Pavel Mayer
Rád bych připomněl jednu všelidskou zkušenost. Člověk je zasazen do svého prostředí a většinou je přivyklý dennímu či týdennímu koloběhu úkolů, činností nebo zábavy. Různé věci naplňují jeho všední život a on je vykonává někdy s chutí, jindy s menší chutí, ale vždy s vědomím, že je to jeho určení, že to prostě teď k němu patří. Je si také vědom, že vytváří hodnoty, že to, co dělá, má nějaký význam, a z toho pak plyne přirozená spokojenost. Ale někdy přichází chvíle, a jistě jsme ji každý zakusili, kdy se v okamžiku něco promění. Vlastně navenek není nic mimořádného vidět a my ani nechápeme, proč a co se stalo. Situace je ale rázem jiná. Může ji navodit vzpomínka, asociace či spojení jinak všedních okolností. Anebo je to sám Pán, který nám z lásky připraví tento prožitek.
Najednou vše vnímáme jinak, hlouběji. Jsme jakoby uchváceni tím, co jsme dosud považovali za pouhou rutinu. Začínáme vidět nové horizonty a pociťovat vnitřní duchovní radost. Dojde nám vědomí souvislostí a zdá se nám, že letíme. V projasněném a provzdušněném odstupu se naše rozmanité konání slévá do jednoho úběžníku – ohniska. Ale přitom nejsme mimo – v nějakém zasnění, ale naopak zcela uvnitř dění, v kterém prostým a důsledným způsobem pokračujeme.
Vzpomněl jsem si na tuto zkušenost v souvislosti se čtyřmi evangelii, která tvoří „srdce“ Nového zákona. Také u nich můžeme být svědky jisté proměny. První tři evangelia, která nazýváme synoptická, zachycují velmi podobně život a učení našeho Pána Ježíše Krista. Začte-li se do nich pozorný čtenář, může někdy u druhého a třetího evangelia odhadnout, co bude následovat, a není ani moc překvapen. Jistě – má radost z velkých Božích skutků a ze zjevených ponaučení, která nachází v podobných evangeliích. Je si také vědom jakou nadzemskou hodnotu pro něj Boží slovo má. Ale jako by ještě něco chybělo… Jako by čekal ještě na nějaký rozměr….
A pak se čtenář dostává ke čtvrtému, Janovu evangeliu, a je vyvýšen či vtažen způsobem, který bere dech. Jako by ho orel vynesl na křídlech do oblak. A on sleduje Pána Ježíše, nejen, jak s námi chodí, povídá a koná zázraky na zemi, ale „vidí“ také Spasitelovo spojení s nebem. Poznává, že Slovo, které je Bůh, se stalo Tělem. Vnímá, že Ježíš a Otec jsou jedno, a dochází mu, že Láska, kterou Bůh miluje člověka, dosahuje míry darování jednorozeného Syna… Ale to není všechno, přichází mnoho a mnoho dalších překvapení a ohromujících prozření: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a já v něm… To je tvá Matka… Miluješ mne víc než tito?…“
Celé klima Janova evangelia je „nabito“ chvěním – duchovním nábojem. Již Klement Alexandrijský ho nazývá – duchovním evangeliem. Pán Ježíš v něm nešetří časem, a dlouhými poučeními nám odkrývá Boží hlubiny. A pak přislibuje Ducha pravdy, který nás uvede do všeho, co je třeba vědět, co je nutné ke spáse.
Podívejme se na toto evangelium trochu zblízka. Sám jeho autor nám oznamuje účel sepsání evangelia: Abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste vírou měli život v jeho jménu (20,31). Autorem je podle tradice – dosvědčené svatým Irenejem a biskup Polykratem – nejmladší z apoštolů, sv. Jan. Jeho otcem byl židovský rybář Zebedeus a matkou Salome, jež je považována za sestru Panny Marie. Měl staršího bratra Jakuba, také apoštola. Jan byl nejprve učedníkem sv. Jana Křtitele. Pán Ježíš ho povolal jako jednoho z prvních učedníků. Spolu s Petrem a Jakubem byl Pánu stále nablízku. Jako jediný z apoštolů stál pod křížem a byl oporou Ježíšově Matce – Panně Marii. Jako první z apoštolů uvěřil v Kristovo vzkříšení. V počátcích Církve doprovázel apoštola Petra, později se stal podle tradice představeným církve v Efezu. Za pronásledování Církve se stal vyhnancem na ostrově Patmos. Byl podroben mučení, ale jako jediný z apoštolů nakonec zemřel přirozenou smrtí.
Sv. Jan sepsal evangelium pravděpodobně v 90. letech našeho letopočtu v Efezu, jako poslední z evangelistů. Své vzletné a působivé očité svědectví adresoval věřícím křesťanům, aby je upevnil ve víře. Díky hlubokému teologickému záběru zve Janovo evangelium své čtenáře k duchovnímu a přitom živému vztahu k Ježíši Kristu.
