Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Mdr 3,1-9

Vzpomínka na věrné zemřelé

Petr Chalupa

Zvláště v den, kdy při slavení Eucharistie vzpomínáme na zemřelé, hledáme základy naší víry ve vzkříšení také ve Starém zákoně. Z hlediska vznikání starozákonních textů v průběhu času patří místa, která naznačují možnost posmrtného života, k nejmladším. Jedním z takových spisů je kniha Moudrosti. Vznikla pravděpodobně až v 1. stol. před Kristem a byla sepsána řecky. První část (1,1-6,21) je pozváním k životu ve spravedlnosti, druhá (6,22-11,1) je oslavou moudrosti, třetí (11,2-19,22) motivuje k životu ve spravedlnosti vyprávěním o vysvobození z Egypta a o putování pouští.

Literární podoba knihy Moudrosti je blízká některým spisům řecké literatury. Poučná řeč a napomenutí mají získat pro určitou filozofii, která je úzce spojena s praktickými pokyny pro život. Čtenář takového textu měl být dobře vybaven k učeným sporům se zastánci jiných názorů.

Zvláštní roli hrají v knize Moudrosti významové protiklady, především napětí mezi spravedlivým na jedné straně a bezbožníkem na straně druhé. Chceme-li správně pochopit význam vybraného úryvku, bude užitečné začíst se do bezprostředně předcházejícího textu, tedy do druhé kapitoly knihy Moudrosti. Václav Bogner nadepisuje tento text slovy „smýšlení zhýralců“. Ve svém zvráceném smýšlení i jednání vidí zločinci smrt jako jedinou spolehlivou skutečnost. Tito lidé doslova „svolávají smrt skutky i slovy“ (Moudr 1,16). Naříkají si na krátkost a pomíjivost lidského života. Smrt je podle nich jistý a neodvratný úděl. Život a myšlení jsou prý pouhou náhodou a vše se propadá do nicoty. Důsledkem takových názorů je snaha užívat si života, než přijde smrt. Požitkářství pak přerůstá v násilnosti. Pro bezbožníky je spravedlivý člověk trnem v oku, neboť svým způsobem života odhaluje jejich nepravosti. Odvolávají se na právo silnějšího. Vlastní mocí chtějí stanovovat, co je spravedlnost. Pohrdají slabými a nemocnými. Spravedlivý však vidí Boží obraz i ve slabém člověku.

Jakmile autor textu dostatečně citoval názory bezbožných, přináší o nich svůj úsudek: „Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba“ (2,21). Jádrem druhé kapitoly je text ve 23. verši: „Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jako obraz vlastní přirozenosti“. Zde máme jiný obraz o člověku. Myšlenka podobnosti člověka s Bohem z První knihy Mojžíšovy (Gn 1,26-27) je spojena s řeckou představou o nesmrtelnosti duše. Člověk je tedy obrazem Boží věčnosti a prvotně je stvořen k nepomíjivosti. Člověk sdílí s Bohem nepomíjivost. Původ smrti je v následujícím verši vysvětlen ďáblovou závistí: „ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci“ (2,24). Spravedlivý může tedy dosáhnout nepomíjivosti, když odporuje zlu, když se vzepře ďáblu. Kniha Moudrosti chápe smrt takto: Za smrt je odpovědný ďábel, tedy někdo, kdo stojí mimo oblast člověka stvořeného k nepomíjivosti. Proto nemůže mít smrt poslední slovo. Odtud pramení naděje, která překonává smrt.

Úryvek z knihy Moudrosti pro mši za zemřelé tvoří prvních devět veršů třetí kapitoly. Začíná zmínkou o „duších spravedlivých“:

Duše spravedlivých však jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení.

Úděl spravedlivých bude jedinečný. Vždyť je chrání Bůh. Proto k nim nemá přístup utrpení. Co se však s nimi stane, když zemřou?

Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí,

za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají.

Podle úsudku pošetilých lidí jsou spravedliví definitivně mrtví. Z pohledu víry v Boha, který má moc darovat život, je však jejich smrt jen zdánlivá.

Základní pravidlo v oblasti starozákonní moudrosti praví, že lidské činy přinášejí důsledky. Smrt byla podle tohoto pravidla vysvětlitelná jen jako trest za velké provinění.

I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti.

Problémem nepochopitelného a nezaslouženého utrpení se zabývá kniha Job. I když Jobovi přátelé chápali jeho utrpení jako Boží trest, můžeme také o Jobovi říci, že jeho naděje byla plná nesmrtelnosti. Job totiž vyznává: „Věřím, že můj vykupitel žije a že v den poslední ze země zase vstanu a ve svém těle uvidím Boha“ (Job 19,25).

