Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Jk 5,7-10

Pavel Zahradníček

 

O třetí neděli adventní budeme ve druhém čtení, které bývá vybráno z novozákonních biblických textů, naslouchat úryvku z páté kapitoly listu svatého Jakuba.

Když otvíráme jakoukoliv knihu, tedy i biblickou, napadne mnohého člověka otázka: Jaké je širší pozadí textu jako celku? Kdo je jeho autorem? Kdy a za jakých okolností byl napsán? Pokusme se tedy nejprve odpovědět na tyto otázky. Již předem se však musíme smířit s tím, že naše odpověď nebude vyčerpávající – jde o složité otázky, z nichž každá by vydala na obšírné pojednání – a že i řešení, ke kterým dojdeme budou spíše pravděpodobná, než zcela jistá a definitivní. Přesto i dílčí odpovědi nám mohou pomoci chápat jednotlivosti v textu a přispět k zodpovězení té nejpodstatnější otázky, o kterou by nám vždy mělo jít: Co mi sám Bůh chce tímto svým slovem říci pro můj život, pro dnešní den?

Kdo je tedy autorem tohoto textu? Celý list začíná slovy: Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti pokolením v diaspoře. Kdo je tento Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista? Titul služebník zřejmě naznačuje někoho, kdo je nositelem církevního úřadu. Adresování listu „dvanácti pokolením – kmenům v diaspoře“, stejně jako autorita, s jakou uvnitř listu autor promlouvá k těmto dvanácti kmenům v diaspoře, tedy ke všem křesťanům pocházejícím ze židovství, naznačuje, že jde o postavu velmi dobře známou tehdejším křesťanům, která se těšila autoritě v celé církvi. Tento závěr potvrzuje i úvod jiného novozákonního listu, Judova. Autor se v něm označuje za Jakubova bratra, a tak se nepřímo zaštiťuje jeho autoritou. O kterého Jakuba jde – z těch, které známe z Nového zákona? Postava je identifikovatelná s Jakubem, „bratrem Páně“ – tedy Ježíšovým příbuzným, který byl představeným církevní obce v Jeruzalémě. Mluví o něm i Pavlův list Galaťanům a Skutky apoštolů, vždy v souvislosti s Jeruzalémem. Pozdější církevní tradice, například Eusebius ve svých Církevních dějinách, mu dává přídomek Spravedlivý. Podle tradice byl svržen na začátku šedesátých let prvního století z jeruzalémských hradeb a ubit. Tato identifikace je tradičně přijímáná a také dnes všeobecně odborníky zastávaná. Kdysi v západní části církve dosti rozšířené mínění, že jde o Jakuba, syn Alfeova, zmiňovaného v evangelijních seznamech apoštolů, je dnes již spíše opuštěno a nemá mnoho zastánců. Pro úplnost zbývá podotknout, že evangelia se dosti podrobně zmiňují ještě o třetím Jakubovi, synu Zebedeovu, kterého si Pán Ježíš vybral za apoštola společně s jeho bratrem Janem.

Každopádně však chce pisatel mluvit s autoritou – ať již svou, či s autoritou bývalého přestaveného jeruzalémské církevní obce – Jakuba, ke kterému se takto duchovně hlásí – jako by se stavěl do jeho stínu. S touto autoritou chce své posluchače – jde totiž spíše o kázání, které má formu dopisu – vést k důslednému životu podle křesťanských zásad. Jde o první z řady takzvaných katolických listů Nového zákona, tedy listů, které nemají konkrétní adresáty, ale jejichž určení je všeobecné. Katholikos totiž v řečtině znamená „všeobecný“. Celá forma naznačuje, že jde nejen o text „k úvaze“, ale o něco, co je závažné a všeobecné závazné. To je jasný závěr tohoto úvodu, který jinak ponechává mnohé otázky otevřené.

V celkové struktuře Jakubova listu patří úryvek, vybraný pro třetí neděli adventní, až mezi závěrečné výzvy a jeho hlavní myšlenkou je trpělivost a vytrvalost. Motiv vytrvalosti tvoří rámec celého listu a vyskytuje se již v jeho úvodu. Potom následují jednotlivá témata a v závěru listu se autor k motivu vytrvalosti vrací. Tento rámec má naznačit: vše, co je v tomto listě požadováno, konejte s vytrvalostí a trvale se varujte toho, co je zde odsouzeno.

Druhým hlavním motivem vybraného úryvku je „příchod Páně“. Souvisí s vytrvalostí a je jejím časovým určením, vymezením. Upřesňuje, do kdy je třeba s trpělivostí vytrvat. Tento druhý hlavní motiv v textu odpovídá intenzivnímu eschatologickému očekávání křesťanů prvního století.

Kombinace obou motivů je příznačná zvlášť pro poslední čtvrtinu prvního století. Tehdy začínalo být stále více jasné, že doba mezi prvním a druhým příchodem Krista může být i delší, než se původně očekávalo a že je proto třeba spojit připravenost s vytrvalostí.

Vyjadřuje to již první věta nedělního úryvku:

Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán.

