravedlnost.
Výzva „šetřte právo“ zahrnuje v hebrejštině vše, co Bůh stanovil k uspořádání světa a soužití mezi lidmi; vše, co člověku přísluší podle jeho potřeb, nároků a práv, ale také na základě povinností vůči Bohu a lidem. Bůh chce, aby se člověk podílel na obnově narušeného řádu světa.
Totéž zamýšlí výzva „jednejte podle spravedlnosti“. Spravedlnost znamená jednání, které je zaměřeno na společné dobro a projevuje se správným jednáním s druhým člověkem, pravdivostí, milosrdenstvím a láskou. Nejde o pouhé vnější plnění zákonů a předpisů. Člověk se spíš má rozhodnout pro spravedlnost, aby se stal spravedlivým, tedy osvědčeným člověkem, kterému je Bůh nablízku a který od něho mnoho dalšího očekává. Něco takového naznačuje Boží zaslíbení: „již se blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost.“ Spása není podmíněna správným chováním člověka, ale je Božím darem. Pojem spása zahrnuje veškerou pomoc, záchranu a vysvobození, které Bůh člověku prokazuje. Tak Bůh projevuje svou spravedlnost, svou věrnost ve smlouvě, která přesahuje všechny lidské představy. Jedině on může přivést k harmonické jednotě mezi lidmi a člověka s Bohem. Činí to „již“, tedy kdykoli se lidé Bohu otevírají, naplní toto zaslíbení v době mesiánské.
Blaze člověku, který dělá toto,
blaze smrtelníku, který vytrvává v tomto:
Zachovává sobotu bez neznesvěcení,
zdržuje svou ruku, aby nedělal nic zlého.“
Jako konkrétní projev zbožnosti se požaduje dodržování soboty, následuje všeobecné varování před zlým jednáním. Zdůrazněno je však dodržování soboty. Jako by se teprve na přísném dodržování soboty ukazovalo, zda někdo skutečně „šetří právo a jedná podle spravedlnosti,“ zda je tedy skutečně zbožný. V následujícím úryvku se toto měřítko předpokládá. Jsme svědky nové situace: sobota, která byla v babylónském vyhnanství poznávacím znamením, se po exilu stává rozhodující známkou pravé víry. Z národa se stává obec věřících, tedy lidí, kteří se rozhodli pro Hospodina a své rozhodnutí dávají najevo nejzřetelněji právě dodržováním soboty.
Ať neříká cizinec, který lne k Hospodinu:
„Jistě mě oddělí Hospodin od svého lidu!“
Ať neříká kleštěnec: „Jsem jenom suchý strom.“
Jako člověk, který lne k Hospodinu, byl označován proselyta, tedy konvertita k židovství. O těchto lidech se zmiňuje také prorok Zachariáš, setkáme se s nimi rovněž v knize Ester a Daniel. Jde předně o zcela novou možnost: cizinec se smí podílet na izraelské bohoslužbě. Předpokladem bylo osamostatnění Hospodinovy obce od státu a takzvaným Druhým Izajášem hlásaná nabídka spásy národům.
Naříkání cizinců – „jistě mě oddělí Hospodin od svého lidu!“ – předpokládá jejich snahu zůstat v Hospodinově obci a rovněž zájem jiných lidí vyloučit je. Tento zájem neskrývali Ezdráš a Nehemjáš – úplné vyloučení cizinců požadovali stejným slovesem „oddělit“. Oddělení se přisuzuje Hospodinu. Zřejmě tedy existovala skupina, která vykonávala oddělování cizinců v Hospodinově jménu, která se pravděpodobně dostala k moci v době Ezdráše a Nehemjáše. Je však také možné, že se zde pomýšlí na Hospodinovo slovo z Páté knihy Mojžíšovy (Dt 23,2-9), které výčtem stanovuje, kdo nesmí vstoupit do Hospodinovy obce. Naříkání kleštěnce nemá zdánlivě nic společného se stížnostmi cizince. Ani on nesmí podle Páté knihy Mojžíšovy vstoupit do Hospodinovy obce. Život bez potomků se považoval za existenci bez požehnání. A protože se neplodnému nemohlo udělit požehnání, nesměl se účastnit bohoslužby. Postupně se nám objasňuje, jak převratná byla změna tohoto ustanovení a proč musela být odůvodněna Božím slovem.
Neboť tak praví Hospodin kleštěncům: „Těm, kdo zachovávají mé soboty,
volí, co je mi milé,
lpí na mé smlouvě,
těm dám ve svém domě a mezi svými hradbami
památku a jméno, které je lepší, než jsou synové a dcery;
dám jim věčné jméno,
které nezahyne.
