Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

J 3,16-18

Petr Chalupa

 

O Slavnosti Nejsvětější Trojice se při eucharistické slavnosti předčítá úryvek ze třetí kapitoly Janova evangelia. Je součástí většího celku, a sice třetí a čtvrté kapitoly, které popisují Ježíšovo působení v Judsku, Samařsku a Galileji. První část třetí kapitoly zachycuje Ježíšův rozhovor s Nikodémem. Jakmile v rozhovoru odezní tématika znovuzrození, hovoří se o Synu člověka a soudu. Odtud pochází několik veršů, kterými se dnes budeme více zabývat.

Náš úryvek začíná 16. veršem: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Tento verš však předpokládá souvislost s dvěma předcházejícími verši:

Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.

Všechny tři verše tvoří jeden celek, protože vyjadřují jednu spásnou pravdu. Vzpomínka na hada vyvýšeného na poušti navazuje rovněž na předcházející verš, tedy verš třináctý:

Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka.

Spojnicí s předcházejícím textem není jen pojem „Syn člověka“, ale především představa o vyvýšení, která je pro evangelistu Jana dvojznačná: může znamenat vyvýšení Ježíše do nebe, ale také jeho vyvýšení na kříž jako předstupeň dokonalého oslavení. O tom se zřejmě v rozhovoru s Nikodémem nehovořilo. Nyní však, kdy jde o svědectví celého společenství prvních křesťanů, musí být Ježíšova smrt dosvědčována jako rozhodující spásná událost, která určuje osud světa. Jan odkazuje na starozákonní vyprávění ze Čtvrté knihy Mojžíšovy (Nu 21,4-9), které považuje za předobraz dění na Golgotě, aby tak zdůraznil smysl Ježíšova povýšení na kříž. Na poušti byl Mojžíšem vztyčen měděný had pro Izraelity, kteří byli uštknuti jedovatými hady. Kdo se na tohoto hada podíval, zůstal naživu. Podle Knihy Moudrosti došlo k záchraně díky Bohu; had byl jen symbolem Božího jednání:

I když hynuli uštknutím plazících se hadů, tvůj hněv netrval až do konce… Kdo se obrátil k tomu znamení, nebyl zachráněn tím, co viděl, ale tebou, zachráncem všech… Jsi ten, kdo vysvobozuje z každého zla (16,4-8).

V Ježíši Kristu ustanovil Bůh znamení spásy pro celý svět. Všichni lidé se na ně mohou podívat a přijmout tak zaslíbení záchrany před smrtí. Pro ohrožení smrtí a z Boží touhy po spáse bylo nutné, aby Syn člověka byl povýšen na kříž.

Věnujme se však jednotlivým veršům našeho úryvku:

Ježíš řekl Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Šestnáctý verš ukazuje nejhlubší důvod Božího jednání. Tím je Boží láska, která se týká celého světa. Láska vedla k vyslání Syna, především však k jeho vydání smrti. Bůh ho vydal na smrt, aby zachránil svět ze smrti a daroval mu věčný život. Znovu se zdůrazňuje, že Boží touha po spáse, která se zjevila v Ježíši Kristu, je všeobecná. Skutečností se však stává pouze pro ty, kdo věří v Ježíše jako Božího Syna. Víra v Krista je nezbytným předpokladem pro získání spásy.

Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.

V sedmnáctém verši se znovu zdůrazňuje, že poslání Božího Syna znamená záchranu světa. Zároveň je uveden nový důležitý výraz pro následující verše. V řeckém textu se nachází sloveso „soudit“. Bůh neměl v úmyslu soudit svět skrze Ježíše. Sloveso „soudit“ má pak význam „odsoudit“, jak je správně přeloženo. Syn tedy nemá odsoudit, ale spasit: Právě toho chce Bůh dosáhnout u těch, kdo věří v Ježíše Krista. Proto neexistuje důvod, aby byli odsouzeni.

Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“

Jinak je tomu u těch, kdo nevěří ve jméno jednorozeného Syna Božího – nesplňují tedy podmínku, která je pro jejich záchranu nezbytná. Není však třeba, aby je soudil Bůh; vždyť se odsoudili sami. Rozhodnutím proti Božímu Synu rozhodli také o sobě. Jde o konečné rozhodnutí, platné i na konci času, které může Bůh jen potvrdit.

