Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Jr 20,10-13

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat prvnímu čtení následující neděle. Je vybráno z knihy proroka Jeremjáše. Nás bude zajímat především několik veršů ze dvacáté kapitoly, které nám přiblíží vnitřní boj velkého proroka. Než se začteme do vybraného textu, připomeňme si několik důležitých charakteristik proroka Jeremjáše a jeho knihy.

Jeremjáš byl prorokem jižního království, tedy Judska. Mezi jeho současníky patřili proroci Sofonjáš, Nahum a Habakuk. Tito proroci vystoupili se svým hlásáním v posledních desetiletích před zánikem říše. Za proroka byl Jeremjáš povolán ve třináctém roce vlády krále Jošijáše, tedy asi v roce 627 před Kristem. Jeho stopa se ztrácí po pádu Jeruzaléma, po roce 587 před Kristem. V Judsku se někteří lidé pokusili o vzpouru proti Babylónii, neuspěli však. Jeremjáš byl vzbouřenci násilně odvlečen do Egypta a tam podle tradice ukamenován svými soukmenovci. Spis nadepsaný jménem Jeremjáš začal pravděpodobně sepisovat prorokův sekretář Baruch.

Celá kniha se dělí na tři části. První až dvacátá pátá kapitole obsahuje výroky proti Judsku. Ve dvacáté šesté až čtyřicáté páté kapitole najdeme zprávy o činnosti a utrpení proroka. Od čtyřicáté šesté kapitoly až do konce knihy čteme výroky proti cizím národům. Vše je zarámováno zprávou o prorokově povolání v první kapitole a zprávou o dobytí Jeruzaléma v poslední kapitole.

S naším úryvkem se ocitáme v první části této knihy, ve dvacáté kapitole. Nahlédneme do nitra proroka, které otevírá více, než kdo jiný. Žádný jiný Boží posel neposkytuje tak hluboký vhled do svého nitra, nikdo neotvírá srdce i ústa, aby sdělil své vnitřní zážitky tak, jako Jeremjáš. Jedná naprosto neobvykle na svou dobu, když sděluje své pocity a vnitřní krize. Jedním z těchto velmi osobních textů se budeme dnes zabývat.

Podíváme-li se do dvacáté kapitoly proroka Jeremjáše v Českém ekumenickém překladu Bible, všimneme si, že tato kapitola je rozdělena na dvě části. Prvních šest veršů je psáno v próze a pojednává o Jeremjášově uvěznění knězem Pašchúrem. Zbytek kapitoly, který pojednává o vnitřním zápase proroka, je psán ve verších. Tyto verše můžeme dále dělit do tří dalších částí. Slova sedmého až devátého verše uslyšíme v prvním čtení dvacáté druhé neděle v mezidobí. Pro příští neděli, dvanáctou v mezidobí, jsou vybrány verše deset až třináct. Zbývajících pět veršů se už při liturgii nepředčítá. Přesto se jim budeme také dnes věnovat.

Při svém povolání do prorocké služby namítá Jeremjáš Hospodinu: „Ach panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec“ (Jr 1,6). Ale Hospodin mu slíbil: „Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě!“ (Jr 1,8). Prorok však zakusil utrpení žaláře, o kterém se píše v předcházejících verších dvacáté kapitoly. Proto namítá Hospodinu: „Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit…Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá“ (Jr 20,7). Jeremjáš necítí Boží ochranu. Je opovrhován. Nikdo si z něj nic nedělá. Začíná uvažovat o možnosti zříci se prorokování a nehlásat už Hospodinovo slovo. Ale to slovo je v jeho „srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v jeho kostech“ (Jr 20,9). Prorok nemůže nemluvit. Je zcela vyčerpán. Ponořme se nyní do jeho pocitů, které nám sděluje: Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! Udejte ho! Udáme ho! Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu (Jr 20,10). Jeremjáš se stává obětí pomluv. Přicházejí na něj udání, nepřátelé se ho snaží zastrašit. Jednají tak i ti, kteří s ním doposud žili v pokoji, jeho sousedé a přátelé.

Všimněme si věty „Kolkolem děs!“ Když byl Jeremjáš uvězněn knězem Pašchúrem, Bůh mu oznámil: „Hospodin tě nepojmenoval Pašchúr, nýbrž Magór mi-sá-bíb, to je Kolkolem děs“ (Jr 20,3). Toto nové jméno vystihuje situaci, do které se dostává kněz, Jeremjáš i celý lid; situaci před pádem Jeruzaléma.

