Ludmila Černochová

V církevním kalendáři každoročně slavíme 14. září svátek Povýšení svatého kříže. Vznik tohoto svátku datujeme již do 5. století, kdy byly v Jeruzalémě vystavovány k veřejné úctě věřících zbytky Kristova kříže. Od 7. století se zároveň vzpomínalo na znovuzískání svatého kříže z Persie, kam byly jeho ostatky odneseny jako válečná kořist.
V našem dnešním pořadu se spolu s vámi chceme zamyslet nad biblickými souvislostmi vzhledem ke kříži.

Kříž původně označoval rovný kůl nebo trám, v dalším významu pak prostředek trestu a popravy. Ve Starém zákoně se však popravy neprováděly na kříži, ale kamenováním. Mrtvá těla se ovšem někdy věšela na kůl pro výstrahu, jak můžeme číst v 5. knize Mojžíšově
(Dt 21,22) nebo v knize Jozue (10,26), a byla považována za Bohem prokletá. Nepohřbená těla mrtvých poskvrňovala posvátnou zemi, proto je bylo podle Zákona potřeba sundat
a pochovat dříve, než nadešla noc.

Proces křižování prováděli Féničané a Kartáginci, později často Římané. K tomuto trestu odsuzovali pouze otroky, venkovany a nejhorší typy zločinců. Kromě jednoduchého sloupu, na něž byla oběť přivázána nebo naražena, znali tři typy křížů. Prvním z nich byl tzv. kříž svatého Antonína, který měl tvar písmene „T“. Někteří se domnívali, že se odvozoval z řeckého písmene „tau“. Druhým typem je kříž svatého Ondřeje, jehož podoba byla ve tvaru písmene „X“. Poslední druh představuje kříž, jehož dva trámy různých délek se protínají
a jsou k sobě vzájemně kolmé. Na takovém kříži zemřel i Ježíš. Tuto skutečnost potvrzují texty všech čtyř evangelií zprávou o přibití nápisu nad Ježíšovu hlavu (Mt 27,37; Mk 15,26;
L 23,38; J 19,19-20). Současní odborníci popisují ukřižování jako nejbolestivější způsob smrti

Kříž znamenal pohoršení i v novozákonní době. Jak tedy rozumět skutečnosti, že Ježíš byl ukřižován? Jeho smrti na kříži můžeme správně porozumět jen ve světle jeho předcházející služby. Ježíš věnoval svou činnost a svůj život poslání, které mu svěřil Otec, což znamená přivést lidi k uznání plné Boží svrchovanosti. Avšak jeho služba kázání vzbudila odpor a nevraživost. Nijak se tím nenechal zastrašit a zůstal věrný svému úkolu
i při rostoucích nesnázích. Plně důvěřoval, že zkoušky, které mu ukládají lidé, nemohou zabránit spasitelné vůli Boží (J 2,19n.; 10,18). Dále se neúnavně věnoval plnění svého poslání, i když předvídal, že z lidského hlediska skončí fiaskem. Asi v polovině své služby začal předpovídat svůj tragický konec (Mk 8,31; L 9,22). V těchto předpovědích jasně naznačil, jaký způsob smrti podstoupí rukama lidí. Zdůrazněním nutnosti této smrti
pro splnění spasitelné Boží vůle a důvěryplným slibem o vzkříšení dal jasně najevo, že jeho smrt bude podstatným prvkem při uskutečnění Božího plánu.

Když tedy víme, že kříž představoval pohoršení, snáze pochopíme, proč se na Kalvárii Ježíšovi někteří vysmívali a vyzývali ho k sestoupení z kříže (Mt 27, 39-44). V tomto úhlu pohledu lépe porozumíme zděšení učedníků v průběhu soudu jejich Mistra, který v předvečer svého utrpení předpověděl, že jeho učedníci budou pohoršeni (26,31). Apoštol Petr, který v Ježíšovi poznal Mesiáše, nedokázal snést předpověď jeho utrpení a smrti (16,21n.). Teprve když Duch svatý o letnicích vrhl plné a jasné světlo na Ježíšovo zmrtvýchvstání, porozuměli apoštolové, že mu kříž nezabránil ve splnění jeho poslání.

Novozákonní pisatelé ovšem nepíší o kříži se zájmem historickým nebo archeologickým, ale christologickým. To znamená, že v centru jejich pozornosti je spasitelný význam toho, co se stalo na kříži smrtí Ježíše Krista, Božího Syna, kvůli nám všem.

