Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 24,13-35

Jindřich Fencl

 

Evangelium následující neděle, 3. neděle velikonoční, nám přináší velice známý text o učednících jdoucích do Emauz. V době velikonoční ho můžeme zaslechnout již potřetí. Poprvé se četl při večerní bohoslužbě o Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, podruhé ve středu velikonočního oktávu.

Podívejme se napřed hlouběji do textu a pak se pokusme vztáhnout tento úryvek na naši dnešní situaci.

Dva učedníci se vydávají z Jeruzaléma do Emauz. Možná opouštějí místo, kde jejich naděje a očekávání budoucího byly zničeny Ježíšovou smrtí, možná utíkají ze strachu před Židy, možná se rozhodli v situaci určité bezradnosti navrátit ke svému bývalému životu. Pomysleme na jiný velikonoční text z Janova evangelia, kdy Petr jedná obdobně – říká svým druhům: jdu lovit ryby. V obou případech se však následně potkávají se Zmrtvýchvstalým.

A tak jsou na cestě z Jeruzaléma za nám neznámým cílem a rozmlouvají o všem, co se událo. V té chvíli se k nim přidává Ježíš a jde s nimi. Přidává se k nim nenápadně – podobně jak to zažíváme ve svém životě: Bůh má tisíce různých cestiček k srdci člověka, zná způsoby, jak se dostat k jeho nitru, aby se člověk ze své zaslepenosti či zahleděnosti jedním směrem mohl nově setkat s Bohem.

Ježíš se k nim připojuje a opět je zde situace podobná s jinými velikonočními úryvky: cosi jim brání Ježíše poznat. Je to Ježíš, kterého znali, a zároveň je jiný. Ukazuje se jim opět jiným způsobem. Podobné je to s námi: Ježíš je nám známý a přitom je pro nás stále někým neznámým, musíme vnitřně dozrávat, abychom ho více a hlouběji poznávali.

Společně kráčí a překvapeni poutníkovou neznalostí mu stručně shrnují poslední události v Jeruzalémě. Dávají najevo své zhrzené naděje: „a my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izraele“. Jako pozadí zde můžeme tušit židovské představy o Mesiáši, který přijde jako mocný vojevůdce, pod jehož vedením si to Židé vyřídí s Římany, budou vést svobodný život a ostatní národy jim budou podřízeny. Už je to však třetí den, co se to stalo, ten časový odstup – tři dny – má vyjádřit neměnnost, opravdovost toho, co se stalo a co už nelze změnit. Donesla se k nim sice zpráva o setkání žen s anděly, přesto však pro ně nejsou tyto skutečnosti žádným důvodem k obnovení naděje – kdo ví, co viděly. Na konci 24. verše je zachycen krásný paradox: tváří v tvář Ježíši, z očí do očí mu vyprávějí o svých bratřích, kteří odešli ke hrobu hledat Ježíšovo tělo, ale jeho (tedy Krista) neviděli. A oni sami, hledící na neznámého poutníka, Ježíše v něm nepoznávají, nevidí.

Jsou obráceni do minulosti. To byl „někdo“, ale teď už je mrtvý – že by byl s námi i teď, to je ani ve snu nenapadne. Možná je tomu s námi podobně. Ježíš je pro nás někdo z minulosti – ptáme se jenom, co učinil kdysi, a nemyslíme na to, co činí teď. Hledáme Ježíše v minulosti – a zatím on je především naše budoucnost. On je vždy před námi a my ho můžeme poznávat i na své vlastní životní cestě.

Když Ježíš slyší vysvětlení učedníků, „žasne“ nad jejich nechápavostí a začíná vysvětlovat místa Starého zákona (Mojžíše a Proroky), která se vztahují na něj – Mesiáše. Učedníci jej však stále nepoznávají, přesto nějak podvědomě cítí hloubku a pravdivost Ježíšových slov a tak jej zvou, aby zůstal s nimi, když se zdá, že se s nimi chce rozloučit u cíle jejich cesty.

Je zajímavé, že Ježíš s učedníky nejedná přímo: mohl by jim přece říci: Copak nevidíte, že jsem Ježíš, o kterém mluvíte. Ježíš tak nečiní – tak by mohl jednat kterýkoli podvodník, snažící se oklamat učedníky. Ježíš se představuje způsobem jedinečným a typickým – působí na nitro učedníků – jeho „důkaz“, že je živým, Zmrtvýchvstalým, je důkazem usvědčujícím nitro člověka, důkazem v nitru uschovaným.