Výzva k trpělivosti otvírá celý tento oddíl. „Buďte trpěliví“ se váže nejen k závěru předcházející čtvrté kapitoly, která líčí nespravedlnosti, jež jedni působí a druzí musí snášet, ale i k mnoha dalším nelehkým situacím každodenního života. Některé z nich jsou pak v dalším textu této kapitoly zmíněny: zde to bude ještě nutnost snášet nedostatky bratří. Za hranicí textu, který se čte při liturgii, je pak řeč i o dalších „nepříjemnostech života“, které na křesťana doléhají: někomu se vede zle, jiný je nemocný nebo někdo odpadl od pravdy…

V dalším textu je potom použit obraz ze života zemědělců. Autor v tomto kázání, které má podobu listu, používá obrazy z přírody a života na více místech. Pochybujícího člověka přirovnává k mořské vlně zmítané a hnané vichřicí. Boháč se podobá se svým bohatstvím a shonem trávě a květu, který je sežehnut sluncem a opadá. Člověk, který slyší slovo, ale nejedná podle něj, je přirovnán k člověku, který stojí před zrcadlem, pozoruje svůj vzhled, a jakmile odejde, zapomene, jak vypadá. Dát koni do huby udidlo znamená ovládnout ho cele, stejně jako zkrotit ústa znamená ovládnout se cele. Kormidlo určuje směr celé lodi, podobně i jazyk, přestože je malý, působí velké věci. Autor považuje za nemožné, aby z jedněch úst vycházelo žehnání i proklínání – je to stejně nemožné jako pramen, ze kterého by vyvěrala současně sladká i hořká voda.

Obraz rolníka čekajícího trpělivě na úrodu, použitý v tomto textu, je posledním ze všech barvitých přirovnání, které autor v listu užívá:

Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.

 Výraz podzimní a jarní déšť – doslova déšť raný a pozdní – je v starozákonní mluvě často prostředkem, jak ve zkratce vyjádřit Boží obdarování. V jedenácté kapitole Páté knihy Mojžíšovy říká Bůh:

Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, abyste milovali Hospodina, svého Boha a sloužili mu celým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v pravý čas, déšť podzimní i jarní…

Dodnes trvá vegetační období v Izraeli mimo uměle zavlažované plochy od podzimu do jara. Podzimní – tzv. raný déšť – na začátku vegetačního období v říjnu a listopadu zvlaží do té doby vyprahlou zemi a dá vzejít setbě. V době zimy jsou deště poměrně běžné, ale o množství úrody a také o množství pastvy pro dobytek rozhoduje jarní – tzv. pozdní – déšť, který v dubnu a někdy i v květnu prodlužuje vegetační období. Rolník trpělivě očekává podzimní déšť, aby mohl zasadit, ale teprve po jarních deštích získá úrodu.

V závěru obrazu se znovu opakuje úvodní výzva celé perikopy: Buďte trpěliví. Vztahuje se nejen na přítomná soužení a těžkosti, ale i na očekávání Pána. Jde o trpělivost zaměřenou na přítomnost, ale i na očekávání budoucnosti – Pánova druhého příchodu.

„Příchod Páně je blízko“ vyjadřuje nejen časovou blízkost, i když i na ni jistě křesťané druhé poloviny prvního století pomýšleli. Znamená také určitou neodvratnost této události, ať již nastane kdykoliv. Právě tento význam se v závěru prvního století postupně zesiloval, úměrně tomu, jak křesťané stále více chápali, že Boží časová měřítka nemusejí být totožná s lidskými. Ještě více tuto skutečnost vyjadřuje závěr Druhého Petrova listu: …jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.

S trpělivostí a také s blízkostí a neodvratností příchodu Pána, který přijde i jako soudce, souvisí následující napomenutí:

Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce již stojí přede dveřmi!

Je tedy třeba mít trpělivost nejen s nejrůznějšími útrapami života, být trpělivý v očekávání Pánova příchodu, ale mít i trpělivost ve snášení nedostatků a chyb druhých.

V tomto verši nacházíme jasnou odezva modlitby Páně. Prosba o odpuštění je v ní podmíněna ochotou odpustit druhým. V Matoušově evangeliu je tato skutečnost ještě vyzdvižena dovětkem:

Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec, jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Toto téma je pak v Matoušově evangeliu ještě jednou rozvedeno samostatným podobenstvím o nemilosrdném služebníku.

Jako se v průběhu perikopy odvolával autor na příklad ze života zemědělců a mluvil o rolníkovi čekajícím na déšť, v závěru sahá po příkladech z historie izraelského národa. Vzorem v utrpení, ale i trpělivosti jsou mu proroci:

Vezměte si bratři za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně.

V dalším textu, který již není součástí nedělního úryvku, pak zvlášť vyzdvihuje příklad vytrvalosti a trpělivosti Joba.

Které konkrétní proroky má autor na mysli, se můžeme jen domýšlet. Prakticky každý z nich by připadal v úvahu. Kdo mluvil „jménem Páně“, musel vždy počítat s utrpením a mít trpělivou vytrvalost, aby mohl dokončit své poslání.

Jen je snad ještě třeba podotknout: Když biblický autor zmiňuje proroky, má na mysli podstatně širší skupinu osob, než jaká se pod tímto slovem vybaví nám. Jakub nebo ten, kdo se na jeho autoritu v listě odvolává, patří nepochybně k proudu židovské tradice a navazuje na ni. Používá tedy slova ve významu, který byl v židovské tradici běžný. Podobně jako slovo prorok má v novozákonní mluvě širší význam i slovo bratři. Označuje všeobecně sourozence, znamená tedy současně bratry i sestry.

Opakuje-li se dvakrát v našem textu oslovení „bratři“, vztahuje se to, co následuje na každého. Vždyť trpělivost a vytrvalost potřebuje skutečně každý člověk. V duchu Jakubova listu, který často používá jednoduchá přirovnání a obrazy z každodenního života, můžeme říci: Trpělivost a vytrvalost jsou solí mezi ostatními ctnostmi v našem životě. Podobně jako se sůl přidává prakticky do každého pokrmu, také tyto dvě ctnosti jsou nutným doplňkem každé další ctnosti. Proto tvoří nejen těžiště dnešního úryvku, ale i celkový rámec Jakubova listu.