Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

J 9,1-41 (1.část)

Marie Zouharová

 

Pro 4. postní neděli je vybrán úryvek z Janova evangelia o uzdravení slepého od narození.

Tento příběh navazuje na předchozí 8. kapitolu, ve které Ježíš říká: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“. Tento příběh není jen vyprávěním o uzdravení slepého, je teologickou diskusí o příčinách nemoci a vlastním smyslu zázračného uzdravení. Proto se neuvádějí okolnosti, ani místo a čas. Čteme pouze:„Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý.“ Podobně jako v 5. kapitole, ve které Jan popisuje uzdravení muže, který byl 38 let ochrnulý a neměl žádnou vyhlídku na uzdravení, tak i zde upozorňuje výraz „slepý od narození“ na závažnost onemocnění a na lidskou bezvýchodnost ohledně uzdravení. Než ale Ježíš slepce uzdraví, dochází ke zmíněné teologické diskusi o příčinách nemoci a vlastním smyslu uzdravení.

Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“

Učedníci se domnívají, stejně jako Židé, že nemoc je zapřičiněna hříchem, že je Božím trestem za zločin vlastní nebo rodičů. Zvláště tělesné postižení dětí bylo rabíny považováno za Boží trest pro rodiče, kteří hřešili. Bylo rozšířeno přesvědčení, že Bůh odměňuje dobro a trestá zlo. Toto mínění se opíralo o jednostranný výklad slov z Druhé knihy Mojžíšovy: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení“. Již ve Starém zákoně, v knize Jeremiáš, (31,29n) se však praví: „V oněch dnech už nebudou říkat: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby, nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.“ Tuto představu potvrzuje i prorok Ezechiel v 18. kapitole. Předsudek však byl hluboce zakořeněn.

Proto se učedníci hned ptají: „Kdo zhřešil“? Jako by bylo samozřejmé, že příčinou každé nemoci musí být určitá vina.

Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

Ježíš tento názor jednoznačně odmítá. Podstatná není otázka viny, ale na slepci se má zjevit spásná Boží vůle. Ježíš nezkoumá příčinu nemoci, ale hledí k cíli: proč je tento slepec uzdraven? Na jeho uzdravení se má ukázat, že Ježíš je nejen divotvůrce, který dokáže slepé učinit vidoucími, ale že je také „světlem světa“, jehož prostřednictvím mohou lidé přijmout pravý, smysluplný život, jestliže se tomuto světlu otevřou. Při plnění tohoto úkolu Ježíš naráží na odpor. Moc temnoty, nevíra se pokusí splnění úkolu zabránit tím, že Ježíše, „světlo světa“, zabije. Proto je třeba konat skutky, „dokud je den“.

Nejde tedy jen o tělesnou slepotu. Jde o spor mezi zjevením Krista a vírou na jedné straně a nevírou na straně druhé.

Teprve nyní se Ježíš obrací na slepce:

„Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.“

Ve starověku byly sliny považovány za lék. Procedura smísení slin s blátem poukazuje nejen na Ježíšovu lidskou náklonnost k nemocnému, ale později poslouží jako důkaz, že Ježíš porušuje sobotu.

„Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já“….Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: „Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl se a vidím“.

Uzdravený vzbuzuje nejprve pozornost a údiv sousedů a známých, kteří částečně pochybují o jeho totožnosti. Ale velmi rychle se diskuse zaměřuje na nepřítomného divotvůrce, na „člověka jménem Ježíš“.

Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím“. Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den …..byla sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku….Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu:“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok“.

Příběh pokračuje jakoby soudním jednáním, při kterém však není přítomen obžalovaný. Jde totiž o otázku: kdo je tento Ježíš? Uzdravený se stává Ježíšovým svědkem. Opět se dostáváme do situace, ve které se nacházeli křesťané v židovském prostředí. Stále znovu museli před Židy, zvláště před židovskými úřady, vydávat svědectví o své víře v Ježíše. Uzdravený slepec je symbolem křesťana, který se teprve skrze víru v Ježíše stal „vidoucím“. V určitém smyslu však zastupuje, jako každý věřící, i svého tělesně nepřítomného Pána. Způsob, jakým je výslech veden, dává vytušit, jakými argumenty a prostředky se každá strana snažila získat přívržence, popř. zabránit lidem přejít ke skupině protivníků.

Celá záležitost je zde věcí odborníků v teologii, farizeů, protože k uzdravení došlo v sobotu. Po několika otázkách, které jsou adresovány uzdravenému, dospívají někteří rychle k úsudku: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Ale proč ho tedy byl schopen uzdravit – namítají druzí! Copak by Bůh mohl být s hříšníkem, který porušuje sobotu? Také uzdravený později argumentuje: „Víme, že hříšníky Bůh nevyslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli“. Člověka, který ho uzdravil, nazývá prorokem.

Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý ….a zavolali rodiče…a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí…odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe. …báli se židů. Židé se usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy“.

Přivolaní rodiče jako by nic nevěděli a ze strachu před následky nechtějí mít s touto záležitostí nic společného. Evangelista uvádí důvod jejich strachu. Okolo roku 90 se židovské autority rozhodly, že vyloučí z židovského náboženského společenství všechny, kdo veřejně vyznají Ježíše jako Mesiáše. Takové vyloučení mohlo mít pro postižené nejen náboženské, ale také sociální důsledky.

Protože výslech rodičů nevedl k žádnému výsledku, dotazují se farizeové znovu uzdraveného. Používají biblickou zaklínací formuli, která je uvedena v knize Jozue (Joz 7,1) a které se používalo, když měl být někdo přinucen mluvit pravdu:

„Vzdej Bohu chválu!“ My víme, že žen člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím, jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ …..“Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. …Chcete se snad i vy stát jeho učedníky? Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník: My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je …Odpověděl: „to je skutečně divné, že nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh nevyslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. …Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“

Tento druhý výslech je plný emocí. Proti konkrétní skutečnosti – uzdravenému člověku – se stavějí teologické názory spojené s předsudky, domýšlivostí a neschopností otevřít se něčemu novému. Prostý, teologicky nevzdělaný žebrák, který byl dříve slepý, přivádí svými nekomplikovanými, výstižnými argumentacemi původní sebejistotu teologů do nesnází. Vidíme jejich bezradnost podle stále se opakujících otázek. Když se jich uzdravený zeptá, proč se stále dotazují na jedno a totéž, zda chtějí být také Ježíšovými učedníky, přestávají se ovládat a reagují nadávkami.

Dovolávají se své moudrosti a postavení. Jsou přece Mojžíšovými učedníky. Kdyby však následovali Mojžíše, dovedl by je k Ježíšovi. Jan to připomíná ve svém evangeliu už v 5. kapitole, kde Ježíš na adresu Židů říká: „Kdybyste opravdu uvěřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně“.

Odpověď farizeů nevíme, odkud je představuje neúmyslné přiznání, že skutečně neznají Ježíšův původ, nevědí, že je od Boha. Jsou slepí vůči Božímu zjevení.

Poslední odpověď uzdraveného je shrnutím dosavadní diskuse, krátkým teologickým ospravedlněním Ježíše, proti kterému nemohou protivníci už nic namítnout, protože používá jejich vlastních argumentů: Bůh vyslyší každého, kdo koná jeho vůli, nikoli však hříšníka. Jestliže Ježíš zázračně slepce uzdravil, potom je Bůh s ním a není hříšným narušitelem soboty.

Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

Protivníci jsou v koncích se svými teologickými argumenty, uchylují se k hanobení a k autoritářským zásahům. Obviní uzdraveného slepce, že je hříšník, a vyženou ho.

Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, Pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.

Jakmile se uzdravený osvědčil jako neohrožený Ježíšův svědek a obhájce, dochází k opětovnému setkání s Ježíšem. Tento muž urazil od prvního setkání dlouhou duchovní cestu, jak to ukazují výpovědi o Ježíšovi. Postupně říká o tom, kdo ho uzdravil: je to „člověk jménem Ježíš“, později „prorok“ a nakonec tvrdí, že Ježíš „plní Boží vůli“, že je „od Boha“. Oči se mu otevíraly stále víc, takže se stal skutečně vidoucím. Jeho kladnou odpověď na Ježíšovu otázku, zda věří v Syna člověka, je třeba chápat jako souhrnné, plnohodnotné vyznání víry.

V závěrečných verších kapitoly se vyměnily role. Slepec se stává vidoucím, a to ve dvojím smyslu, farizeové se stávají slepými.

Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: Vidíme. Proto váš hřích trvá.“

Tváří v tvář Ježíšovu zjevení se lidé musejí rozhodnout, zda Ježíšovi umožní, aby jim „otevřel oči“, to znamená, zda ho s vírou přijmou jako „světlo života“, nebo zda chtějí setrvat ve slepotě a temnotě nevíry. K tříbení dochází vždy tam, kde se lidé setkávají s Ježíšem a jeho slovem. Není to ovšem Ježíš, kdo soudí člověka, nýbrž člověk soudí sám sebe svým rozhodnutím.