Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ko 3,1-4

Marie Zouharová

 

O slavnosti Zmrtvýchvstání Páně uslyšíme jako druhé čtení úryvek z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Vybrány byly první čtyři verše třetí kapitoly. Zajímavé je, že úryvek z tohoto Pavlova listu se objevuje v cyklu B nedělních čtení pouze jedenkrát, a to právě v neděli Zmrtvýchvstání Páně.

Připomeňme si nejprve základní informace o listu Kolosanům. Adresáty dopisu jsou obyvatelé města Kolosy. To leží v Malé Asii na cestě z Efezu do Milétu. V antické době se jednalo o velmi významné město. Bylo centrem vlnařství, jeho obyvatelé se živili převážně chovem ovcí a vývozem vlny. V šedesátých letech prvního století po Kristu byl celý kraj postižen zemětřesením, které pravděpodobně ničivě zasáhlo i Kolosy. O jeho obnově nemáme takřka žádné zprávy. Zachovaly se jen mince pocházející z druhého až třetího století po Kristu.

List byl napsán pravděpodobně v Malé Asii, v oblasti, kde se nacházela města Kolosy, Laodicea a Hierapolis. V úvahu připadá i Efez, protože zde mohla působit skupina Pavlových žáků. Byl napsán někdy kolem roku 70 po Kristu.

Kolosané byli před přijetím křtu pohané, jak se dozvídáme na počátku listu: „I vy jste kdysi byli odcizeni a pro svoje smýšlení a špatné skutky znepřáteleni“ (1,21). V době napsání listu byla obec věřících nejspíš ohrožena nějakým bludem. Autor to naznačuje v druhé kapitole listu.

Prvním, kdo hlásal evangelium v Kolosách, nebyl apoštol Pavel, ale jeho spolupracovník Epafras. Pavel věděl mnoho věcí z doslechu: „Slyšeli jsme přece o tom, jak křesťansky věříte a jak máte rádi všechny věřící“ (1,4). Naléhavě však připomíná svého spolupracovníka: „Vzkazuje vám pozdrav váš krajan Epafras. Tento služebník Krista Ježíše nepřestává o vás v modlitbách zápasit, abyste byli pevní a zralí a s přesvědčením plnili vždycky Boží vůli“ (4,12).

Podle dalšího svědectví listu přijali Kolosané radostnou zvěst s nadšením a dokázali podle ní utvářet svůj život.

List se soustřeďuje na dvě základní témata. Prvním je význam Krista a zvěsti o něm v církvi. Kristus přemohl svým křížem a vzkříšením kosmické mocnosti: „V Kristu bydlí celá plnost božství tělesně, a vy skrze něho jste přidruženi k jeho plnosti, k němu, jenž je hlava všech andělských knížat a mocností“ (2,9n). Zároveň s Kristem mají podíl na Boží plnosti ti, kdo v něho věří. K této skutečnosti se ještě vrátíme, až se zaměříme na nedělní úryvek.

Značnou část dopisu zaujímají napomenutí. Autor chce vést koloské křesťany k tomu, aby svou v životě uskutečňovali, čím jako křesťané jsou. Napomenutí vycházejí ze skutečnosti nového člověka, o němž se hovoří ve třetí kapitole. Pro Kristem obnoveného člověka „už nemá smysl otázka, zdali je kdo Řek či Žid, obřezaný či neobřezaný, barbar, Skýta, otrok či člověk svobodný – všechno a ve všem je Kristus“ (3, 11).

List Kolosanům napsal nejspíš některý z Pavlových žáků. Text se totiž v mnohém liší od prokazatelně Pavlových písemných projevů. V listu Římanům (Řím 6,1-11) odkazuje Pavel například na účast křesťanů na Kristově vzkříšení jako na záležitost budoucí, zatímco v listu Kolosanům (2,12; 3,1-4) vnímá skutečnost vzkříšení už v době přítomné. Rovněž pojmy známé z Pavlových listů jsou zde vykládány jinak. Jako příklad můžeme uvést pojetí „těla.” V Prvním listu Korinťanům (ve 12. kapitole) a v listu Římanům (rovněž ve 12. kapitole) vidí Pavel obec věřících jako Kristovo tělo. Křesťané jsou Kristovými údy. Podle listu Kolosanům (1,18 a 2,19) je Kristus nejen hlavou tajemného těla církve, ale současně je hlavou světa, jeho moc vyniká nade všemi silami a mocnostmi. Představu o světě jako o těle přenesl autor listu na církev. Kristus je podle něho hlavou těla, které tvoří celý vesmír. Takovou představu nenajdeme v žádném z prokazatelně Pavlových listů. V neposlední řadě potvrzují pochybnosti o Pavlově autorství listu jazykové rozdíly. Musíme ovšem dodat, že v listu Kolosanům jsou zachovány hlavní linie Pavlovy teologie: význam Ježíše Krista pro spásu a vzkříšení jako nové stvoření, na němž má křesťan podíl.

