Petr Chalupa
Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“
Po návratu z města se učedníci divili, že Ježíš mluví u studny se ženou, nic však neřekli (27). Ježíš je svobodnější než oni. Žena mu pomohla překonat tabu, které se týkalo kontaktu se ženou, zvláště samařskou.
Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem:
Na konci rozhovoru nechává samařská žena džbán u studny a vrací se do města bez vody, protože už nebude potřebovat vodu z Jakubovy studny, která pochází ze Starého zákona. Právě se napila vody nového života, kterou jí daroval Ježíš. Nyní je zdroj v ní. Má sama zkušenost odpuštění a není už závislá na druhých, aby poznala Boha (Jr 31/34). To je „voda“, o kterou se chce rozdělit s druhými ve městě.
„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“
Jakmile byla evangelizována Ježíšem, žena evangelizuje své bratry a sestry. Nejprve jsou Samaritáni závislí na ženině svědectví (39), později však věří, protože sami viděli (42). Ježíš řekl svým prvním učedníkům: „Pojďte a uvidíte.“ Tato žena hlásá radostnou zvěst podobně jako Ježíš. Nevyhlašuje nauku, ale nechá prožít přítomný okamžik: „Pojďte a uvidíte.“
Vyšli tedy z města a šli k němu.
Během dialogu se Ježíš nechává vést tím, čemu se naučil z ženiny řeči. Nevnucuje se, ani ji neodsuzuje, stále ji však hluboce respektuje. Podstupuje riziko, že nedosáhne ničeho.
Zprvu je nejasné, jaký výsledek přineslo misionářské snažení. Přicházejí učedníci, rozhovor je přerušen. Vypravěč připravuje následující scény. Trvá jeho zájem poznat, kdo Ježíš je. Projevuje se to v údivu učedníků a ženině výzvě jejím krajanům.
Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“
On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“
Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“
Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.
Učedníci odešli do města, aby nakoupili jídlo a utišili svůj hlad (8). Když však jídlo přinesou, Ježíš nechce jíst a říká, že „má jiný pokrm“. Znovu jsou v rozpacích nad Ježíšovým chováním.
Co je příčinou toho, že Ježíš vnímá realitu jinak než učedníci, než Židé, než samařská žena a lidé? Toto nové vnímání se náhle objevuje v konverzaci se samařskou ženou. Ježíš zapomíná jíst a chce být pozorný vůči tomu, co od něho žádá Otec: „Mám k nasycení pokrm, který vy neznáte“ (32). Zdrojem této odlišnosti je nová zkušenost o Bohu: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal a dokonal jeho dílo“ (34). Tato nová zkušenost o Bohu jako Otci umožňuje Ježíšovi chápat Starý zákon – symbolizovaný „vodou“ – novým způsobem; nový přístup k Bohu je možno získat v Duchu a v pravdě; je možno naučit se novým vztahům k lidem – podobně jako k samařské ženě; a vyložit novým způsobem přírodní jevy, symbolizované žněmi a vodou. Zkušenost o Bohu jako Otci je zdrojem nového života.
Říkáte přece: Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně. Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním.
Podle názoru lidí nastanou žně za čtyři měsíce. Ježíš však říká, že „pole již zbělela ke žni“ (35). Vidí věci jinak. Vnímá znamení doby a naslouchá Božímu volání, které se týká jak přítomnosti tak minulosti.
Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec.
V tom je totiž pravdivé přísloví: Jiný rozsévá a jiný sklízí.
Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.
Rozhovor s učedníky má zřetelný misijní charakter. Zaměřuje pohled od nynější, slibné sklizně k budoucí misii církve. Podobně jako Ježíš nyní naplňuje Otcův úkol – jeho pokrmem je plnit vůli toho, který ho poslal – , tak posílá své učedníky, aby v jeho díle pokračovali.
Poslední část úryvku navazuje na ženinu výzvu krajanům v předcházejícím textu a celou epizodu ukončuje. Evangelista přitom uvažuje o víře.
Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“
Žena dokáže předávat jen to, co se jí niterně dotklo. Toto svědectví vede posluchače k počátku víry. Zprostředkující vyslankyně má rozhodující význam, i když poselství zkracuje; přivádí totiž druhé ke Kristu – podobně jako Jan Křtitel a učedníci.
Učedníci přišli do města, neobrátili však nikoho. Samaritánka se vrátila do města a obrátila všechny. Stává se vzorem, dává lekci učedníkům.
Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny.
Víra překonává pohoršení z vnějšího původu toho, kdo přináší zjevení. Ježíš zůstává dva dny; jde o zastávku na cestě, jejíž časový průběh určuje Bůh – podle Janova způsobu vyjadřování přichází „Ježíšova hodina“.
A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč.
Úplná víra vzniká teprve při setkání se samotným Ježíšem a nasloucháním jeho slovu. Víra Samaritánů je příkladná, protože nepotřebují znamení a zázraky; věří pro jeho řeč.
Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“
Vzhledem k Ježíšovým slovům bledne řeč svědkyně. Její svědectví vedlo k víře, nyní však už není její pohnutkou.
V našem úryvku se stupňuje označování Ježíše. Ježíš je nejprve židovským poutníkem; osobností, která vzbuzuje úctu; muž, vybavený tajuplnými silami; prorok a Mesiáš. Na konci dosahuje toto stupňování vrcholu. Ježíš je Spasitel světa.
Ježíš je zachránce v mesiánském smyslu, naplňuje nejen naději Židů na spásu, ale také Samaritánů a ostatních národů. Pravý, Bohem poslaný zachránce nepatří jen jednomu národu, nezavádí zvláštní bohoslužbu pro jeden národ. Je zde pro celý svět.
Při četbě úryvku Janova evangelia si můžeme všimnout otevřenosti vůči druhým, vůči tomu, co je odlišné:
– Ježíš prochází Samařskem, což bylo u Židů neobvyklé (3).
Ačkoli je muž, navazuje konverzaci se ženou (7).
Ačkoli je Žid, mluví se Samaritánkou, což bylo Židům zakázáno.
Chce se napít od osoby na okraji společnosti, aniž by dbal na přísné předpisy o kultovní čistotě (7).
Dva dny stráví Ježíš se Samaritány (40). Žít pospolu, společně jíst a pít bylo znamením hlubokého vztahu a sjednocení. Sdílet společenství u stolu bylo dovoleno jen příslušníkům téhož náboženství.
– Ježíš se neuzavírá do svého náboženství, rasy nebo území. Poznává „Boží dar“ v osobě, která nebyla Židovkou, ani nebyla nábožensky aktivní (14). Je to však právě tato žena, pokládaná tehdejšími Židy za „bludařku“, které Ježíš jako první odhaluje svou identitu Mesiáše (26).
– Propracovaný způsob, jakým evangelista líčí Ježíšovu originalitu – prochází Samařskem (4) a ignoruje židovský zvyk nemluvit se Samaritány – , ukazuje, jak významný byl Ježíšův ekumenický postoj pro Janovu obec na konci prvního století.
– Při své ekumenické otevřenosti Ježíš neodmítá všechny židovské zákony. V přítomnosti samařské ženy schvaluje převzaté normy, když říká, že „spása je ze Židů“ (22). Ježíš však není spoután těmito normami a pohybuje se mimo židovské představy (23).
Janovo evangelium bylo napsáno na konci prvního století. V textu i mezi řádky můžeme pozorovat rysy křesťanské komunity, která byla otevřená, přijímající a pluralitní:
– Komunita, vystupující v tomto textu, pokládá za normální, že ženy v ní mají vedoucí postavení a že hlásají radostnou zvěst, dokonce s větším úspěchem než muži. Apoštolé, například, odešli do města a nic se nestalo (8 a 27). Když do města odešla žena, mnoho lidí se obrátilo „pro slovo té ženy, která svědčila“ (39).
– Janovo evangelium pokládá za normální, že se Samaritáni účastní komunitního života a Ježíše přijímají jako Mesiáše (26/29). Podle těchto lidí Mesiáš nepřišel jen pro Samaritány nebo jen pro Židy, ale je „Spasitelem světa“ (42). Jiné texty Janova evangelia svědčí o komunitě, složené z mnoha různých lidí, kteří pocházejí z různých hnutí a organizací: učedníci Jana Křtitele (1,35-42), Samaritáni (4,39-42), Helénisté (7,35; 12,20-21), Židé, vyloučení ze synagógy (9,22-23).
– Komunita není omezena zeměpisně, ani na posvátný prostor Jeruzaléma ani na horu Garizim. Nedbá na etnické a rasové názory Židů nebo Samaritánů. Komunita může existovat kdekoli za podmínky, že existuje v Duchu a v pravdě (21-24).
– Je to komunita, která nemá příliš moci a ve které nacházejí své místo lidé z okraje společnosti. Slepec, kterým ostatní pohrdají jako nemocným člověkem, reprezentuje komunitu a brání ji před Židy (9,24-34). Samaritánka, pokládaná za bludařku, se stává evangelizátorkou a zakladatelkou komunity (4,39-42). Oba, samařská žena i slepec, hlásají o Ježíšovi, že je prorok (4,19; 9,17), překračují však pojem prorok. Pro ženu Ježíš je Mesiáš, Spasitel světa (42). Pro slepce Ježíš je „syn člověka“ (9,35-38).
– Janova komunita je menšinou a musí se bránit. Prožívá dvě krize, které hrozí rozpadem: „vnější“ roztržku, kterou představuje vyhnání ze synagógy (9,22), a „vnitřní“ roztržku, kterou je pohoršení nad Ježíšovým vtělením (6,66). Navzdory své slabosti – je vytlačena na okraj společnosti a pronásledována – komunita se neuzavírá do sebe, ale je otevřená a přijímající.