Petr Mareček
O 12. neděli v mezidobí uslyšíme úryvek z 10. kapitoly Matoušova evangelia.
Co mají činit hlasatelé, kteří právě proto, že plní Ježíšovo pověření a přiznávají se k němu, jsou napadeni a pronásledováni? Mají nechat stranou své pověření a své vyznání a čekat na lepší časy? Nebo se mají přizpůsobit stávajícím poměrům a mají se nechat umlčet? Ježíš neříká jen apoštolům, co mají z jeho pověření činit (Mt 10,5-15) a co mají při tom očekávat (Mt 10,16-25). Říká jim rovněž, jak mají v této situaci obstát (Mt 10,26-33). Je samozřejmé, že u pronásledovaných vystupuje do popředí strach z lidí a především z toho, co jim mohou způsobit. Ježíš však zdůrazňuje, jak nezbytné je hlásání (Mt 10,26n) a jak důležité je znát se k jeho osobě (Mt 10,32n). Ježíš zaměřuje pohled učedníků na Boha a staví do popředí jeho význam pro spásu lidí a jeho starost o blaho člověka (Mt 10,28-31). V každé situaci sehrává rozhodující úlohu Boží skutečnost, před kterou se ničemu nesmí dávat přednost.
Třikrát Ježíš provolává ke svým učedníkům: „Nebojte se!“ (Mt 10,26.28.31). V biblické tradici se velmi často objevuje povzbuzení k nebojácnosti. Ve většině případů je to Bůh, který se snaží utěšovat a povzbuzovat ve zvláště obtížných a svízelných situacích (srov. Ez 2,6). Strach je důsledkem vyhrožování a neschopnosti překonat hrozbu. Strach vidí nepříjemnost, která přichází, která působí újmu, obtíž, bolest nebo zraňuje. Strach dává rovněž najevo, že hrozby jsou silnější a že se proti nim nemůžeme bránit. Strach je starost o naši prestiž, o naši pozici, o náš klid, o naše blaho, o náš život, o naše bližní. Vše, co máme a co nám zůstalo, je rovněž neustále ohroženo. Nemůžeme to zaručit vlastními silami. Všechno, co nám patří, nás činí náchylnými ke zranění a ztrátě, vydává nás hrozbě, vydírání a strachu.
Ježíš nepopírá tuto situaci. Sám ji často popsal a chce, aby apoštolé nežili v iluzích. Právě jejich pověření k hlásání evangelia a jejich náležení Ježíšovi je činí zranitelnými. Přesto však jim říká: Nebojte se! Nenechte se svést strachem, že byste se stali nevěrnými svému pověření, abyste si zachránili svou vlastní kůži! Nenechte se umlčet! To, co jim Ježíš uložil, mají zvěstovat upřímně a s otevřeností – za denního světla a před širokou veřejností. Nemají to předávat pouze tajně pod rukou. Neboť jeho poselství je ze své vnitřní přirozenosti zaměřeno k tomu, aby vešlo ve známost.
Výzva k nebojácnosti je odůvodněna větou v příslovečné formě: „neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno“ (Mt 10,26b). Existuje tedy zkušenost, že není možné nic utajit. Staré židovské pořekadlo praví: „Stěny mají uši“. Podobné svědectví přináší i starozákonní tradice knihy Kazatel: „nebeské ptactvo roznese hlas“ (Kaz 10,20).
Ježíš nedává svým učedníkům žádnou záruku, že jim nemohou uškodit nebezpečí, kterých se bojí. Přesto však jeho výzva zní: Nebojte se! Nejedná se o žádnou prázdnou výzvu k heroickému, avšak slepému a nerozvážnému jednání. Ježíš jim chce otevřít oči. Chce ukázat skutečná nebezpečí a skutečné hodnoty – a tomu odpovídající skutečně smysluplné jednání. Vše závisí na jeho chápání Boha a na Božím vztahu k nám lidem. To se nyní dostává do středu pozornosti. Volání k neohroženému zvěstování a vyznání se nyní mění v důsledné jednání, což otvírá porozumění pro jednání Boží.
V přímém oslovení žádá Ježíš od svých učedníků zvěstovat evangelium ze střech, a to za denního světla. Střechy platily za nejvyšší místa ve městě, odkud byl nejlépe slyšet lidský hlas. Tato Ježíšova výpověď se jasně obrací proti tajnůstkaření, ezoterice nebo rezervovanosti v učení, jež byly dobře známé v tehdejším židovství, například mezi Kumránci.
Ježíšovo napomenutí k nebojácnosti je konkretizováno a upřesněno. Ježíš učí, že je třeba rozlišovat mezi falešným a opravdovým strachem. Toto rozlišení nalezneme již u proroka Izaiáše: „čeho se bojí lid, toho se nebojte … dosvědčujte svatost Hospodina zástupů, jeho se bojte a strachujte.“ (8,12n). Na rozdíl od slov proroka žádá Ježíš jasné rozlišování se zřetelem na možnost násilné smrti, se kterou má počítat Ježíšův učedník. Rozhodnutí se má zakládat na hodnocení lidské moci, která může zabít tělo, nikoli však duši, a moci Boží, která může tělo i duši zahubit v pekle. Nebojácnost se nicméně nezakládá na tom, že duše jako lepší část člověka přetrvá trápení člověka. Duše je pouze nositelem totožnosti člověka do doby posledního soudu, při kterém Bůh obnoví člověka vzkříšením a předvede ho před soud. Tohoto soudu je třeba se obávat, protože může být zahuben celý člověk, s duší i tělem v pekle. Výraz „peklo“ je překlad řeckého výrazu geena, který má původ v aramejském ge-hinnom, údolí Hinnom, jež se nachází jižně od Jeruzaléma (2 Kr 23,10; Jetr 7,31n; 19,1-15). Tam byly páleny odpadky a neustále hořel oheň. V biblickém chápání se pak v přeneseném smyslu používá tohoto výrazu k označení místa věčného trápení ohněm, určeného pro bezbožníky po konečném soudu.