Dávné ustanovení už neplatí. Od nynějška se výslovně a slavnostně zaručuje kleštěncům místo v Hospodinově obci. Dochází k podstatné změně v chápání Božího lidu. Ta se musí projevit změnou ustanovení o náležení k obci. Uvádějí se nové podmínky příslušnosti k Božímu lidu. Dvě z těchto podmínek se stanovují oběma skupinám, cizincům i kleštěncům: „zachovávat soboty a lpět na smlouvě.“ Zachovávání soboty je zde – podobně jako už ve 2. verši – hlavní podmínkou. Další zní poněkud všeobecně: „lpět na smlouvě.“ Hebrejský pojem smlouva získal v pozdější době význam „Zákon.“ Světit sobotu a dodržovat Zákon jsou základními podmínkami příslušnosti k Hospodinově obci. U kleštěnců k tomu přistupuje, že „volí, co je Hospodinu milé.“ V následujícím textu se podobně praví o cizincích, že „milují Hospodinovo jméno, slouží mu a jsou jeho služebníky.“ Výslovně se tvrdí, že příslušnost k Hospodinově obci spočívá teď na rozhodnutí, na svobodném přijetí Boha a úcty vůči němu. Neuvažuje se už o národu, ale o jednotlivci. Z Božího národa se stala obec vyznavačů. Vyznání však už není chválou, vyprávěním o velikých Božích činech, ale nepřímé vyznávání dodržováním Zákona a soboty.
Kleštěncům je dokonce slíbena „památka a jméno“ v Hospodinově domě. Památníkem, zřízeným v chrámě, zůstává jméno určitého člověka uchováno budoucím pokolením. Ve své paměti ho má obec, která hovoří o předcích a vzpomíná na ně. Takto v obci uchovávané jméno znamená víc, než synové a dcery. Jde totiž o „věčné jméno, které nebude zapomenuto.“ Tato slova svědčí o hluboké změně v chápání Božího lidu. Dříve k němu patřil každý, kdo se v Izraeli narodil. Jeho minulostí byl tělesný původ od rodičů, budoucností život jeho dětí. Abraham by asi tomuto zaslíbení nerozuměl. Podle takzvaného Třetího Izajáše může však jméno člověka žít dál i bez tělesného potomstva. V obci smí žít i ten, kdo nemůže mít děti. Setkáváme se s náznaky, které se staly plnou skutečností v novozákonní církevní obci.
Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno,
že jsou jeho služebníky a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení
a lpí na mé smlouvě,
Tato slova jsme už slyšeli o kleštěncích. Nyní si mají uvědomit cizinci, že nejde o vnější plnění Zákona. Člověk má zaměřit celý svůj život k Bohu tím, že přilne k Hospodinu. Ti, kdo „milují jeho jméno“, nechávají se stále znovu obdarovávat Božím záchranným jednáním. Tak mu mohou sloužit jako lidé, kteří za všechno vděčí svému pánu. Dochází k tomu zejména v sobotu, kdy Izrael chválí svého stvořitele a zachránce. Smlouvou se Izrael zavázal, že bude spolupracovat na spáse světa.
ty přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby.
Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři;
neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“
Také cizincům umožňuje Bůh přístup na chrámovou horu. Smějí se tam účastnit slavnostních bohoslužeb a podílet se na obřadech. Chrám je posvátným místem, na kterém se osobně setkávají Bůh a člověk. Bůh přitom naplňuje člověka radostí.
Pomocí obětí se člověk chce přiblížit Bohu a vyjádřit, že tímto způsobem nabízí Bohu sám sebe. Když pak Bůh přijímá oběť i od cizinců, ukazuje, že teď plně náleží k Hospodinově obci a jsou plnohodnotnými členy Božího lidu. Boží zaslíbení však sahá ještě dál: jeho dům se s pozváním otvírá všem národům. Izrael sice zůstává vyvoleným Božím lidem, Jeruzalém s chrámovou horou středem světa, ale Izrael má za úkol být požehnáním pro všechny národy země (Gn 12,3).
V době, kdy se shromažďují národy celé země, kdy však zároveň přibývá válek, útlaku a vystěhovalectví, je třeba výzvy ke spravedlnosti, solidaritě a míru. Náš text má v této souvislosti zvláštní význam. V poselství takzvaného Třetí Izajáše tušíme duchovní rozmach, který dále pokračuje v Novém zákoně. Je proto vyzván Izrael i církev, aby dbali na spravedlnost a právo svou angažovaností ve prospěch obecného dobra všech lidí. Patří k tomu i prorocké poselství, podle kterého přichází spása nakonec od Boha.
Hebrejský pojem spása spojujeme se jménem Ježíš. On je spásou, on je Bohem poslaný zachránce a vysvoboditel. V úryvku evangelia příští neděle uslyšíme, jak Ježíš rozšiřuje spásu na pohany – příkladným jednáním s pohanskou ženou a uzdravením její dcery. V Ježíšově smrti a vzkříšení ukazuje Bůh svou spravedlnost, své záchranné milosrdenství – jako spásu pro všechny národy. Tuto spásu chce dát už brzy, je blízko všem, kteří se připojí k Bohu Izraele a budou svůj život utvářet podle jeho pokynů.