Od nářků, stesků a žalob se prorok vrací k naději v Hospodina, který mu zůstává oporou. Čteme:Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta“ (Jr 20,11). Hospodin zmaří úklady nepřátel. Dokonce je navždy zahanbí. Jeremjáš si znovu vzpomíná na slib, který dostal od Boha na počátku své služby. Na slib: „Budou proti tobě bojovat, ale nic proti tobě nezmohou, neboť já budu s tebou a vysvobodím tě“ (Jr 1,19). Nepřátelé, kteří chtěli proroka zničit, sami zeslábnou v boji s Boží mocí. V tomto duchu pokračuje i následující verš: Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého, ty vidíš do ledví i do srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor“ (Jr 20,12). Hospodin zná myšlenky člověka, zkoumá srdce i ledví. Některé z nás možná napadne, co znamená slovní spojení „zkoumat srdce i ledví“, které se v knize Jeremjáš vyskytuje poměrně často. Tato způsob vyjadřování souvisí pravděpodobně s věštěním z vnitřností zvířat. Podle Bible je Hospodin jediným, kdo má ve své moci ledví i srdce člověka. Ve stotřicátém devátém žalmu čteme: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal“ (Ž 139,13). Ledví je vnitřní část lidského těla, která se zvnějšku nazývá bedra a zahrnuje vnitřnosti – jako ledviny, játra a slezinu. V přeneseném smyslu je ledví a srdce obrazem hlubin lidského nitra. V prvních desetiletích po Kristu se Filón Alexandrijský zamýšlí, proč se srdce a mozek neobětují. Proč se obětují ostatní vnitřnosti, jako játra nebo ledviny. Na tyto otázky si odpovídá takto: Ze srdce a mozku vycházejí zlé věci, proto nemohou sloužit ke smíření na oltáři. Naproti tomu ledviny vylučují škodlivé látky z těla ven.

Úryvek – a současně celý tento oddíl – končí děkovnou písní: Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků (Jr 20,13). Tato píseň vyzývá všechny ke chvále Hospodina, protože vyprostil proroka z moci jeho nepřátel. V podobném duchu se vyjadřuje také šedesátý devátý žalm, který je vybrán pro tuto neděli a kterým se budeme podrobněji zabývat zítra. Jeremjáš se však ve své pokoře nazývá ubožákem před Hospodinem. Toto označení nacházíme také v žalmech. Ve známém, dvacátém druhém žalmu, který začíná slovy – „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Ž 22,2) – čteme: „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal“ (Ž 22,25). Hospodin se ujímá utlačených a vyslyší ty, kdo pokorně prosí. Chválou Boha končí úryvek prvního čtení příští neděli.

My se však budeme zabývat ještě několika dalšími verši, abychom měli ucelený pohled na vnitřní boj proroka. Každý z nás je – obrazně – jednou nahoře a jindy dole. Člověku je jednou lépe a jindy hůře. Vyjdeme-li z této naší běžné zkušenosti, snadněji pochopíme Jeremjášovy pocity. Po chvále a zpěvu Hospodinu se dostává zcela na dno své existence. Svou hlubokou sklíčenost vyjadřuje hořkými žalobami a proklínáním. Ve čtrnáctém a následujícím verši čteme: „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán. Proklet buď muž, jenž zvěstoval mému otci: Narodilo se ti dítě, chlapec, a udělal mu velkou radost“ (Jr 20,14-15). Asi nás zarazí tato tvrdá slova. V dnešní době by se člověk zřejmě vyjádřil jinak. Jeremjáš proklíná svou existenci. Zdá se, že už nemůže padnout hlouběji. Všimněme si, že neproklíná své rodiče. To by totiž bylo trestáno smrtí, jak se praví ve Třetí knize Mojžíšově: „Kdo by zlořečil svému otci nebo své matce, musí zemřít“ (Lv 20,9). Jeremjáš však proklíná den, kdy se narodil. S podobnou situací se setkáváme i v knize Job:„Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno – je počat muž“ (Job 3,3). Velkou bolest trpícího člověka, ať už jím je Job nebo Jeremjáš, provází touha, aby byl jeho život smazán již v zárodku. Aby vůbec nenastal den početí a narození. Jeremjáš proklíná i nevinného posla, který zvěstoval jeho otci zprávu o narození syna. Co tehdy přineslo otci radost, stalo se synovi počátkem trápení. Na zvěstovatele svého narození svolává prorok pohromu, která stihla některá města. Čteme: „Ať je ten muž jako města, která Hospodin nelítostně vyvrátil. Ať zrána slyší úpěnlivé volání a za poledne válečný povyk“ (Jr 20,16). Zničenými městy se může myslet Sodoma a Gomora, ale také města, která byla vyvrácena vojskem. Této skutečnosti více napovídá zmínka o ranním úpění a poledním válečném povyku.

Každého člověka, zvláště pak ženy, se velmi bytostně dotknou další prorokova slova: „Že mě neusmrtil hned v matčině lůně, aby mně má matka byla hrobem, aby její lůno bylo věčně těhotné! Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?“ (Jr 20,17-18). Prokletí dne zrození vrcholí touto drastickou představou o hrobu v těle matky a její neschopnosti přivést dítě na svět.

V dnešním pořadu jsme se zabývali vnitřním bojem proroka Jeremjáše, který měl sto chutí vzdát se svého poslání. Ve svém okolí neměl uznání, právě naopak – pomlouvali ho, donášeli na něj a usilovali mu o život. On se v jistotě obrací na Hospodina, který mu slíbil, že bude jeho ochranou a oporou. Pak ale opět upadá do deprese a proklíná den, ve kterém se narodil. Ačkoli pochybuje o svém národě, o Boží věrnosti a pomoci, přece ani na okamžik nepochybuje o pravosti svého povolání, které přijal od Boha.