Ke správnému porozumění krátkému úryvku přispěje pokračování textu v následujících verších Janova evangelia:

Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny.

Podstata soudu je obrazně znázorněna pomocí světla. Snad se zde původně nacházela delší řeč o světle, ze které nám zůstalo jen několik zlomků. Evangelista zřetelně navazuje na úvod svého evangelia (1,5.9), kde čteme:

To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět.

V citovaných verších šesté kapitoly se vysvětluje, proč nevěřící lidé reagují tak negativně na Ježíše a jeho dílo. Opět se uplatňuje znázornění světlem a jeho protikladem, temnotou. V Ježíšovi se zjevilo Boží světlo, které osvěcuje srdce i smysly a přináší život a spásu. Lidé však dali přednost temnotě. Důvodem byly jejich zlé skutky. Toto odůvodnění je vyloženo obšírněji. Každý, kdo páchá zlo, má důvod, aby se světlu vyhnul. Musí se světla obávat a nenávidět je. Kdyby totiž do světla vstoupil, ukázalo by se, jaké jsou jeho skutky. Ihned by se objevil jejich pravý charakter. Proto se lidé zdráhají přiblížit světlu, to znamená uvěřit v Ježíše. Vědí, že víra v Ježíše by znamenala radikální zvrat v jejich životě, a to nechtějí. Něco takového platí podle evangelisty Jana o většině lidí.

Jinak je tomu s těmi, kdo jednají podle pravdy:

Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.

Jednat podle pravdy znamená jednat spravedlivě nebo spíš žít podle poznané Boží pravdy. Kdo koná pravdu, přichází podle Jana ke světlu – k Ježíšovi – , aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. Tím není řečeno, že dobré skutky přibližují lidi Bohu, protože jsou vykonány v Bohu. Spíš se pomýšlí na tuto skutečnost: člověk, který jedná podle pravdy, přichází rád a ochotně ke světlu, aby se při hodnocení jeho jednání ukázalo, že jeho skutky odpovídají Božím požadavkům. Nemusí se obávat odsouzení, neboť své skutky vykonal „v Bohu“.

Jan tedy rozlišuje dvě skupiny lidí, jejichž osud je určen už před setkáním s Ježíšem Kristem jejich základním etickým rozhodnutím.

Evangelista Jan však nezastává nauku o předurčení každého člověka Bohem k určitému osudu. Chce spíš poukázat na tajuplnou skutečnost: Boží touha po spáse nachází nepatrnou odezvu ve světě, vyslaný Ježíš se setkává s nedostatkem víry.

Zde bychom mohli navázat s úvahami, proč právě tento úryvek z Janova evangelia o Slavnosti Nejsvětější Trojice. První čtení z Druhé knihy Mojžíšovy vychází ze situace, kdy Izrael opustil Hospodina a přiklonil se k uctívání model v podobě zlatého býčka (Ex 32-33). Mojžíšovo vyznání při Hospodinově zjevení uznává sebekriticky: „je to lid tvrdé šíje.“ Připouští však další pokračování dějin slovy: „odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“ Těsně před Mojžíšovou větou – „Pane, jestliže jsem u tebe nalezl milost, ať jde Pán uprostřed nás“ – se sám Hospodin představuje charakteristikou, na kterou pak Mojžíš může navázat. Praví se zde, že Hospodin je „Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný.“ Odtud lze odvíjet novozákonní vyznání: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Na obou místech jde o zachraňující Boží lásku. Křesťanské vyznání však si však nedokáže představit Boží působení jinak, než v Ježíši Kristu a skrze něho.

Závěr druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům je jakousi obměnou Janových skutků, „vykonaných v Bohu.“ Pavel vyzývá křesťany v Konrintu: „žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji.“ A nezapomíná na zaslíbení: „Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“

Kdykoli tedy uslyšíme na začátku eucharistické slavnosti uvítání, pocházející ze závěru tohoto Pavlova dopisu – „milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi“ – , mohli bychom si připomenout také Ducha svatého jako třetí skutečnost, nezbytnou k plnosti sdílené Boží lásky. Měli bychom si však především uvědomit tajemnou, proto trojjedinou, Boží lásku k nám: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 J 4,9-10).