Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 11,1-45 (1.část)

Marie Zouharová

 

Zázraky v Janově evangeliu dosahují svého vrcholu při vzkříšení Lazara. Zpráva o vzkříšení zemřelého muže, který se jmenoval Lazar, překonává všechny zázraky. Došlo k ní v Betanii, která leží přibližně 3 kilometry na jih od Jeruzaléma. Je uvedena na konci Ježíšova veřejného působení jako poslední znamení. Je to poslední a největší Ježíšův zázrak, který je v Janově evangeliu barvitě vylíčen. Ostatní evangelisté se o něm nezmiňují, jen v Lukášově evangeliu nalezneme jméno Lazar v podobenství o boháči a Lazarovi. Ve srovnání s vzkříšením Jairovy dcery v Markově evangeliu a vzkříšením syna naimské vdovy v Lukášově evangeliu ukazuje se vzkříšení Lazara jako největší čin. Dochází k němu krátce před Ježíšovým utrpením, je bezprostředním podnětem k jeho zatčení a smrti, ale také znamením jeho vzkříšení, jímž se zjeví jako „vzkříšení a život“.

Úryvek je vybrán pro 5. neděli postní v cyklu A.

Z četných náznaků v našem textu vyplývá, že dříve musela existovat starší, „krátká verze“ příběhu, ve které se o této události vyprávělo jednodušší formou na způsob jiných příběhů o vzkříšení mrtvých, jak to známe z ostatních evangelií a Skutků apoštolů. Současná podoba a délka se zachovala teprve díky evangelistovi, který ji takto přepracoval: jako mocný a triumfální závěr Ježíšova působení. Původní vyprávění mohlo znít takto:

„Onemocněl Lazar z Betanie, z vesnice Marie a její sestry Marty. Sestry pro něj poslaly a vzkázaly mu: Pane, ten, kterého máš rád, je nemocný… Když Ježíš přišel, našel ho v době, kdy už čtyři dny ležel v hrobě… Hrobem však byla jeskyně a před ní ležel kámen. Ježíš řekl: Odstraňte kámen!… Tu kámen odvalili…A…zvolal mocným hlasem: Lazare, vyjdi! Zemřelý vyšel, zabalen na rukou a nohou plátny, a obličej měl zakrytý rouškou. Ježíš jim řekl: Rozvažte ho a nechte odejít!“

Takto by se vyprávění podobalo ostatní vyprávěním o vzkříšení mrtvého člověka, která známe z Nového zákona. Když si ale všimneme, jak nově evangelista zpracoval tuto předlohu, poznáme jeho zvláštní záměr i poselství, které chce předat svým přepracováním. K tomuto novému zpracování patří Ježíšův rozhovor s Martou: „Marta řekla Ježíšovi: Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá. Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane“. Rozhovor totiž představuje nejrozsáhlejší a teologicky nejvýznamnější část nové verze. Na rozdíl od ostatních příběhů se znameními nejde totiž o teologický spor o zázrak. Možná to souvisí s tím, že se Ježíš nedostává do styku s protivníky, ale s věřícími. Dialogem mezi Ježíšem a Martou chce evangelista předem nabídnout čtenáři klíč k pochopení následujícího příběhu, popisujícího zázrak.

Celé vyprávění je rozděleno a skládá se z úvodu a hlavní části. Chybí závěr. Na jeho místě se objevují důsledky zázraku. Na jedné straně: „Mnozí z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. Na druhé straně velekněží a farizeové svolali radu a „od toho dne byli smluveni, že ho zabijí“.

K úvodu patří prvních 16 veršů. Mohou být rozděleny ještě na dvě části. První popisuje situaci.

„Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný.“

Ve zprávě obou sester Ježíšovi se dozvídáme, že Lazar je Ježíšův přítel. Sestry mu posílají vzkaz s poukazem na lásku k jejich bratrovi. Tato láska jim dává naději a důvěru, že jim Ježíš pomůže. Podobně jako při svatbě v Káni Galilejské ani zde není vyslovena přímá prosba o pomoc. Čtenář očekává, že se Ježíš urychleně vydá na cestu, aby uzdravil svého nemocného přítele. Ale existují teologické důvody, které zabraňují okamžitému odchodu k milovanému příteli.

Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn“. Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dny v místě, kde byl“.