Ve svém druhém zvolání požaduje Ježíš nebojácnost dokonce vůči krajní a neodvolatelné újmě, kterou můžeme zakusit od lidí. Tou je zabití. Zda smíme nadále žít nebo je našemu životu učiněn konec, může záviset od lidí. Přesto však nám zde Ježíš připomíná, že pozemský život je předposledním životem, že není nejvyšším dobrem a smrt největším zlem a že lidem s jejich mocí zabíjet není dána moc rozhodovat o spáse nebo zavržení člověka. Zde je lidská moc v koncích, zde se jedná o oblast výlučné moci Boží. Ježíš volá k nebojácnosti ne proto, že Bůh padne do náruče lidem a zabrání jejich usmrcení, nýbrž proto, že zabitím nemohou nic stanovit o konečné spáse, o věčném životě. Ježíš vyzývá zároveň k bázni Boží, protože od samotného Boha závisí náš konečný osud, věčný život nebo věčné zavržení. V žádném případě však nemáme mít strach z Boha, ale máme se střízlivě a uctivě naladit na tuto situaci. Nejvyšší hodnotou není pozemský život; proto se ho nesmíme snažit uchovat za každou cenu. Nejvyšší hodnotou je naše spojení s Bohem a jeho vůlí; pro tuto hodnotu má být nebojácně nasazen i pozemský život. Čím více se spolehneme na Boha, tím se staneme svobodnějšími vůči lidem a jejich jednání.
Tomu, kdo je pronásledován, se může zdát, že stojí sám vůči lidem a jejich násilnostem a že ho Bůh opustil, že na něj zapomněl. Ježíš nicméně vyznává Boha, který ví o každém vrabci a o každém vlasu na hlavě, který vše objímá a bez kterého se nic nestane. Když už tyto malé věci, kterých si snad ani nevšimneme, Bohu neuniknou, tím více nás lidi provází jeho otcovská pozornost a péče. Boží starostlivost o stvoření je objasněna pomocí mudroslovného výroku: „Vrabec nespadne na zem bez Otcova dopuštění.“ Útěcha tedy nespočívá v odstranění bolesti – vrabec spadne mrtvý na zem! –, nýbrž v péči, kterou poskytuje Otec (srov. Žalm 102,7).
Ježíš neříká, že se nám nic nestane. Avšak všechno, co se nám přihodí, se nachází v Boží ruce. Bůh o všem ví, vše má ve své moci a vede k dobrému cíli. Tuto nesmírnou Boží starostlivost pak ještě jednou zdůrazňuje výrok: „u vás jsou spočteny všechny vlasy na hlavě“ (Mt 10,30). Nic nás tedy nemůže zastrašit; plni důvěry můžeme přenechat svůj osud milostivému Božímu vedení a jeho prozřetelnosti. „Nebojte se tedy!“ (Mt 10,31).
Závěr perikopy vypovídá o důslednosti jednání učedníků, které připouští pouze dvě možnosti: přiznat se k Ježíšovi nebo ho zapřít (10,32-33). Jiná možnost neexistuje. Síla výroku se zakládá na dvou podobných scénách, z nichž jedna je pozemská a druhá nebeská. Nebeská scéna se jednoznačně týká soudu, který podle Matoušova evangelia uskuteční Ježíš před svým Otcem (srov. 16,27; 25,31nn). Pozemskou situaci, ve které se děje přiznání k Ježíšovi nebo zapření jeho osoby a která je v této souvislosti prvotní, je třeba dát do souvislosti se situací před soudem. Vyznání a zapření konkrétně vyjadřují příslušnost k Ježíšovi. Ve svém rozhodnutí pro nebo proti Ježíšovi se stanovuje osud člověka. Zaujetí stanoviska člověka vůči Ježíšovi působí až po konečný soud. Tato skutečnost je možná proto, že v Ježíšově osobě je člověku nabídnuta absolutní spása.
Ježíš požadoval od svých učedníků nebojácné zvěstování svého poselství (Mt 10,27). Vyžaduje od nich též nebojácné přiznání ke své osobě (Mt 10,32). Učedníci mají bezpodmínečně dostát tomu, že náleží k němu a že věří jeho poselství – a především poselství o jeho Otci, který je v nebi. Na tom závisí, zda se k nim Ježíš přizná před Bohem, který rozhoduje o spáse a záhubě (Mt 10,28) a který je jeho Otcem. Ježíš ukazuje novým způsobem své nedostižné postavení a autoritu. Na našem vztahu vůči němu se rozhoduje naše hodnocení Bohem, a tím náš věčný osud.
Úcta k Otci je nyní završena úctou Syna, který ho zjevuje učedníkům (10,32n). Neohroženě hlásat evangelium znamená bez bázně ohlašovat Ježíše. Selhat přitom znamená znemožnit sobě i druhým přístup k Otci.