V  myšlenkovém systému evangelisty Jana už není kříž pouze nástrojem utrpení
a pokoření, je to už předchuť slávy Boží. Kříž je přímo místem Ježíšova vítězství a oslavy. Jan používá výrazu, který byl do té doby spojován jen s označením Ježíšova vystoupení
na nebe (Sk 2,33; 5,31) a zmiňuje se o okamžiku, kdy je Syn člověka vyzdvižen od země
(J 8,28; 13,32n.) jako nový měděný had, znamení spásy. „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ (J 3,14;
sr. Nu 21,4-10). V textu tohoto evangelisty čteme také o pohledech všech, jež jsou upřeny k tomu, kterého probodli (19,37). Víra se obrací k Ukřižovanému a jeho kříži, živoucímu znamení spásy. Podobné pojetí nacházíme i v knize Zjevení. Mluví o dřevě kříže, kterým
je zachován „strom života“(Zj 22,2.14.19).

Listy apoštola Pavla svědčí o tom, že křesťané velmi brzy objevili velká pozitivní bohatství ukrytá v tajemství Ježíšovy smrti. Pavel opakuje, že „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma“ (1 K 15,3) a rozvíjí tento výrok prvokřesťanské tradice v teologický systém. Říká, že kříž je pravou moudrostí, a proto nechce on, Pavel, znát nic jiného než Krista ukřižovaného (2,2). Napsal: „My kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží, pohané to pokládají za hloupost.“ (1,23). Potupná Ježíšova smrt na kříži židy urážela, protože oni očekávali, že Mesiáš zvítězí a slavně se ujme svého pozemského království.

Pavel dále říká, že Ježíš byl „pověšen na dřevo jako zlořečený“ (Ga 3,13) a tím nás vysvobodil ze zlořečení Zákona. Zlořečení znamená prokletí. Kristus nás tedy vykoupil z kletby, tzn. z existence, která je kletbou nejen ohrožena, nýbrž skutečně stižena
a opanována. Protože jsme unikli kletbě Zákona, nemá už nad námi Zákon vůbec žádnou moc. Jeho tělo na kříži, takové, „jaké mají hříšní lidé“, umožnilo Bohu „odsoudit hřích na lidském těle“ (Ř 8,3). Rozsudek Zákona byl vykonán, ale Bůh jej zároveň „přibil na kříž“
a tím jej zničil (Ko 2,14n.). Může od něho nyní může odhlížet a darovat spásu nezávisle
na Zákonu. Krví prolitou na kříži Bůh se sebou smířil všechno tvorstvo (1,20), usmířil staré rozpory a rozdělení, způsobené hříchem, a nastolil pokoj a jednotu mezi židy a pohany, kteří tak tvoří jedno tělo (Ef 2,14-18). Kříž je mezníkem mezi Starým a Novým zákonem.

Je to rovněž apoštol Pavel, který svými slovy vyjadřuje, že kříž odděluje svět Zákona od světa víry a stává se v srdci věřícího hranicí mezi světem těla a světem ducha, jediným ospravedlněním a jedinou moudrostí. Křesťan tedy není ospravedlněn skutky Zákona, ale vírou v Ukřižovaného, se kterým je ve křtu spoluukřižován, aby zemřel Zákonu a žil pro Boha (Gal 2,19). „My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.“ (Ř 6, 3-4)

Díky autorovi listu Židům můžeme lépe porozumět tomu, co znamená kříž
pro Ježíšovo lidství a také tomu, čím přispěl kříž k uzavření nové smlouvy (Žd 8,6 – 9,15). Tento dopis ukazuje, jak zcela lidské útrapy, které Ježíš snášel, udělaly z něho soucitného velekněze a jak jeho smrt na kříži byla dokonale kněžskou obětí, která trvá navždy. Je to oběť, která očišťuje lidi od hříchu a sjednocuje s Bohem (2,10; 5,7; 10,1-18). „Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my.“ (4,14–15)

Kříž je také znamením a slávou. Znamením křesťanské víry a slávou křesťanů. V každodenním životě křesťana je „starý člověk“ ukřižován (Ř 6,6), což je výraz
pro osvobození od hříchů. Jeho pohled na svět má být proměněn moudrostí kříže (1 K 2), která jej připodobňuje příkladu Ježíše pokorného a „poslušného až k smrti, a to smrti na kříži“ (Fp 2,1-8). Má mít stále před očima, jak na svém těle „vynesl naše hříchy na dřevo, abychom byli mrtvi hříchům a žili spravedlivě“(1 Pt 24).

Ježíšův učedník má být po vzoru svého Mistra jeho následovníkem. Kristus každému, kdo ho chce následovat, říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž
a následuj mě!“ (Mt 16, 24). Učedník má zemřít sobě i světu, kříž je pro něj znamením.

Křesťan se má též chránit odpadu, který znovu křižuje Syna Božího (Žd 6,6). Může pak s Pavlem volat: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu.“ (Ga 6,14).

Ježíš zemřel na kříži, který se jakožto nástroj vykoupení stal spolu s výrazy smrt, utrpení a krev jedním z klíčových výrazů při řeči o lidské spáse. Není už symbolem hanby, ale znamením křesťanské náročnosti a slávy, nejdříve pro Krista samotného, potom též pro nás, křesťany. Když se tedy žehnáme znamením kříže, vzpomeňme někdy i na to, co pro nás kříž znamená.