Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ko 3,12-21

Marie Klašková

 

Příští neděli budeme slavit Svátek svaté rodiny. Ve druhém čtení uslyšíme úryvek z listu Kolosanům. Dříve, než se podrobněji zaměříme na tento úryvek, mohli bychom si něco říci o listu Kolosanům a o jeho autorovi.

Tento dopis se řadí mezi Pavlovy listy z vězení – zároveň s listem Efesanům, Filipanům a Filemonovi. List Kolosanům je blízký listu Efesanům – určitým způsobem na něj navazuje. Podle tradice byl tento list napsán apoštolem Pavlem z římského vězení. Tato tradice vychází z posledního verše listu:„Pozdrav mou, Pavlovou rukou. Pamatujte na to, že jsem v poutech. Milost s vámi“ (Kol 4,18). Někteří současní badatelé však považují tento list za dílo některého z Pavlových žáků. Usuzují tak z formálních, stylistických, obsahových a teologických odlišností tohoto dopisu vzhledem k ostatním Pavlovým listům. V tomto listu například chybí oslovení „bratři“, které v ostatních svých listech Pavel používá poměrně často. Je-li autorem tohoto listu apoštol Pavel, pak mohl být tento list napsán v římském vězení někdy v letech 60 – 62. Jestliže byl autorem tohoto listu někdo z Pavlových žáků, pak mohl být napsán například v Pavlově škole v Efesu, pravděpodobně v sedmdesátých letech.

Křesťanskou církevní obec v maloasijském městě Kolosy nezaložil apoštol Pavel, ale jeho žák Epafras. Usuzujeme tak podle 7. verše první kapitoly:„Tak vás tomu učil Epafras, náš milovaný druh, jenž nás věrně zastupuje jako Kristův služebník“ (Kol 1,7). V 5. – 4. století před Kristem to bylo významné město. Postupně však jeho vliv upadá a v roce 61 se ztrácí úplně – zničené velkým zemětřesením. Obec tvořili převážně křesťané z pohanství. Cílem dopisu bylo odvrátit křesťany od bludných nauk, které se začaly šířit v této církevní obci. Jeho důležitost spočívá ve významných výpovědích o Kristu. Kristus je hlavou církve i hlavou veškerého tvorstva. Východiskem pro teologické výklady je starý křesťanský hymnus o Kristu, který si můžeme přečíst hned v první kapitole. Hymnus se dělí na dvě sloky. První se vztahuje ke stvoření a druhá ke spáse.

Náš úryvek je zařazen v listu Kolosanům po vylíčení pěti neřestí, kterými jsou smilstvo, necudnost, vášeň, zlá touha a hrabivost. Hned nato následuje pisatelova výzva: „neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.“ (Kol 3,9-10). Na tuto změnu, na toto obrácení má člověk zareagovat viditelnou změnou svého smýšlení a chování.

Tato naše perikopa začíná 12. veršem: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ V tomto verši jsou vyjmenovány povinnosti, které z tohoto nového bytí vyplývají. Jsme Boží vyvolení, svatí a milovaní. Izrael byl národ Bohem vyvolený. Čteme o tom v Páté knize Mojžíšově: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha. Tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím“(Dt 7,6). Vyvolení není nějaké zvláštní privilegium jen pro někoho, ale musí se prakticky osvědčit v životě. Proto lze rozeznat určité rozdíly mezi klasickými řeckými a křesťanskými ctnostmi. Svatý Pavel píše o pětictnostech. Jsou to: milosrdenství, dobrota, skromnost, pokora a trpělivost. Milosrdenství vychází z milujícího srdce. Co je milosrdenství, nám říká starozákonní kniha Přísloví: „spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné“, neboli nemilosrdné (Př 12,10). Dobrota je ve starozákonním myšlení chápána jako ctnost králů nebo vlastnost Boží. V helénistickém světě, tedy ve starém Řecku a Římě, je dobrota chápána jako poctivost a dobrotivost, zvláště pak ve vztahu k panovníkovi. V Novém zákoně je dobrotou označováno jednání, které má své kořeny v dobrotě Boží. Ctnosti pokora a skromnost bývaly v helénistickém světě chápány spíš jako podřízenost a slabost. V biblickém podání je však pokora i skromnost nasměrována na vztah k bližním. Trpělivost je v Novém zákoně považována za vlastnost Boží i lidskou. Ctnosti nejsou vlastnosti životu vzdálené, ale umožňují lepší a příjemnější soužití lidí ve společnosti. Takové chování by mělo být reakcí na odpuštění a Boží přízeň, které se nám dostalo při křtu. Další verš našeho úryvku mluví o odpuštění: Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti (Kol 3,13-14). Láska je tím středem, vrcholem ctností a lidského chování. Již jsme si četli, že máme obléci ctnosti milosrdenství, dobroty, skromnosti, pokory a trpělivosti. A jako vrchní plášť na všechny tyto ctnosti bychom měli obléci lásku. O lásce často mluví apoštol Pavel. Například ve velmi známé písni o lásce v Prvním listu Korinťanům. Ve 13. kapitole tohoto listu čteme, jaká je tato láska: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá…“ (1 Kor 13,4). Láska je tedy svorníkem dokonalosti. Láska spojuje všechny lidi v jedno Kristovo tělo. Autor připojuje přání pokoje – slovy: ať ve vašem srdci vládne mír Kristův (Kol 3,15). Vybízí také k oslavě Boha žalmy, chválami a zpěvem (v.16). Bohoslužba není něco odděleného, ale má se promítat do každodenního života člověka. V jistém pojetí je celý život bohoslužbou, protože člověk má všechno konat ve jménu Páně, jak je psáno v 17. verši:Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“ (Kol 3,17).