List Kolosanům vidí evangelium, jak se šíří do celého světa a přináší ovoce. Narůstá, tím, že je přijímáno stále větším počtem lidí: „Slyšeli jsme o tom, jak křesťansky věříte a jak máte rádi všechny věřící, a to pro naději na odměnu, která je vám připravena v nebi. O té naději jste slyšeli už dříve v hlásání slova pravdy, radostné zvěsti, která k vám pronikla. A jako už na celém světě přináší ovoce a šíří se, tak je tomu také u vás od onoho dne, kdy jste ji uslyšeli a správně poznali tuto Boží milost“ (Kol 1,4-6). A nešlo jen o souhlas s křesťanskou naukou, ale o křesťanskou atmosféru v obci věřících: „…povedete život hodný Pána a budete se mu ve všem líbit: ponesete plody všech možných dobrých skutků a porostete v poznávání Boha“ (Kol 1,10). Právem se můžeme tázat, zda byla obec opravdu tak vynikající. Vždyť v dalších kapitolách líčí autor ohrožení ze strany bludařů. Sleduje snad autor tímto uspořádáním textu určitý záměr? V každém případě jde o možnost nového života. Autor zdůrazňuje hned v první kapitole: „…myslíme na vás ve svých modlitbách….“ (1,3); „…nepřestáváme se za vás modlit a prosit Boha, abyste dobře poznali jeho vůli a aby se vám dostalo všestranné moudrosti a všestranného duchovního pochopení“ (1,9). Poznání Boží vůle bylo také jedním z hlavních obsahů Ježíšova kázání. Autor listu neurčuje, co je Boží vůle, ale modlí se – jak jsme slyšeli – za dar „všestranné moudrosti a všestranného duchovního pochopení.“ To však není nějakou lidskou schopností, ale je člověku darováno Duchem svatým.

Situaci obce vidí autor listu realisticky, ale zároveň s důvěrou. Ví, že poznání nevede samo o sobě ke spáse. Chce, aby křesťané nejen znali Boží vůli, ale také ji pochopili. Mají poznat, že cíle svého života nedosáhnou povzneseným duchovním blouzněním, ale tím, že budou brát život jako úkol uložený Bohem.

Třetí kapitolou začíná nabádavá část listu. Autor nevydává hned pokyny, ale připomíná zaslíbení, jehož obsahem je vzkříšení spolu s Kristem: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici….až se ukáže Kristus, náš život, potom se s ním ukážete i vy ve slávě.” Autor tak navazuje na druhou kapitolu, v níž chápe cestu křesťanů jako cestu ze smrti ke vzkříšení: „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili, jak velikou moc má Bůh, který ho vzkřísil z mrtvých. I vás, když jste byli pro své hříchy mrtví, a když vaše tělo bylo neobřezáno, zase oživil zároveň s ním. Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, na kterém nám bylo připsáno k tíži, že jsme nezachovali předpisy Zákona, zničil ho nadobro tím, že ho přibil na kříž“ (2,12-14). Ke vzkříšení pokřtěných už tedy došlo, i když jde o skutečnost víry, která vyžaduje neustálé úsilí o společenství s Kristem. Teprve jako v tomto smyslu vzkříšení lidé jsou křesťané schopni nasměrovat svůj život k Bohu. V listu Římanům píše apoštol Pavel: „Považujte se za mrtvé pro hřích, ale za žijící pro Boha, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,11).

Krátký úryvek ze třetí kapitoly listu Kolosanům uslyšíme v neděli jako druhé čtení:

Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se s ním ukážete i vy ve slávě (Kol 3,1-4).

Boží svět – umístěný někde nahoře – vidí jako ideální svět nejen bibličtí autoři, ale také starověcí filozofové. Právě v tomto světě se nachází vzkříšený Kristus. Autor listu Kolosanům nechce odmítnout stvořený svět takovým způsobem, o jakém snili jeho protivníci v Kolosech. Touží však po nasměrování tohoto reálného světa ke Kristu.

Na rozdíl od představ vycházejících z konce světa není nový život budoucí věcí, ale skutečností už prožívanou v křesťanském společenství.

Autor uvažuje o životě křesťana na základě víry v druhý Kristův příchod. Výslovně však o něm nikde v listu nehovoří. Chápe jej jako dovršení spásy a nepomýšlí v této souvislosti na smrt ani na soud. Kdo byl „s Kristem vzkříšen“, dospěl již k životu. Při druhém Kristově příchodu se pak zjeví skrytý život těch, kdo v něho věří: „Až se ukáže Kristus, náš život, potom se s ním ukážete i vy ve slávě.“ Zde je hlavní důvod pro jakékoli napomínání. Kristus, který znovu přijde, odhalí přitom, kým jako křesťané ve skutečnosti jsme. Podobně se k tomu vyjadřuje První list svatého apoštola Jana: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až se on ukáže, budeme mu podobní, protože ho budeme vidět tak, jak je“ (1 Jan 3,2).