Celou tuto první část chápeme jako svědectví člověka, který na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel, co je zaznamenáno; člověka, který byl s Ježíšem u Jordánu a divil se, proč tam Mistr ještě dva dny zůstal, když se dověděl o Lazarově nemoci. Tento svědek byl schopen zapsat překvapivé Ježíšovy výroky, jako např. o počtu hodin, nebo ohromující tvrzení: „Já jsem vzkříšení a život“. Znal přesnou vzdálenost Betanie od Jeruzaléma – nepochybně proto, že ji mnohokrát prošel. Jistě mohl opakovat slova, která pronesli učedníci.

Oč vlastně šlo?

Ježíš zůstává další dva dny na místě. Záhadnými slovy, která odhalují jeho nadpřirozené vědění, prohlašuje předem, co je nejzazším a nejhlubším smyslem onemocnění jeho přítele: Skrze toto onemocnění „má být oslaven Boží Syn“, což nakonec slouží k oslavě Boha. Ježíš v této odpovědi neříká: „Tato nemoc nevede s konečnou platností ke smrti, protože já Lazara vzkřísím, kdyby zemřel.“ Tělesná smrt se jakoby vytrácí – přestože nemoc k ní směřuje – a také zázrak vzkříšení jakoby nejprve nestál ani za zmínku. Skutečnost, na které záleží, je oslavení Boha a jeho Syna. Nemoc je podnětem, aby Ježíš učinil zázrak v Otcově síle a moci. Tak je zřejmé, že je to právě Otec, který ho oslavil. Oslavení zde znamená jednotu Ježíše s Otcem.

Při prvním seznámení s textem vidíme, že v Janově evangeliu se stává lidská bída a mezilidské vztahy něčím druhořadým a bezvýznamným vzhledem k zdůrazněné nauce o Kristu. Překvapuje to tím víc, že právě zde se výslovně hovoří o přátelských vztazích mezi Ježíšem a sourozenci v Betanii. Můžeme však poukázat na to, že Ježíš u Jana přece zmírňuje lidskou nouzi a že oslavení Boha v sobě zahrnuje Ježíšovou oběť za lidi, jež spočívá právě v jeho smrti za ně. Musíme také uvážit, že v Janově evangeliu jde o původ a smysl života nejen v biologickém smyslu. Tato Ježíšova slova nám mají říci, že každé, i bolestné dění má svůj nejzazší smysl, i když tento smysl je člověku skryt. Avšak Ježíš, který je jedno s Otcem, zná Otcovu vůli i jeho skryté plány.

Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé kamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“

Učedníci připomínají Ježíšovi reakci Židů, která je popsána v předcházející 10. kapitole: Chtěli ho kamenovat za výrok: „Já a Otec jedno jsme“. Ježíš odchází navzdory námitkám učedníků. Nenechá se ovlivnit pouze lidskými úvahami – jako jeho učedníci. Odpovídá jim obrazným příslovím. Chce jím naznačit, že pro něho ještě nenastala noc jeho smrti. Putuje ve světle Boží vůle a „neklopýtne“, to znamená, že čas jeho smrti neurčí Židé. Nyní ho ještě nemohou usmrtit, protože ještě nepřišla hodina určená Otcem.

Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil. „Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“

Ted teprve odhaluje učedníkům, že Lazar zemřel a on ho vzkřísí. Používá obrazného způsobu vyjadřování, který učedníci nechápou. Přestože Ježíš nemá ve zvyku jim toto nedorozumění vysvětlovat, zde se tak stane. Učedníci v tom mají určitou výhodu před protivníky. Mají také skrze zázrak vzkříšení z mrtvých uvěřit. Kromě oslavení Boha a jeho Syna vidíme zde ještě jiný důvod a smysl Ježíšova jednání. Ježíšova znamení mohou přivádět k víře, pokud ovšem lidé vnímají zázrak jako znamení. Protože vzkříšení z mrtvých je větším znamením než uzdravení nemocného, je lepší, že Ježíš nešel do Betanie před Lazarovou smrtí, neboť tak se učedníci stanou svědky tohoto většího zázraku.

Tomáš – řečený, Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“

Na opakovanou Ježíšovu pobídku: „pojďme k Lazarovi“ vyzývá Tomáš učedníky, aby šli s Ježíšem a sdíleli jeho úděl. Uvědomují si nebezpečí, které je s tím spojeno. Ale nenechávají Ježíše samotného. Poprvé se zde vynořuje pravda, že učedníci musí sdílet Ježíšův osud; tato myšlenka se pak rozvíjí v řeči na rozloučenou – místo rezignace zde nastupuje odhodlání.