Na toto doporučení hned navazují pravidla vzájemného soužití v křesťanské rodině a v domě. Tento text je velmi pečlivě členěn. Jsou v něm osloveny tři dvojčlenné skupiny: manželky a manželéděti a otcové; třetí skupinu tvoří otroci a pánové. Měli bychom si všimnout, že první oslovení se vždy obrací k podřízeným nebo slabším. Budeme se tedy teď podrobněji věnovat jednotlivým dvojicím.

Na prvním místě se tu mluví o manželském soužití. V 18. a 19. verši se praví: Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně (Kol 3,18-19). Po přečtení 18. verše by se jistě většina žen ozvala s otázkou: Proč? Musíme si však uvědomit, že tehdy byla naprosto jiná situace. Jakákoli emancipace byla tehdejším lidem velmi vzdálená. V Kolosech byla však žena člověkem, který řídil domácnost. Můžeme tak soudit podle závěrečného pozdravu ve 4. kapitole: „Pozdravujete bratry v Laodikeji i Nymfu a církev, která se shromažďuje v jejím domě (Kol 4,15) Je také třeba všimnout si toho, že po napomenutí žen k poslušnosti a podřízenosti mužům, není dána muži rada, aby ženě vládl, ale aby ji miloval a nechoval se k ní drsně. Opět nám tu zaznívá láska, která měla být spojnicí v církevní obci. Tato láska se má nejdříve projevit mezi nejbližšími, v rodině, mezi manžely. Stejně jako se muži nemají chovat drsně ke svým ženám, ani v církevní obci nemají být sváry a roztržky.

Druhou skupinu, kterou autor oslovuje jsou děti a otcovéDěti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu. Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly (Kol 3,20-21). Nejprve si jistě všimneme, že děti jsou vyzývány k poslušnosti vůči rodičům, ale rodičovská povinnost se vyžaduje jen od otců. Opět je nejdříve oslovena slabší polovina ve dvojici. Tedy dítě, u kterého se poslušnost předpokládá. Tento předpoklad vychází z helénistického světa, ale také z bible. Známe ho jako čtvrté přikázání: „Cti svého otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12). Děti mají poslouchat své rodiče, protože se to líbí Pánu. Děti jsou tak považovány za právoplatné členy obce. Za výchovu dětí byl odpovědný otec, což je důvod, proč jsou otcové přímo osloveni. Také je třeba povšimnout si určité pedagogické taktiky, kdy se otcům říká, aby neponižovali své děti, aby jejich děti nemalomyslněly, aby neztrácely odvahu.

Třetí skupina, kterou se autor listu Koloským zabývá, jsou otroci a pánové. Tyto verše už nebudou v našem nedělním čtení, ale pro větší jasnost a pro udržení celku si o tomto vztahu také něco povíme. Od 22. verše čteme:„Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní. A vy páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.“ (Kol 3,22-4,1). Také otroky autor nabádá k poslušnosti. A to ne z pokrytectví, ale z lásky k Pánu, ke Kristu. Ve 25. verši je zdůrazněn soud nad každým, kdo koná bezpráví. A to bez ohledu na jeho hodnost, postavení či úřad. Otroci jsou napomínáni k poslušnosti, ale také pánům je jasně řečeno, že mají být spravedliví a dávat svým služebníkům, co jim patří.

Autor těchto textů se tedy snaží načrtnout křesťanský život. Ukazuje, jaké nectnosti má člověk opustit, a které ctnosti má pěstovat. Velmi konkrétně nám přibližuje, jak se máme chovat jako manželé, jak se chovat k dětem, ke svým podřízeným i nadřízeným.