V domě, kde s nimi zůstal, se odehrává podivná proměna: z cizince, který je pozván přenocovat, protože se den již schyluje, se stává hostitel – domácí pán, jehož úlohou bylo při jídle lámat chléb. A tu – při lámání chleba – se otevřely jejich oči a oni ho poznali. Ježíš však zmizel jejich zrakům. Zůstal však v jejich nitru a oni už nepotřebovali nic dalšího, věděli, že je živý, porozuměli tomu, co se s nimi odehrávalo na cestě, když s nimi mluvil a otvíral jim Písma.

Celou cestu obou učedníků si můžeme rozdělit do čtyř úseků:

  1. Na začátku spolu jdou a hovoří, jsou plni zármutku, prožívají krizi své víry;
  2. Ve druhém úseku se k nim přidává Ježíš a dostává se mu od nich zpráv o Ježíši – jsou však sdělovány lidmi takřka nevěřícími, lidmi, kteří se nacházejí v krizi: Ježíš byl mocný prorok, byl odsouzen na smrt a ukřižovali ho;
  3. Ve třetí etapě se iniciativy ujímá Ježíš a uvádí je do Písem, vysvětluje „svou verzi“ velikonočních událostí, mluví z pozice věřícího. Rozjímáním Božího slova začínají učedníci vnikat do Kristova tajemství, s učedníky se začíná něco dít, ale není to ještě víra;
  4. Čtvrtá etapa – zážitek osobního společenství s Kristem – působí obnovení jejich víry, dospívají k plnosti víry ve vzkříšeného Krista. Tato víra trvá dál, i když jim Ježíš mizí z očí, vidí jej dále očima svých srdcí.

Závěrečné verše perikopy jsou svědectvím o tom, že živá víra vede k činu: třebaže předtím Ježíše přemlouvali, aby s nimi zůstal, protože se den schyloval, sami v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma za ostatními učedníky. Víra je zároveň vede i do společenství ke sdílení víry. Obojí – skutky i setrvávání ve společenství je projevem plnosti, dospělosti víry ve vzkříšeného Krista.

Své bratry v Jeruzalémě však nepřekvapí, ti už ví – a předchází je tou zprávou – , že Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi. A vzápětí stojí Pán uprostřed nich – to už je ale za hranicí našeho úryvku.

Základní výpověď celého textu můžeme vyjádřit slovy: vzkříšený Kristus je ve své církvi přítomen při eucharistickém společenství stolu; on sám při lámání chleba a četbě Písma „otevírá“ obci smysl Písma svatého. Ve slovech Písma a eucharistické hostině „zůstává“ Ježíš se svou církví.

Co říká tento text nám, pro naši situaci?

I my jsme poutníci, putujeme do Božího království. Na naší cestě s námi kráčí Pán, není sice viditelný našima očima, jeho přítomnost však není o nic menší, než když se setkal se svými učedníky. I nám chce otevírat smysl Písma, přivádět nás k hlubšímu poznání jeho království i sebe sama. Záleží na nás, jestli mu dovolíme, aby nám otevřel oči a zapálil naše srdce. Slyšení Božího slova a večeře u Kristova stolu – to jsou intenzívní způsoby našeho setkávání s Ježíšem. V Božím slově se nám otvírá ohromné bohatství výpovědí o Bohu, o tom, kým je, a co pro nás vykonal a stále koná. Ve slavení eucharistie a jejím přijímání se fyzicky setkáváme s Kristem ve způsobách chleba a vína, dostává se nám pokrmu na naši další cestu. Ale Ježíš jde s námi i v našem nejvšednějším životě. Je s námi uprostřed našich starostí, smutků, naší práce. I tehdy, když na něho nemyslíme, když s ním nepočítáme, když o něho výslovně nestojíme. Jako poutník jde Pán s námi po celé naší životní cestě, ale naše oči jsou mnohdy „zadržovány“. Jistě znáte ty životní situace, kdy si připadáme sami, opuštěni ve svých starostech, ve svém problému, bez pomoci. Tyto situace jsou pro nás výzvou nepodlehnout tomuto klamu, ale „nově“ otevřít své oči víry a vnímat, že Kristus je s námi pořád – i v těchto těžkých situacích našeho života. On nás neopustil, ale stojí vedle nás, podpírá nás, spolu s námi trpí. Je s námi ovšem i v těch situacích, kdy jsme šťastní, bezstarostní a kdy se může zdát, že ani Boha nepotřebujeme. I v těchto situacích je Pán s námi, chce být do těchto situací zván, máme ho vidět a být s ním v celém našem životě. A ptát se: Co chceš, abych učinil. K čemu mě zveš? Celý život se jeví v úplně jiném světle, když se jeho přítomnost dostává do středu našeho života. Smíme ho o to prosit, aby šel vždycky s námi. On nám to slíbil: Zůstávejte ve mně a já zůstanu ve vás. Bytí s ním je pro nás „zárukou“ toho, že budeme vnímat jeho hlas, jeho vedení a následovat ho v Duchu a pravdě.