Čtvrté evangelium má s předchozími evangelii některé společné části. Je to například činnost sv. Jana Křtitele, vyčištění chrámu od obchodníků, nasycení pětitisícového zástupu, Ježíšova chůze po Genezaretském jezeře – a především pašije a zprávu o vzkříšení.
Více je ovšem v tomto evangeliu rozdílů a zvláštností. Především je veřejné působení Pána Ježíše v Janově evangeliu rozloženo do 3 let, zatímco u synoptiků je shrnuto a vylíčeno v rámci jednoho roku. Jen zde nacházíme velmi podrobně zaznamenány velké Ježíšovy zázraky: uzdravení chromého, navrácení zraku slepému od narození nebo vzkříšení přítele Lazara. Ježíšovo učení je v podání apoštola Jana dlouhé a hlubinné.
Tematicky můžeme Janovo evangelium rozdělit na čtyři části: 1. Velmi známý prolog – prvních 18 veršů – svým duchovním nábojem předznamenává celé evangelium. 2. V druhé části, tj. od 1. do 12. kapitoly, se Ježíš zjevuje světu svými zázraky, podobenstvími a učením jako pravý Mesiáš a Syn Boží. 3. Ve třetí části, od 13. do 17. kapitoly, se Ježíš zjevuje učedníkům při poslední večeři a uvádí je do tajemství Nejsvětější Trojice a svého vykupitelského díla. 4. Závěrečná část, kapitoly 18. až 21., pojednává o utrpení a oslavení Ježíše Krista a o pověření jeho učedníků.
Je zajímavé všimnout si ještě teologických důrazů Janova evangelia. Především najdeme v tomto evangeliu mnohonásobné zdůraznění Ježíšova božství. Jsou to místa, kde čteme: … a to Slovo bylo Bůh (1,1), kde Tomáš vyznává: „Můj Pán a můj Bůh!“ (20,28), kde Ježíš na sebe vztahuje Boží jméno: Dříve než byl Abrahám, JÁ JSEM (8,58) a mnohá další. Své božství dotvrzuje Pán sedmi zázraky. Kromě již zmíněných jde ještě o jeho vůbec první znamení – proměnění vody ve víno na svatbě v Káni galilejské a uzdravení syna královského úředníka.
V tomto evangeliu vyjasňuje Pán Ježíš tajemství své osoby četnými obraznými tituly. Je jich také sedm. Náš Pán se představuje jako: Chléb života, Světlo světa, Dobrý pastýř, Dveře (do Božího království), Vzkříšení a život, Cesta,pravda a život a Pravý vinný kmen.
V Janově evangeliu najdeme také četné lidské odpovědi na zjevení Božího Syna. Jde především o odpovědi víry Samaritánky, uzdraveného slepce, Lazarových sester a zprvu nevěřícího Tomáše. Právě v těchto setkáních nás Pán učí, jak tajemně probíhá dialog mezi Bohem a kterýmkoliv člověkem, a že nestačí pouze Boží milost, ale je nutná i svobodná odpověď člověka na Boží pozvání. Teprve tehdy se může osobní vztah mezi člověkem a Bohem započít.
K nejhlubším místům Janova evangelia patří Ježíšovo zjevení vnitřního Božího života. Pán Ježíš zjevuje svou jednotu s Otcem – je zde jedno božské poznání, jedna vůle, jedna podstata. Tím, že je Ježíš Kristus zároveň jeden z lidí – Syn člověka, stává se jediným prostředníkem a jedinou cestou k Otci. Pán nám také zjevuje třetí božskou Osobu – Ducha Svatého. Duch Svatý, který je Láskou a Sjednotitelem Otce i Syna, je představen jako Duch pravdy, Přímluvce, Utěšitel a Dárce života. Pán Ježíš slibuje, že nám pošle Ducha Svatého, aby nám přivlastnil plody oběti kříže a uvedl nás do „středu“ života Nejsvětější Trojice.
Velmi dojemná je Ježíšova řeč na rozloučenou, kde jsou všechny tyto pravdy vyjádřené. Ale skutečným duchovním klenotem je pro nás spontánní Ježíšova modlitba k Bohu Otci. Zaposlouchejme se teď do ní a uvědomme si jak jiné, zvláštní, a jak důležité je pro nás Janovo evangelium.
Po těch slovech obrátil Ježíš oči k nebi a řekl: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal všem, které jsi mu dal, život věčný. To je pak věčný život: že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tebe oslavil na zemi: dovršil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych je vykonal. Nyní oslav ty mne, Otče, u sebe slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvé slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
Já prosím za ně. Prosím ne za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji – a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje – a v nich jsem oslaven. Už nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě; a já jdu k tobě.
Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, ty, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul než jenom ten propadlý záhubě, aby se splnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli mou radost v sobě dovršenou. Já jsem jim dal tvoje slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou – tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak jsem i já poslal je do světa.A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli skutečně posvěceni.
Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před stvořením světa. Otče spravedlivý, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito poznali, že jsi mě poslal. Uvedl jsem ve známost tvé jméno a budu i dál uvádět, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“ (17.kap.).