Jaký tedy může být význam utrpení?

Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni.

Přezkoušení člověka Bohem má bohatou tradici ve Starém i v Novém zákoně. Hospodin zkoušel Abrahama, když jej vyzval, aby mu obětoval svého syna Izáka. Podobně nechal Bůh přezkoušet věrnost Jobovu. Dočasnému utrpení se sice mnoho lidí nevyhne, ale protiváhou tohoto „lehkého trestu“ jsou „velká dobrodiní“. Apoštol Pavel je rovněž přesvědčen, že „utrpení tohoto času nelze srovnat se slávou, která se na nás zjeví“ (Ř 8,18).

Ověření věrnosti je dále znázorněno obrazně.

V tavicím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili.

Autor knihy Moudrosti znázorňuje pomocí obrazů, jaký význam měly zkoušky. Neměly spravedlivé zlomit, ale očistit.

V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly.

Zde se setkáváme s obrazem, který se vyskytuje u proroků. Jiskry, které se dostanou na strniště, sežehnou všechno nicotné. Takto hrozí prorok Abdiáš Edomitům: „I bude dům Jákobův ohněm a dům Josefův plamenem, zatímco dům Ezauův bude strništěm; oba se proti němu rozpálí a pozřou jej, nikdo z Ezauova domu nepřežije. Tak promluvil Hospodin“ (Abd 18). Stejného obrazu používá také prorok Zachariáš: „V onen den učiním judské pohlaváry pánví s ohněm ve dříví a hořící pochodní v otepi slámy. Pozřou všechny okolní národy napravo i nalevo. Jeruzalém však dále zůstane na svém místě, v Jeruzalémě“ (Za 12,6).

Text z knihy Moudrosti pak pokračuje zmínkou o budoucnosti spravedlivých:

Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem.

Spolu s Hospodinem budou vládnout jeho věrní. Jejich moc se projeví soudem nad pohany. Takto šířené Boží království už nebude mít konce.

Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože jeho vyvolení najdou lásku a smilování.

Život a smrt jsou podstatnými rysy moudrosti, když o ní uvažujeme s ohledem na Boží působení. Kniha Moudrosti utěšuje především ve své první části spravedlivé, kteří trpí, že jejich život překračuje hranici smrti. Spravedliví jsou podle ní v Boží ruce. Spis rozvíjí naději na nepomíjivost (Moudr 2,23) na základě podobnosti člověka s Bohem (Gn 1,26-27). Nerozvíjí ovšem představy, jak dojde k naplnění této naděje na nepomíjivost. S takovými představami se setkáme v nejmladších spisech Starého zákona. Příkladem může být text v sedmé kapitole Druhé knihy Makabejské. Sedm bratrů odmítá jíst zakázané vepřové maso, helénistické úřady se je snaží přinutit k tomu mučením, které se odehrává před očima jejich matky. Ta povzbuzuje své syny následujícími slovy (2 Mak 7,22-23):

Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.

Podobně předpokládá dvanáctá kapitola knihy proroka Daniela (Dan 12,2-3), že v době soužení na konci času bude ze soužení vyproštěn Boží lid:

Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.

V knize Moudrosti je za probíraným úryvkem vylíčen protiklad mezi osudem spravedlivých a osudem bezbožníků ve vztahu k smrti. Pak následuje popis rozdílu mezi neplodností dobrého člověka a mnoha dětmi zlého (3,13-4,6) a kontrast mezi předčasnou smrtí dobrého a dlouhým životem bezbožníka (4,7-19). Pro ty, kdo považují smrt za poslední skutečnost a nechtějí uznat Boha, je nezasloužené utrpení, bezdětnost a předčasná smrt spravedlivého důkazem, že život ve spravedlnosti je nesmyslný. Víra ve spravedlivého a dobrého Boha překonává však pouhé zdání a vede k trvalé naději: Spravedliví jsou v Boží ruce. Při soudu na konci světa budou rehabilitováni a budou hrát významnou roli. Avšak zlí, kterým se zdánlivě daří dobře, budou na konci potrestáni za to, že od Boha odpadli a spravedlivé pronásledovali.

Jedna ze vstupních modliteb při vzpomínce na všechny věrné zemřelé vystihuje naši křesťanskou naději, která vyrůstá ze starozákonních kořenů, následujícími slovy: „Bože, tys vzal svého Syna, vítěze nad smrtí, do své věčné slávy; vysvoboď z područí smrti také všechny naše zemřelé, aby viděli tvou slávu a byli navěky spojeni s tebou, svým stvořitelem a obnovitelem.“